Ani za dva roky od vypuknutí krize se ekonomické myšlení neprokousalo k novému paradigmatu. Myšlenkové stereotypy utvářené po celá desetiletí přitom vzaly v poslední době za své a uprázdněné místo se nedaří ničím zaplnit.
Kniha Nassima Taleba The Black Swan (Černá labuť) vypráví o krůtě, která po tisíc dnů dostává krmi, po níž radostně tloustne. Každým dnem roste její přesvědčení, že farmář ji krmí v jejím životním zájmu. Až přijde den tisící první a s ním řezník. Jaké překvapení!
Myšlenkový stereotyp krůty nám vůbec není tak cizí, jak si myslíme, a autor Černé labutě to ukázal na spoustě příkladů z dějin naší civilizace. Zároveň v roce 2007, kdy kniha vyšla, varoval, že nepředvídatelných událostí, které mění svět, v moderní době rychle přibývá. A jak píše, jde jen o věc perspektivy: kdo je krůta a kdo řezník.
Po vypuknutí finanční krize v roce 2008 mnozí komentátoři soudili, že krůtami se stali bankéři, po dvou letech to však vypadá spíše tak, že jsou jimi celé státy, potažmo kontinenty jako Evropa, ale také ekonomie jako věda založená na představě člověka jako racionální bytosti. Myšlenkové stereotypy utvářené po celá desetiletí vzaly za své a pod tlakem krize, která z finanční a hospodářské přerůstá v politickou, se hekticky hledá nové paradigma. Jaké velké myšlenky tedy přinesl rok 2010?
Rada moudrých
Hned v úvodu je třeba říct, že žádná převratná idea ani nová ekonomická teorie se nezrodila. V první desítce nejlepších knih roku sestavených respektovanými komisemi a redakcemi významných médií se zatím nenašel žádný nový Keynes nebo Friedman, ale dokonce ani nový Huntington či Fukuyama. Podle Stevena Johnsona, autora knihy Where Good Ideas Come From (Kde se berou dobré myšlenky), je to možná tím, že převratné nápady se rodí v „tekutých sítích“ a že obvykle trvá dlouho, než se spojí zdánlivě nesouvisející věci (jako příklad uvádí vynález tiskařského stroje, kde Gutenberg zkombinoval inkoust, papír a vinařský lis).
Volání nositele Nobelovy ceny Josepha Stiglitze po novém paradigmatu je tedy zatím nevyslyšeno. Stiglitz uznává, že „změna paradigmatu není lehká, protože hodně bylo investováno do špatných modelů“, stojících na posvátné představě o racionalitě lidského chování a víře v neviditelnou ruku trhu, která však byla podle něj neviditelná jen proto, že vůbec neexistuje.
Finančník George Soros, obdivovatel Karla Poppera a jeho teze o vyvratitelnosti teorií skrze jejich falzifikaci, založil Institut nového ekonomického myšlení, který dotuje pěti miliony dolarů ročně po dobu deseti let. Už z toho je vidět, že na nové ideje si asi počkáme. Do představenstva institutu zavolal kromě Stiglitze i další majitele výkonných mozků, jako jsou Jeffrey Sachs, Anatole Kaletsky, Kenneth Rogoff nebo komentátor Financial Times John Kay. Není náhodou, že všichni přispěli v poslední době zajímavými názory do světové diskuse o ekonomice.
Právě Rogoff napsal loni spolu s Carmen Reinhartovou objemnou a hojně diskutovanou knihu s názvem This Time is Different (Tentokrát je to jinak), v níž autoři zkoumali všechny finanční a ekonomické krize za posledních 800 let. Došli k závěru, že jejich průběh je prakticky vždy stejný (od realitní bubliny k bankovní krizi, následované úpadkem financí a rozpočtů států), byť současníci, kteří je prožívají, mají pocit, že právě jejich krize je výjimečná. Není to příliš radostné zjištění. Pokud mají dějiny a autoři této knihy pravdu, čeká nás dlouhá a bolestná cesta.
O tom nepochybuje ani John Quiggin, autor zajímavé knihy Zombie Economics, v níž se zabývá otázkou, proč stále přežívají staré myšlenky, jako například přesvědčení, že období tzv. great moderation, které začalo zhruba v roce 1985, vedlo díky konzervativní politice americké centrální banky k výjimečné makroekonomické stabilitě. Podle Quiggina je opak pravdou, jak ukázala následná drtivá krize. Dalším „zombie“ je tzv. hypotéza o efektivitě trhů nebo o rovnovážné dynamice, která předpokládá, že bohatnutí bohatých zvyšuje životní standard i těch chudších. Toto přesvědčení vyvracejí data o narůstající nerovnosti za posledních 30 let, kdy americká (nebo britská) střední třída fakticky chudla, zatímco podíl jednoho procenta nejbohatších na celkových příjmech obyvatelstva vzrostl za tuto dobu z 10 na 25 procent.
Nicméně Quiggin nezoufá a věří, že i když dnes není v dohledu žádný ekonomický prorok, existuje mohutná pulzující komunita ekonomů na webu. „Ve skutečnosti nepotřebujeme proroka, ale mnoho různých směrů myšlení, kromě jiného z oblasti behaviorální ekonomiky, která zkoumá lidské chování.“
Podivné chování akciových trhů popisuje i John Authers ve své knize The Fearful Rise of Markets (Hrozivý vzestup trhů). „Významní investoři se chovají jako stádo ovcí, kolem nichž krouží vlci. Tlačí se stále více k sobě a každý chce být někde ve středu toho stáda.“ Stádní mentalita produkuje bubliny – znovu a znovu. „Potřebujeme novou teorii,“ píše autor.
Jiným pokusem o kritické nahlédnutí dějin kapitalismu je kniha Anatola Kaletského (člen Sorosova týmu) s názvem Capitalism 4.0: The Birth of a New Economy in the Aftermath of Crisis, v níž rozdělil kapitalismus na čtyři fáze. Kapitalismus 1 existoval na principu „laissez-faire“, tedy neregulovaného volného trhu a skončil velkou hospodářskou krizí ve 30. letech minulého století. Následoval kapitalismus 2, v němž makroekonomiku i průmysl regulovaly vlády – skončil inflační mizerií v 70. letech. Ronald Reagan a Margaret Thatcherová zavedli kapitalismus 3, který se zhroutil v roce 2008. To vše neznamená konec kapitalismu, jen hledání jeho nové formy s názvem kapitalismus 4, který odmítne jak model volného trhu, tak spoléhání na efektivitu trhů a racionální očekávání, bude však pragmatický a bude usilovat o zmírnění nerovnosti.
Kritik této knihy (a další člen Sorosova týmu) John Kay však varuje, že pragmatická politika, která není ukotvena nějakým vůdčím principem, bude velmi nestálá a plná vnitřního napětí. Přesto oceňuje Kaletského příspěvek k porozumění dějinám kapitalismu a k debatě o „přirozené povaze tržní ekonomiky a selhání tržního fundamentalismu“.
Soumrak Západu
Takže jak dál? Vlivný komentátor New York Times Thomas Friedman varuje, že nejhorší nejsou samotné ztráty v důsledku krize, ale právě neschopnost najít novou vizi. Obává se, že jednou se ohlédneme za tímto rokem a řekneme si: „Jak jsme se jen mohli vrátit do starých kolejí a malicherných sporů se všemi těmi černými labutěmi za zády?“
Nepřímo mu odpovídá Ian Morris, autor knihy Why the West Rules – For Now (Proč Západ vládne – prozatím). Morris zkoumá dějiny říší a vyvozuje chmurné poučení z jejich pádů, které si vždy přivodili lidé sami, protože byli „líní, chamtiví a vyhledávali lehčí, výnosnější a bezpečnější způsob života“. Byla to totiž právě odvaha jít do nejistoty, která stála u zrodu velmocí, což autor ukazuje na příkladu objevu Ameriky, jež později dala Evropě a zvláště Británii křídla. Proč Ameriku neobjevila Čína, která už 80 let před Kolumbem brázdila pobřežní vody Afriky a Indie a admirál Čeng Che měl 300 velkých lodí, 27 tisíc mužů na palubě a magnetický kompas? Hlavně proto, že Kolumbus, jenž vyplul s pouhými třemi (mnohem menšími) loděmi, našel odvahu vypravit se do neznáma.
Morris odhaduje, že nadvláda Západu vydrží až do konce tohoto století, ale možná to ani tak dlouho nepotrvá. Převážná většina knih a publikovaných textů je plná skepse nad osudem naší části planety. Jak píše Nassim Taleb, objevení se černé labutě je otázkou perspektivy. Západ se cítí jako krůta, řezník je však neznámý (pokud jím není Západ sám sobě). A vynořující se velmoci Východu jsou plné energie.
Výzva historiků
I skepse však má své kouzlo, a pokud má Západ opravdu nějakou výhodu proti Východu, pak je to tradice kritického pohledu na sebe sama. Není tedy překvapením, že vzhledem k nedostatku nových vizí se nejvýznamnějšími publikacemi letošního roku staly knihy hledící do minulosti. Psali je nejen ekonomové, ale i historici a novináři.
Jednou z nich je kniha nazvaná 13 Bankers (13 bankéřů), jejímiž autory jsou Simon Johnson a James Kwak. Je to drtivá kritika patologie americké politiky a personálního propojení vládních elit na Wall Street za posledních 30 let. Nebo kniha Michaela Lewise The Big Short či Harryho Markopolose No One Would Listen (první je příběhem zrodu realitní bubliny, druhá obžalobou amerických úřadů, které si nevšímaly dávných varování autora knihy, že slavný „investor“ Bernard Madoff je ve skutečnosti největší finanční podvodník v dějinách). Všechny tři publikace popisují zvláštní jev, nad nímž se týdeník The Economist s údivem pozastavuje: „Za normálních okolností panika předchází realitě, a když někdo v divadle zavolá ‚oheň!‘, lidé prchají ven bez toho, aby si ověřili, zda opravdu hoří. Zmiňované knihy popisují opačnou zkušenost: lidé zůstali sedět, zatímco budova už byla celá v plamenech.“
Jenže poučení z dějin stále nepřichází. Evropskou unii už plameny olizují a podle komentátora Financial Times Gideona Rachmana se dluhová krize může stát „druhou nohou globální finanční krize, která začala pádem Lehman Brothers“. Přesně to už se jednou stalo, když dva roky po krachu amerických bank v roce 1929 následovala mnohem horší bankovní krize v Evropě.
Černá labuť nepočká
Nedostatek představivosti, vizí a nových teorií je možná přirozený – je prostě příliš brzy na syntézu myšlenek „pulzující komunity ekonomů“. Jenže dějiny nepočkají. Letošní události v Evropě dávají za pravdu Johnu Authersovi a jeho popisu stádní mentality trhů. V zimě se začalo psát o Řecku, na jaře se už ocitlo na pokraji krachu a bylo nutné jej zachraňovat, v létě se začalo zmiňovat Irsko a na podzim už se hroutilo. Teď se píše o Portugalsku, Španělsku, Itálii, a dokonce už i o Belgii. Trhy se vrhají na tyto země v panice z jejich bankrotu, čímž pochopitelně tento bankrot přivolávají.
Strhující příběh o tom, jak se letos v květnu euro ocitlo těsně nad propastí, popsal po půl roce investigativní práce Tony Barber z Financial Times. Jeho reportáž ukazuje nepřipravenost politiků na drama, které je čekalo: V neděli 2. května ještě relativně hladce schválili záchranný balík pro Řecko (z původního odhadu 45 miliard eur nabobtnal na 110 miliard) a měli dojem, že nebezpečí je zažehnáno. Jenže už o pět dní později bylo jasné, že tomu tak není. Finanční trhy pochopily pomoc Řecku naopak jako signál, že situace v eurozóně je opravdu vážná, a zvýšily problémovým zemím rizikové přirážky dluhopisů, což vytvořilo nerovnováhu, která může být pro měnovou unii smrtící. V pátek 7. května na summitu v Bruselu si premiéři a prezidenti po večeři (mořské ryby kambaly s chřestem) vyslechli apokalyptickou řeč šéfa Evropské centrální banky Tricheta, který upozornil na to, že se situace nesmírně rychle a překvapivě zhoršuje. Zejména lídři menších zemí byli vůbec poprvé konfrontováni s vážností krize, ale Trichetova řeč zasáhla i ostřílené šéfy velkých států. „Nikdy jsem neviděl Sarkozyho tak bledého,“ řekl jeden z účastníků.
Politici států eurozóny měli dva dny času, aby našli řešení, jinak by panika na asijských trzích v pondělí brzy ráno euro potopila. Jak známo, vznikl tzv. euroval s téměř nepředstavitelným balíkem 750 miliard eur. Ony dva dny však Tony Barber popisuje jako noční můru. Chyběl například jeden z nejdůležitějších lidí – německý ministr financí Wolfgang Schäuble, jehož nemoc uvěznila ve špitále. „Jeho nepřítomnost vyvolala šok,“ vzpomíná jeho francouzská kolegyně Christine Lagardeová. Telefony byly rozžhavené, do Bruselu volal americký prezident Obama, probíhalo několik jednání najednou. „Někdy jsem měla dva telefony u hlavy – na jedné lince celá G 7, na druhé sedmadvacítka EU,“ řekla Lagardeová.
Reportáž Tonyho Barbera patří k nejlepším novinářským výkonům letošního roku, ale vyvolává také úzkost z dvojího poznání: že evropským politikům zoufale chybí vize a odvaha a že i když pod tlakem událostí na poslední chvíli odvrátí příchod černé labutě, další už čeká za rohem. Ještě v květnu si nikdo nedovedl představit, že 750 miliard eur bude skutečně použito – tato suma měla sloužit spíše jen jako symbol pro uklidnění zpanikařených trhů. O půl roku později to vypadá, že pokud má euro přežít, bude třeba dát dohromady (reálných) peněz ještě o hodně víc.
Rok 2010 ukázal, že události se řítí rychlostí, s níž západní myšlení nestačí držet krok. Politici i ekonomové se zuby nehty drží idejí, jež přestávají fungovat. Má to ovšem svou logiku. Slavný teoretik vědy Thomas Kuhn už v 60. letech napsal, že staré paradigma se nemůže úplně zhroutit, dokud jej nenahradí nové. Čekání na ně nás však může vyjít hodně draze, neboť černá labuť nepočká.