Foto: Jennifer Homans
Uprostřed močálů na hranici států Floridy a Georgie, tvořené řekou St. Marys, jsou v areálu pokrytém anglickým trávníkem rozesety kolem bazénů luxusní haciendy, jimž vévodí rozlehlý dům v jižanském stylu. V něm je jídlo a pití včetně nejlepší whisky zdarma. V roce 1998 na tomto ostrůvku dočasného komunismu jménem White Oak Plantation, sponzorovaném jedním z amerických magnátů papírového průmyslu, debatovalo celý týden o neutěšeném stavu světa asi padesát lidí. Pozval je sem Tony Judt. „V džungli jsou jedovatí hadi a řeka je plná aligátorů,“ řekl na úvod vážně.
Tato scéna by mohla být metaforou postojů jednoho z nejvýznamnějších levicových intelektuálů posledních let Tonyho Judta: komunismus byl iluzí stejně jako ostrovy blahobytu v současném kapitalismu a za plotem je džungle, do níž vstupují jen ti odvážní, neboť všude na člověka čeká boj a číhá smrt. Ta ho dostihla letos 6. srpna po dvou letech boje s nervovou nemocí ASL známou také jako Lou Gehringova nemoc (trpí jí také fyzik Stephen Hawking, ale u něj má pomalejší průběh), která mu postupně znehybňovala tělo a ochromovala životní funkce. Mozek však bezchybně fungoval do poslední chvíle, kdy ve věku 62 let zemřel.
S trubicí v nose
Autor velkolepé knihy Poválečná Evropa (byla přeložena do 20 jazyků a vyšla také česky), za níž byl v roce 2006 nominován na Pulitzerovu cenu – a podle vlastních slov ji napsal i díky osobní zkušenosti s českým disentem osmdesátých let –, začal být „veřejným intelektuálem“ až počátkem devadesátých let díky esejům v The New York Review of Books. Ale až v posledních dvou letech, kdy vzdoroval nemoci a věděl, že smrt se blíží (přirovnával ji k „vězeňské cele, která se každý den zmenšuje“), však dosáhl skutečného vrcholu a z „největšího britského historika generace baby boomu“ (podle Guardianu) se stal pro celý svět opravdovým intelektuálním hrdinou.
V říjnu minulého roku byla newyorská divadelní scéna Jack H. Skirball pro 700 lidí napěchovaná k prasknutí. Tony Judt se vyvezl na pódium na vozíku s dýchací trubicí v nose a šokovanému publiku oznámil, že je „paralyzovaný od krku dolů“, a proto se zdrží „přehnaných gest“. Jeho přednáška o dějinách a budoucnosti levicových idejí trvala dvě hodiny a závěrečné ovace vestoje nebraly konce. Z přednášky vznikla posléze kniha, která vyšla letos v dubnu s názvem Ill Fares the Land (Zle se vede zemi). Judtovy celoživotní postoje v ní vyústily do testamentu i manifestu levicového intelektuála, jenž začíná větou: „Něco hluboce špatného je ve způsobu našeho současného života.“
Judtova vášnivá kritika pravice i levice přišla v pravý čas: světová krize nalomila víru v zářivou budoucnost kapitalismu po jeho vítězství nad komunismem v roce 1989. Judt říká jinými slovy to, co už dnes přiznává i řada ekonomů: za posledních třicet let se v západním myšlení prosadilo přesvědčení, že hodnotu čehokoli lze vyjádřit v penězích, tedy jazykem globálního trhu, krize však ukázala neudržitelnost tohoto kritéria. „Známe dnes cenu věcí, ale nemáme potuchy o jejich hodnotě,“ píše.
Nejvíce ho však trápilo, že západní levice, přesněji sociální demokracie, se ve svém myšlení přizpůsobila pravici a vzdala se morálních hledisek. Už ani ona se neptá, co je dobré a co je špatné, ale klade si otázky: „Je to účinné? Je to produktivní?“ Podle něj toto myšlení odporuje lidské přirozenosti, dokonce odporuje i ideám samotného Adama Smithe a „je to něco, co jsme se museli naučit“.
Změnit jazyk
Kdy jsme se to naučili? Judt byl především historik, a když pátral po původu současného ekonomického myšlení, dospěl k závěru, že „žijeme v dlouhém stínu debaty, o níž většina lidí neví“. Fascinujícím způsobem vysvětluje, proč nejvlivnější myslitelé jako Friedrich Hayek nebo Joseph Schumpeter přišli s nakažlivou ideou oslabení státu ve prospěch síly volného trhu: protože pocházejí z Rakouska a zažili nástup fašismu, když liberální demokracie zkolabovala po pokusech levice zavést státem řízené hospodářství. Dospěli tedy k přesvědčení, že „nejlepší obranou otevřené společnosti je zabránit vládě zasahovat do chodu hospodářství“. Naopak anglický ekonom John Maynard Keynes, jehož životní zkušenost z Británie byla úplně opačná, dospěl k závěru, že společnost ohrožuje právě nepředvídatelnost a nejistota, kterou plodí volný trh, tudíž je třeba posílit stát a jeho vliv na stabilizaci ekonomiky.
Na příkladech z ještě starších dějin Judt ukazuje, kam vede okleštění státu: k rozpadu společnosti jako takové, ke vzniku „uzavřených komunit“, což oslabuje pouto mezi státem a občany a důsledky jsou vidět všude: od dnešního amerického hnutí „čajových dýchánků“ až po vzestup pravicového extremismu v Nizozemsku či vášnivou debatu o národní identitě ve Francii. „Demagogové říkají davu, co si má myslet, a když se k nim z davu vrací ozvěna jejich frází, tvrdí, že jen naslouchají hlasu lidu.“
Zánik široké společenské debaty v důsledku oslabení státu však také umožňuje jeho privatizaci silnými skupinami na úkor slabších. Na příkladu britských železnic přesvědčivě dokazuje, že podmínky veřejné dopravy se vinou jejich privatizace významně zhoršily. Judt vášnivě obhajuje právo chudých a slabých na důstojnost, která je jim dnes upírána. Rovnost šancí, spravedlnost a naděje znamená nyní pro většinu lidí víc než osobní prospěch nebo hospodářský růst, tvrdí. A nemáme si dělat iluze: „Bohatí nechtějí to samé, co chudí.“ Judt proto levici vybízí, aby se nebála vyslovit tuto samozřejmou myšlenku a aby odmítala nařčení pravice, že šíří třídní nenávist.
Vybízí levici, aby změnila myšlení a jazyk a na příkladu Francouzské revoluce z roku 1789 ukazuje, jak politickým změnám předchází „změna samotného jazyka“. A co má říkat? Má se opět zabývat otázkami dobra a zla, má podrobit novému prozkoumání samotný pojem bohatství a má se naléhavě ptát, „kolik jsme ochotni platit za dobrou společnost“. A varuje, že dnešní svět se ocitl v „nové éře nejistoty“, která tak děsila Keynese. Hrozba kolapsu liberální demokracie je velká, a abychom jí zabránili, musíme nejdříve pochopit, co „uráží náš smysl pro spravedlnost“.
Díky českému disentu
Kritici Judtovy poslední knihy mu vyčítají, že jen bravurně popsal to, co všichni tak nějak víme, ale nenabízí řešení. Nicméně nespočetné a často vášnivé ohlasy na knihu dokazují, že autor se trefil do černého. Nebylo to poprvé. Judt má za sebou několik velkých soubojů s těžkými soupeři. Byl velkým kritikem invaze do Iráku (a důsledně ji odděloval od invaze do Afghánistánu či náletů NATO na Bělehrad), jako bývalý sionista, který sloužil v izraelské válce v roce 1967, si v roce 2002 troufl tvrdě kritizovat Stát Izrael a přišel s myšlenkou soustátí s Palestinci. Mnozí američtí Židé ho za to nesnášeli a došlo to až tak daleko, že pod jejich tlakem v roce 2006 zrušil Polský kulturní institut v New Yorku jeho přednášku, z čehož se stal jeden ze skandálů roku. Ještě pár týdnů před smrtí se pustil i do Baracka Obamy, který podle něj „úplně selhal“ v naplňování svých slibů „změnit charakter politiky“ a toto selhání je pro americkou společnost devastující, protože výhody Obamova umění kompromisu nikdy nemůžou nahradit „ztrátu nadějí“.
„Vždycky jsem rád vystrkoval nos nad parapet,“ řekl v posledním rozhovoru, který vyšel před třemi týdny v britském měsíčníku Prospect, současně ho však irituje označení za „kontroverzního“. Nicméně přiznává, že „veřejným intelektuálem v dobrém i zlém“ se stal díky zkušenosti zejména s českým disentem, když se v osmdesátých letech začal učit česky, jezdil do Prahy na bytové přednášky, spřátelil se s Václavem Havlem a do Československa pašoval zakázanou literaturu. Disidenti ze střední Evropy „mi ukázali, že mezi nebem a zemí existuje víc zajímavých věcí, než o jakých se nám v naší západní filozofii snilo, a umožnili mi – poněkud opožděně – některé z nich zahlédnout“, napsal.
Možná právě díky této zkušenosti a přátelství si dovolil tvrdě kritizovat Havla i Adama Michnika za to, že podporovali George W. Bushe v jeho invazi do Iráku, že se nechali zmást vlastní zkušeností z vítězství „morální opozice“ a nepochopili rozdílnou povahu politických rozhodnutí učiněných v jiném světě, než znali oni.
Tony Judt byl už od devadesátých let brán vážně svými zastánci i odpůrci, ale až veřejné vyrovnávání se se smrtelnou nemocí dalo jeho myšlení doslova existenciální přesvědčivost, neboť za ně ručil vědomím blížícího se konce. V dnešním světě, kde intelektuálům na Západě nehrozí nic víc než ostuda, se Tony Judt stal důstojným následníkem svých odvážných předchůdců z minulého století, kteří za své přesvědčení často platili životem.
„Myslím, že jsem si život neužil tolik, jak jsem měl – byl jsem příliš zaměstnán přemýšlením o něm,“ napsal letos v červenci v rozhovoru pro Prospect svému příteli Petru Jukesovi, který poznal Tonyho Judta v roce 1998 na onom zmíněném setkání uprostřed džungle (stejně jako autor těchto řádků). „Teď si užívám to přemýšlení,“ dodal ironicky. Dnes víme, že mu zbývaly už jen týdny.