Vůně pečeného masa a smažené cibule se line náměstím lemovaným domy, jež vypadají jako zmenšené makety paláců ze sousední Vídně. Lidé upíjejí svařené víno u dřevěných budek, ale přestože je pár dnů po volbách, které změnily politickou mapu země, o politice se tady nikdo moc nebaví. Sotva sto metrů odsud se přitom tyčí honosné sídlo bratislavského primátora, které právě dobyl bývalý komunista. Takové znesvěcení města hrdého na revoluční atmosféru z listopadu 1989 a pravicovou tradici by ještě před pár lety hnulo žlučí mnoha lidem. Ale dnes? Bratislava je v klidu a nový primátor Milan Ftáčnik se žádné bouře davů, jaká provázela volbu primátora Bohuslava Svobody v Praze, obávat nemusí.
Na Slovensku nejsou ve hře politické obchody, které tolik rozčilují Pražany. Na rozdíl od Česka se tady volí starostové a primátoři přímo, tedy většinovým systémem. Co se tedy vlastně stalo? A kdo je tento muž, před nímž anonymní billboardy v kampani varovaly sloganem, že „sympatický komunista je nebezpečnější než nesympatický“? A jak je možné, že pro něj hlasovala téměř polovina voličů včetně pravicových, přičemž na výběr měli i své pravicové kandidáty? Jsme svědky nástupu nové levicové naděje, která byla už několikrát na Slovensku pohřbena různými populisty, jako je dnes například strana Smer a její šéf Robert Fico, jehož tvář reprezentovala na zmíněném billboardu „nesympatického komunistu“?
Poučení z krizového vývoje
Jedna z odpovědí je úplně jednoduchá. Milan Ftáčnik (54) sice nemá velké charisma a je to spíše suchar, ale vybudoval si pověst nezkorumpovaného, pragmatického politika, jehož levicové názory může sdílet prakticky každý. Je příznivcem veřejné dopravy, cyklistů, sociálních bytů pro chudé, zelených parků a zapojení obyvatel do řízení města. A také hlasitě kritizuje korupci, trvá na elektronických aukcích, zveřejnění všech smluv a dokumentů a už jako starosta velké městské části Petržalka dokázal, že tyto postupy myslí vážně. Bratislava, jejíž pravicové vedení bylo po léta symbolem korupce a vstřícnosti vůči barbarským developerům, už prostě nutně potřebovala vyvětrat. A Ftáčnik přišel vhod.
Jistě, mnoho voličů odradil tím, že byť kandidoval jako nezávislý nestraník, měl oficiální podporu silné strany Smer a osobně Roberta Fica. Jako pragmatik a člověk s matematickým mozkem si však dobře spočítal, že levicové voliče si takto spíše získá a část těch pravicových neodpudí. Měl pravdu: z výsledků voleb plyne, že značná část voličů, která do zastupitelstva volila pravici (ta získala dvě třetiny křesel), dala v přímé volbě primátora svůj hlas levicovému Ftáčnikovi. Na výběr měli přitom i populární pravicovou političku Magdu Vášáryovou nebo bývalého slavného revolucionáře z listopadu 1989 Jána Budaje.
Pro ty, kdo vnímají moderní slovenské dějiny jako neustálý boj dědiců listopadu 1989 s komunistickou garniturou vynořující se znovu a znovu jako zombie v různých maskách, může být Ftáčnikovo vítězství potvrzením chmurných vizí. Tím spíše, že porazil právě soupeře, kteří zdůrazňovali svoji antikomunistickou minulost a svázanost s listopadem 1989. Jenže skutečnost je mnohem prozaičtější. Dávné členství Ftáčnika v komunistické straně voliči prostě ignorovali. Zato si hodně všímali arogance pravice, která jim vnucovala sice populární, ale zjevně ne příliš schopnou Vášáryovou. Vnímali ji jako nastrčenou loutku, jež nedokáže protrhat pavučinu letité korupce zažrané až do kořenů města, z něhož mizí parky a chaoticky se zahlcuje věžáky a kolonami aut, rok od roku delšími. Neuvěřili ani Jánu Budajovi, který se pokusil vyvolat revoluční náladu a burcovat proti establishmentu (založil k tomu hnutí Změna zdola). A možná Ftáčnikovi pomohlo i to, že v nebývale mohutné a špinavé kampani se jako jediný neuchýlil k napadání svých soupeřů.
Jako počítač
Tolik k osobní topografii slovenské politiky a teď se raději zabývejme Ftáčnikem samotným. Mladistvě vyhlížející politik s mužným knírem a poněkud křečovitým úsměvem má za sebou pestrou politickou kariéru. Ve 24 letech (v roce 1980) vstoupil do komunistické strany, podle vlastních slov proto, aby „tam bylo co nejvíce čestných lidí“. Ať už to byla naivita nebo pragmatismus, nezdálo se, že má politické ambice. Až do roku 1989 učil teoretickou kybernetiku na matematicko-fyzikální fakultě, která byla v té době spíše komunisty trpěným ostrovem liberálních postojů. Politicky se probudil až po roce 1990, kdy patřil ke klíčovým lidem, kteří zkoušeli proměnit komunistickou stranu v sociální demokracii pod jménem Strana demokratické levice (SDĽ). Snaha vyšla naprázdno – po deseti letech se SDĽ rozpadla vinou vnitřních sporů mezi křídlem reformátorů, kam se řadil Ftáčnik, a křídlem populistů, kam patřil například Robert Fico, který stranu definitivně pohřbil odchodem z ní a založením Smeru (koncem roku 1999).
I díky Ftáčnikovi se však SDĽ v osudových okamžicích slovenských dějin přiklonila – byť váhavě – na správnou stranu v zápase s autoritativním Vladimírem Mečiarem, podporovala vstup země do NATO a EU a byla koaliční stranou v klíčové vládě Mikuláše Dzurindy v letech 1998–2002. Ftáčnik byl tehdy ministrem školství, a i když jeho pokusy o reformy byly spíše platonické, působil navenek jako moderní politik, který bránil akademické svobody. Největší rozruch a celonárodní debatu vyvolal snahou zavést na školách jógu, narazil však na rozhořčenou církev a musel ustoupit.
Po roce 2002 to s jeho kariérou šlo z kopce, pro typ sociálního demokrata s liberálními názory nebylo na Slovensku najednou místo – veškerý prostor obsadil Fico. Ftáčnik byl bez partaje, učil na univerzitě a zkusil to v komunální politice. Uspěl v roce 2006, když kandidoval na starostu bratislavské městské části Petržalka se sto tisíci obyvatel. Tam dokázal jako levicový starosta úspěšně spolupracovat s pravicovou většinou v zastupitelstvu, což byl jeho velký triumf také v kandidatuře na primátora Bratislavy. I v této funkci se bude muset dohodnout s pravicovou většinou a mnozí jeho voliči byli zřejmě přesvědčeni, že takovéto rozložení sil je pro město nejlepší.
Ftáčnikovo vítězství je zajímavé i tím, že tento muž, mimo jiné autor učebnice Umělá inteligence, působí sám tak trochu jako produkt aplikované kybernetiky. Jeho argumentace v diskusích sice nemá logické trhliny, ale jeho projev postrádá emoce. Je disciplinovaný jako stroj: živí se dělenou stravou, jak sám na sebe prozrazuje, „nutí manželku péct z celozrnné mouky“, denně cvičí jógu, protože „je důležité, aby se člověk o své tělo staral“. O zábavu na jeho účet se kdysi postarali vlastně jen jeho dva bratři, z nichž jeden je šachový velmistr a druhý matematik a oba se hlásí k politické pravici. „Jsme demokratická rodina,“ hájí se levicový odpadlík.
Pravicoví řemeslníci
Na první pohled tedy vypadá Ftáčnikův úspěch v tradičně pravicové Bratislavě spíše jako souhra okolností než změna společenských nálad v zemi. Je však také varováním, že slovenská pravice začíná selhávat v tom, čím se vždy pyšnila: totiž že jen ona, na rozdíl od levice, má k dispozici skutečně schopné moderní osobnosti. Byla to paradoxně Ficova strana Smer, která velkoryse podpořila nezávislé, ale zajímavé kandidáty – kromě Ftáčnika také například v Trenčíně pravicově orientovaného bývalého ředitele Slovenské televize Richarda Rybníčka (zvítězil s velkým náskokem).
Bývalý premiér Robert Fico, který sice letos vyhrál parlamentní volby, ale brutální arogancí si zavřel cestu ke koalici s jakoukoli pravicovou stranou, se zřejmě poučil. Naopak, pravice – zejména Dzurindova SDKÚ – se nepoučila a považuje voliče za stádo zákazníků v supermarketu. Jak ostatně řekl sám Dzurinda na adresu Vášáryové: „Prohráli jsme. I řemeslník někdy prodá a někdy neprodá. Dnes jsme neprodali.“
O komunálních volbách se často říká, že jejich výsledky jsou výrazem protestu proti současné vládě. V případě těch slovenských, které se konaly koncem listopadu (Ficův Smer je opticky vyhrál, i když nijak drtivě), to však platí jen částečně a v případě Ftáčnika to neplatí vůbec. Bratislava nezměnila svoji politickou orientaci, to jen pravicoví politici ustrnuli ve vývoji.
Tím se dostáváme k otázce, zda Ftáčnikův úspěch nemůže být novou nadějí pro všechny, kteří si přejí konečně autentickou a slušnou levici, jež nabídne alternativu k populistickému Smeru i technokratické pravici. Zdá se, že tato naděje (alespoň pro příštích pár let) je marná. Ftáčnik je Smeru přinejmenším mravně zavázán za jeho předvolební podporu, včetně finanční, nemůže tedy zakládat novou stranu proti svému dobrodinci. A kromě toho, funkce primátora hlavního města je vrcholem jeho dosavadní kariéry, kterou si bude chtít užít možná i další volební období. Na druhou stranu Ftáčnikův vrtkavý politický osud je důkazem správnosti hesla mnoha politiků: Nikdy neříkej nikdy.
Text vyšiel v týždenníku Respekt.
Kresba: Pavel Reisenauer