Představme si, že historický čas se poněkud posunul a Evropská unie se až teď chystá rozšířit o státy střední Evropy. Jak by to dopadlo? S největší pravděpodobností by členové evropského klubu tuto myšlenku odložili na nějakou dobu k ledu. A měli by k tomu dobré důvody.
Členové Unie by jistě namítali, že do jejich klubu nepatří takové Slovensko, kde premiér vezme do vlády radikální nacionalisty a také stranu, jejíž politika v devadesátých letech byla pro politologa Fareeda Zakariu inspirací k novému pojmu neliberální demokracie, že tam nepatří stát, který je v ostrém sporu se sousedním Maďarskem kvůli dějinám a také kvůli maďarské menšině na svém území, stát, jehož premiér silnými slovy útočí na svobodná média. A tak dále.
Členové Unie by jistě namítali, že do jejich klubu nepatří takové Polsko, jehož vládní garnitura považuje Německo za historického nepřítele, Polsko, v němž je antisemitismus masového křesťanského Rádia Maryja laskavě přehlížen, Polsko, jehož pravicový premiér (Jaroslaw Kaczyński) prohlašuje, že překážkou svobody jsou lidé, v jejichž rukou se po roce 1989 nahromadilo bohatství neznámého původu, stát, který ústy svého premiéra obvičuje uznávané demokraty a bývalé disidenty Adama Michnika a Bronislawa Geremeka, že strašně škodí Polsku. A tak dále.
Členové Unie by jistě namítali, že do jejich klubu nepatří takové Maďarsko, jehož ekonomika se potácí na okraji propasti, země, v níž bují nacionalismus a za asistence politiků slavnostně přísahají neonacistické bojůvky mladíků v černých uniformách, stát, v němž hlavní opoziční strana i prezident opouštějí parlament, když má premiér projev, země, která si evidentně neví rady s fantomovou bolestí svých amputovaných údů, o nůž přišla před devadesáti lety v Trianonu. A tak dále.
Ale členové Unie by zřejmě také namítali, že do jejich klubu nepatří ani Česko, jehož vládnoucí politické elity vřetně prezidenta zesměšňují politickou ideu evropské integrace a zdůrazňují posvátnou funkci národního státu. Že do klubu nepatří země, která je – byť ne vlastní vinou – součástí území zvaného střední Evropa. Území, jímž lomcují démoni zrození v době, kdy idea národního státu nahradila náboženství.
Hrozba národních států
Jistě, tyto státy by se dnes chovaly jinak, kdyby ještě musely usilovat o členství v Unii. Tvářily by se, že jsou lepší. Bylo by to pokrytecké, ale přesně takové bylo jejich chování i před rokem 2004, než vstoupily do Unie. Pokrytečtí však tehdy nebyli ani tak politici, jako spíše jejich voliči, kteří velmi dobře věděli, komu mají dát svůj hlas, aby neohrozili svůj příští blahobyt v klubu lepší společnosti. Jakmile do něj vstoupili, s úlevou volili upřímně.
Střední Evropa tedy po létech zadržování dechu a možná i jistého období iluzí o sobě samé propadla recidivě staré nemoci z dvacátých let minulého století. Jako by seděla na gauči u psychoanalytika a vyvolávala vzpomínky na dávnou minulost – doufejme, že proto, aby se jich jednou provždy zbavila. Polská i maďarská společnost je křečovitě rozpolcená v zuřivé hádce o to, kdo je lepším Polákem či Maďarem, slovenští politici se hádají, kdo z nich má právo navrhnout jako první zákon o Andreji Hlinkovi, společně se však natruc Maďarům a vlastní maďarské menšině zaklínají Benešovými dekrety. A Češi celému tomu zmatku buď jen udiveně přihlížejí, anebo nemají ani potuchy, co se v těchto zemích děje. A především mají pocit, že se jich to netýká.
Může se to jevit jako folklor, ale ve skutečnosti je to zápas o udržení liberální demokracie, naprojektované politickými elitami, které dovedly tyto země do Evropské unie (43 procent Poláků si dnes myslí, že demokracie v jejich zemi je ohrožena). Ve všech čtyčech zemích je zřetelná snaha popřít historickou roli těchto elit a – snad s výjimkou Česka – to může mít za následek oslabení projektu liberální demokracie. Ale je to také zápas o udržitelnost samotné Unie, jejíž idea předpokládá oslabení principu národních států v zájmu vyšší organizovanosti.
Evropská víra v trpělivost
V této souvislosti je děležité mít na paměti, že Rusko se nesmířilo s existencí Evropské unie a ve své ideologické koncepci počítá s jejím rozpadem. Jak píše známý bulharský politolog Ivan Krastev (esej tu), Moskva de facto považuje Evropskou unii za dočasný jev a její evropská strategie je založená na předpokladu, že budoucnost budou určovat národní státy.
Vývoj ve střední Evropě, kde se opět probouzí nacionalismus, Moskva nepochybně vítá a potvrzuje to její tezi o Unii jako mrtvě narozeném dítěti. Faktem je, že Unie je vůči neblahému vývoji v jakékoli své části bezmocná. Vychází z víry, že i méně zralé státy se pod jejím vlivem – a díky štědré finanční pomoci – automaticky vyvíjejí k lepšímu. Nemá žádný obranný mechanismus proti nemoci, která by ji mohla zasáhnout zevnitř.
Podobnost střední Evropy s její obdobou z 20. let minulého století je zarážející nejen v rozkladné vášni, která dnes zmítá Poláky a Maďary, ale také v jisté racionalitě Čechů a Slováků. Ti, přestože mezitím rozděleni, jako by opakovali týž model: nemají žádnou velkou vizi (ve slovenském případě díkybohu), ale s mravenčí trpělivostí budují svůj národní stát. Rozdíl je ale v tom, že tehdejší československá (přesněji česká) diplomacie se snažila hasit doutnající ohniska ve svém okolí, seč jí síly stačily.
Dnes však není nikdo, kdo by se střední Evropou zabýval. Jsme společně v Evropské unii, která si nemůže dovolit prohlásit, že má v této své části nějaký problém, a tedy ani pověřit někoho, aby se ho pokusil řešit. Můžeme doufat, že budeme mít štěstí a že díky historickému času, který nás v příhodném okamžiku vtáhl do Unie, díky evropským penězům a evropské trpělivosti se nakonec vyřeší jaksi sám od sebe.
Jenže spoléhat se na Unii jako na vnější sílu je popřením politické ideje její integrace, je totiž popřením naší společné odpovědnosti. Jako jeden z prvních si to uvědomil Václav Havel, jehož výrok o potřebě mezinárodních pozorovatelů polských předčasných voleb vyvolal v Polsku takovou bouři protestů vládních kruhů. Politické elity, které dovedly země střední Evropy do Unie, už dnes sice nejsou u moci, ale jejich odpovědnost za vývoj v těchto zemích tím nekončí. Právě ony by měly zesílit svůj hlas pro záchranu svého projektu. A měl by být slyšet i přes hranice.