Evropská unie přežije, doufá týdeník The Economist (více na str. 18), díky své schopnosti řešit problémy tím, že je „protlačí bahnem“ vzájemných kompromisů a improvizace. Snad má pravdu. Pokud ovšem jednotlivé státy nezabřednou do jiného bahna, z něhož se už nebudou schopny ani ochotny k potřebným kompromisům vyhrabat. Tím bahnem je národní populismus a čerstvým příkladem plácání se v něm je – možná trochu překvapivě – Slovensko.
Na první pohled jde o banalitu, kterou se v EU nikdo vážně nezabývá. Slovensko pod vedením nové premiérky Ivety Radičové jako jediný člen eurozóny odmítlo finančně přispět na pomoc Řecku, přestože předchozí vláda Roberta Fica se k této pomoci svým podpisem přihlásila. Slovensko tak porušilo základní pravidlo, bez něhož by Evropská unie o 27 členech už dávno nefungovala: že totiž nové vlády dodržují závazky těch předchozích.
Nová slovenská vláda jde vůči EU českou cestou.
Vláda Radičové pak minulý týden jen velmi váhavě a podmínečně souhlasila s tím, že možná přispěje sumou 4,4 miliardy eur do společného fondu, tzv. „záchranného valu“, vytvořeného pro případnou pomoc dalším státům eurozóny. A přestože si Radičová v Bruselu vyslechla důrazná slova o evropské solidaritě, doma od ní Slováci najednou slyší, co ještě od svých politiků neslyšeli: že Brusel se chová nezodpovědně a svou uspěchanou pomocí členům eurozóny jen podporuje šíření „morálního hazardu“, na což teď budou slovenští občané doplácet ze svého.
Chudáci v eurozóně
Jako kdyby se opakoval scénář z roku 2004: jakmile státy střední a východní Evropy vstoupily do EU a dobrovolně se tak vzdaly části své suverenity, jejich politici shodili masky a začali se vůči Bruselu chovat neurvale a zuby nehty bránit „národní zájmy“. Česko a Polsko šly tehdy příkladem. Slovensko, které sotva před půldruhým rokem s velkou slávou přijalo členství v elitním klubu eurozóny, dnes pohrdavě mluví o nezodpovědných zadlužených státech, které neprošly reformami podle slovenského vzoru. Nebylo by divu, kdyby si po této zkušenosti členské státy eurozóny dávaly příště mnohem větší pozor na to, koho pustí mezi sebe.
Někdy jsou argumenty slovenských politiků až komické. Na jedné straně si totiž ministr financí Ivan Mikloš stěžuje, že slovenský příspěvek do „valu“ (odvozený od výše příspěvku do Evropské centrální banky) je neúměrně vysoký vzhledem k nízké životní úrovni na Slovensku. Když však mělo Slovensko vstoupit do eurozóny a odtud se ozývaly neoficiální hlasy, že je příliš chudé na členství v elitním klubu, následovala rozhořčená slovenská stížnost na měření „dvojím metrem“. Dnes tento dvojí metr vyžaduje sám Mikloš.
Ostatně Mikloš by osobně přivítal, kdyby se Slovensko vůbec žádného „valu“ neúčastnilo, a nevadí mu, že by „nebylo přikryto deštníkem“, protože úkolem jeho vlády je „udělat takové reformy, abychom se do podobné situace nedostali“. Namístě je potom otázka, zda – když nechce pomáhat ani nechce žádat o pomoc – by nebylo lepší rovnou vystoupit z EU i z eurozóny (a koneckonců i z NATO a začít budovat vlastní nezávislou armádu).
Není jasné, nakolik myslí slovenští představitelé své postoje vážně, když například finanční příspěvek do „valu“ podmiňují přijetím „jasného mechanismu řízeného bankrotu“ pro problémové státy. Nevědí, že kvůli něčemu takovému by se musela měnit Lisabonská smlouva, k čemuž se dnes sotva najde dostatek společné vůle? Není jasné, nakolik se cítí zavázáni svými populistickými předvolebními sliby (je dost možné, že kampaň proti půjčce Řecku rozhodla o vítězství dnešní koalice ve volbách) a nakolik jsou o svých argumentech vnitřně přesvědčeni.
Díky členství v eurozóně má například Slovensko vyšší rating a nejnižší úroky na dluhopisy ve střední Evropě. A místo aby tedy vláda svým občanům vysvětlovala význam solidarity uvnitř EU a eurozóny zvláště, prohlašuje, že „nám taky nikdo nepomohl, když jsme dělali reformy“ (Mikloš), nebo že teď „máme platit dluhy těm, kdo nešli naší cestou“. S novou vládou Ivety Radičové tak nastupuje místo evropanství národní populismus.
Mladší bratr se učí
Jak si to vysvětlit, když většina stran i politiků dnešní vlády patřila k těm, kdo v roce 2004 přivedli Slovensko do EU, což zůstane navždy jejich historickou zásluhou? Pokud pomineme konspirační teorie, že slovenští politici jen plní německá přání natruc Francii (slovenské požadavky včetně myšlenky řízeného bankrotu se prakticky shodují s německými), lze současný postoj vlády vysvětlit kombinací ekonomické arogance a provinčnosti. Ve dvou nejsilnějších stranách koalice mají totiž hlavní slovo ekonomové, jejichž (neo)liberálními názory neotřásla ani finanční a hospodářská krize, a premiérka Radičová se v této oblasti zatím neprojevuje příliš samostatně. Nu a jediným politikem, který má hlubší zkušenost s evropským myšlením, je předseda KDH a bývalý eurokomisař Ján Figeľ (ostatně není náhodou, že právě ministři za KDH jako jediní nehlasovali ve vládě za odmítnutí půjčky Řecku).
Je jistě příliš brzy dělat závěry z jedné trapné epizody, jejíž kořeny sahají ještě do opozičního období současných vládních stran. První náznaky ideologie euroskepticismu a národního egoismu se však už dají najít ve všech výše zmiňovaných citátech a jsou jako vystřižené z čítanky ODS. Brusel už jistě zaznamenal, že k podivně neurotickému Česku se přidává i nevyzpytatelné Slovensko. Škody jsou nicméně prozatím malé, i když deník Financial Times už upozornil, že slovenský „nedostatek solidarity“ vyvolává dlouhodobé otázky o politické jednotě eurozóny a o vzájemné ochotě si pomáhat.
Týdeník The Economist dělá dobře, když v úvahách o budoucnosti EU upírá svoji pozornost na velké státy, zejména na Německo a Francii. Jenže když se na malém Slovensku, jehož obyvatelstvo patří k nejvěrnějším zastáncům EU i eura, z ničeho nic objeví politická garnitura, která skotačí v páchnoucím bahně euroskeptického populismu, je třeba zbystřit pozornost. Může to totiž znamenat, že naděje na naopak léčivé bahno kompromisů a improvizace je menší, než jsme doufali.