Než člověk vyhladoví, vroste mu před smrtí do lícních prohlubní něco jako bílý zajíc.“ Tento bílý zajíc, přesněji anděl hladu, „zavěšen v měkkém patru úst jako pijavice“, si během pěti let vzal z jednoho sovětského lágru asi deset procent jeho obyvatel – rumunských Němců. Herta Müllerová, nositelka Nobelovy ceny za literaturu, napsala o jednom, který přežil, a dala mu jméno Leo. Když ho v lednu 1945 posadili do vagonu, bylo mu sedmnáct.
Lágrová literatura je samostatný žánr, jenž bude žít, dokud budou ve světě existovat lágry. Se zánikem sovětských gulagů se však zdálo, že přinejmenším tato část historie je literárně uzavřena a že autoři jako Solženicyn či Šalamov napsali vše podstatné a že byly vyčerpány i objevné způsoby psaní, jako třeba když je vypravěčem strážný pes (Věrný Ruslan od Georgije Vladimova).
Zápas o přežití
Ty knihy Müllerová jistě četla a věděla, že ani exotičnost vězňů, kteří jsou nositeli kolektivní viny německé menšiny z Rumunska, ani homosexuální orientace hrdiny nezabezpečí románu překročení literárně dovršené epochy. Tyto zvláštnosti jsou proto jen vnějším rámcem jinak jednoduchého příběhu, který začíná odchodem do lágru a končí příchodem domů. Vypadají spíše jako jakási povinná splátka původnímu úmyslu napsat knihu společně s rumunským básníkem Oskarem Pastiorem, který ten lágr přežil. Než však Pastior stihl začít na knize pracovat, zemřel a Müllerová si musela s tématem poradit sama. Jakkoli to může znít cynicky, právě díky těmto okolnostem vznikl román, jenž sice zůstává svědectvím stalinismu a pomníkem obětí, ale jeho skutečný význam tuto původní funkci vysoko přesahuje.
Román Rozhoupaný dech je totiž přesně tím, čím má velká literatura být: zkoumá lidské bytí ohraničené vnějšími okolnostmi tak těsně, že se z něj už jen bezmocně vylupuje jeho obnažená podstata. Sovětský lágr se stává jen onou „vnější okolností“, bezděčným rámcem životní situace, jejíž politické či historické souvislosti jsou nepodstatné. Jediné, o čem má smysl psát, je život v takové situaci, přesněji zápas o život.
Müllerová ten zápas o přežití popisuje metodicky a detailně, téměř jako příručku pro příští generace. Jíst se dá i to, co zejména zjara roste divoce v ruské stepi – lebeda lesklá bonzatá, z níž si vězni vaří polévku. Luxus, jako jsou brambory, řepa či proso, směňují za zbytky toho, co jim zůstalo z domova (tři odměrky prosa za svetr, půl odměrky cukru nebo soli za ponožky z ovčí vlny). Anděl hladu je však nelítostný a má mnoho podob. „Klade si mou tvář na svou bradu. Rozhoupe se mi dech. Rozhoupaný dech je delirium a jaké delirium. Zvednu pohled, nahoře ztichlá letní vata, výšivka mračen. Rozum těká, jako by byl špičkou jehly připíchnut k obloze, rozum se drží jen tohoto pevného bodu, jiný už nemá. A fantazíruje o jídle.“ Leo si povídá s andělem hladu, který ho pozoruje a diví se, že to ještě nevzdal. „Já nejsem tvým masem. Já jsem něco jiného a nevzdám se,“ vzpouzí se Leo, který však pozoruje také sebe sama a ví, že „moje lačnost je surová, ruce zdivočelé. Sunu si bramborové slupky do úst a obě oči zavřu, tak si je vychutnám nejlépe, nasládlé a skelné. Zmrzlé bramborové slupky.“
Hlad zničí vše
Smrt přichází buď s andělem hladu, anebo ji někteří přivolávají z vlastní vůle, pijí kořalku z černého uhlí, podřezávají si žíly, nabíhají proti zdi tolikrát, až se skácí. Ten, kdo najde mrtvého, mu vezme šaty dřív, než to udělá někdo jiný, a dřív, než mrtvola ztuhne. Pieta je nesmysl („odstrojování je náš způsob truchlení“), každá smrt je ziskem pro ty, co zůstávají naživu, neboť teplý oděv je v ruské zimě jednou z podmínek přežití. Problém je, že s každou mrtvolou se osvobodí anděl hladu a hledá si nového pána. A „dva anděly hladu neuživí nikdo z nás“.
V knize Rozhoupaný dech píše Herta Müllerová krásným jazykem o bídě a utrpen.
Z předcházejících citátů by se mohlo zdát, že jde o pochmurné čtení, ale tak to není. Müllerové hutný jazyk plný krásných obrazů nenutí čtenáře prožívat existenciální hrůzu na vlastní kůži, spíše ho skrze krátké kapitoly provádí lágrem jako jakousi galerií výjevů. Život je promítán a přemítán: čím chudší existence, tím bohatší jazyk, čím otupělejší vnější svět, tím citlivější mysl hrdiny. Tím se – kromě jiného – Müllerová také liší od Solženicyna či Šalamova, kteří popisovali lágrový život a smrt jazykem ohlodaným téměř na kost. Jejich minimalismus působil na čtenáře silou ukrytou ve větách, jež byly tak syrové, jak syrová byla existence v sovětském gulagu. Síla jazyka Müllerové je naopak v lyrice, překvapujících obrazech a metaforách – je to obrazotvornost mysli, jež je neustále drážděná obnaženými nervy vychrtlého těla.
Müllerová si byla v roce 2004 s Pastiorem prohlédnout místo tehdejšího lágru na Ukrajině, zavětřila vůni stepi, ohmatala písečnou půdu, nasála do sebe vyvanulé pachy a vše přenesla do knihy s takovou intenzitou, jaká se v literatuře vídá jen zřídka. I díky vynikajícímu překladu Radky Denemarkové se tak čtenář ocitá v čase a místě příběhu jaksi mimovolně a bez námahy, skoro by se dalo říct luxusně.
Existují knihy, jejichž téma se dovolává čtenářovy zkušenosti (například zkušenosti lásky), a proto je lze – pokud jsou dobře napsané – prožít, jako kdyby jejich příběh byl náš vlastní. Příběh hrdiny Lea však prožít nelze – pokud ovšem čtenář nikdy opravdu netrpěl hlady. Müllerová si je toho dobře vědoma, a proto dala hladu charakter postavy, anděla, který nás sleduje, hýbe naší myslí, někdy za nás koná, jindy ustoupí naší vůli. Je všudypřítomný, ale není radno uznat jeho přítomnost. Jak říká Leo: „O hladu se nemluví, když má člověk hlad. Hlad není rám pryčny, jinak by znal míru. Hlad není věc.“
Navždy sám
Hladový člověk žije úsporně, šetří energií, tudíž mu jí nezbývá dost na city, natož na lásku. Ta se v lágru projevuje spíše jako živočišný sex za plentou z deky, Leovi je však odepřen. Své tajemství ukrývá v pudu sebezáchovy: kdyby se prozradil, nepřežil by. Jakmile však Rusové trochu povolí krutý režim a vězni dostanou v posledním roce pobytu dokonce peníze, aby si mohli nakoupit na trhu ve vesnici, život opět bují. „Stávali se z nás zase muži a ženy, jako by nastala druhá puberta.“ Probudila se marnivost i divoká vzplanutí lásky.
A pak je najednou – po pěti letech – propustili. A tak jako se po celý čas Müllerová důsledně vyhýbala politickým souvislostem, ani v posledních kapitolách knihy o návratu Lea do Rumunska nepadne ani slovo o komunistickém režimu. Také v tom spočívá velikost tohoto románu. Leo nachází doma svou rodinu, která si s jeho návratem neví rady, neboť ho všichni považovali za mrtvého. Ani on sám neví, zda je vlastně naživu, neschopen citu. A tak to zůstane až do konce jeho dlouhého života. „Ke mně už se nikdo přimknout nesmí. Jsem poučený z hladu a nedosažitelný z ponížení, nikoli z namyšlenosti.“
Herta Müllerová napsala knihu, která je nejlepším důkazem, že komise Nobelovy ceny se rozhodla správně.