Zatímco v Čechách jsou velké šelmy v podstatě vybité, podle slovenského tisku to vypadá, že u našich sousedů vypukla válka. Letos napadli medvědi už minimálně pět lidí. A Slováci se teď dohadují, co dál. V horách a lesích se právě roztáčí další kolo pradávného střetu divočiny a moderního světa.
Foto: Chris Steele-Perkins
Jsme pod horou Grúnik ve Vysokých Tatrách. Právě jsme dorazili z Liptovského Hrádku. Asi půlhodinky odtud je medvědí ráj Koprová dolina. Ochránce národního parku Erik Baláž (26) nás ale vede strmou cestou vzhůru. Nedávno tady v hoře objevil starou loveckou stezku. Desítky let ji nikdo nepoužíval, zarostla. V lese ji obnažil orkán před dvěma lety.
Všude tu jsou vlčí a medvědí stopy. Trus šelem s nestrávenou jelení srstí. Sotva znatelná stezka nás vede neprostupným lesem do dosud skryté medvědí zóny pod horu Všiváky. “Za den jsem tu viděl až třináct medvědů,” říká Erik. Jsme u vodopádů ve výšce asi 1500 metrů. Pod námi se v mlhách leskne Koprový potok. Všude kolem se táhnou zelené hřebeny s temnými zářezy hlubokých roklí. “Vylezu nad žlaby,” ukazuje Erik na hory nad údolím, “a koukám po medvědech,” popisuje svůj ideální den. Být nad medvědy totiž znamená nerušit je. A také být v bezpečí. “Jako na posedu,” dodává Erik.
V Koprové dolině, kde medvědy nikdo neruší, trvá jejich zimní spánek až pět měsíců. Tehdy medvěd nepřijímá potravu, leží v brlohu. “Samice rodí během zimního spánku,” líčí detaily ze života největší evropské šelmy Erik. Medvědi jsou všežravci, denně sežerou až 20 kilo lesních plodů, žerou mravence, larvy. Nepohrdnou ani mršinou. A pokud si zvyknou hodovat na odpadcích, stávají se z nich “kontejneroví” medvědi, ze kterých se stává nejvíc “škodníků” čili agresivních medvědů.
U Grúniku jsme ale daleko od lidských sídel. Kolem nás se na stezce tyčí pahýly medvědích stromů. Šelmy značkují svoje teritorium tesáky a drápy. Tesáky pohryzaly kůru, kterou se dere pryskyřice, ve výšce přes dva metry. Vztyčení měří medvědi dva a půl metru, vážit mohou až 350 kilo. Předběhnou koně, jedním úderem tlapy zabijí krávu. Na stezce před námi leží čerstvý trus. Před chvílí tu byla samice s mláďaty.
Erik popisuje, jak ho jednou u medvědího brlohu samice napadla. Visel pak ze skály za kořeny stromu. “Neměl jsem tam co dělat, bylo to její území.” Ale dobře to dopadlo. “Chvíli na mě koukala, jak tam visím, a pak odešla. Vyškrábal jsem se nahoru a utekl,” říká Erik.
Já tajně doufám, že medvědici s mláďaty nepotkáme. Dává se do deště. Slézáme z hory, jsme na mýtině. Erik nás vede k dvoupatrové lovecké boudě. Je postavená z bytelných trámů, a protože tihle střelci jdou po medvědech, má dveře pobité železem. Horní patro s úzkým oknem slouží jako střílna. Je tu čistá postel, plná nedávno vypraných dek. U střílny pohodlné křesílko. Odtud střílí lovci, kteří si za odstřel medvěda zaplatili. Ze střílny je vidět na dlouhý kůl. K tomu se tradičně přivazuje návnada, třeba chromý starý kůň nebo koza.
Lovit takhle medvědy je ovšem ilegální. Erik krčí rameny. K lovům na černo, prostě pytláctví, tu a tam dochází. Tatry jsou veliké. A medvědi jsou na Slovensku na spoustě míst. “To nejde uhlídat,” říká znalec a stopař medvědů.
Útok zabijáka
Každý ale o medvědech tak nadšeně jako ochranář Erik nemluví. Muž, který se ze setkání s medvědem dosud nevzpamatoval, se jmenuje Ján Gejdoš, zná ho celé Slovensko a žije v tatranských Liptovských Sliačích. Drobný muž v zeleném mysliveckém kloboučku sedí v parádním pokoji rodinného domu. Všude po stěnách tu jsou desítky hlavových trofejí, bílé lebky jelenů a daňků, všude tu trčí parohy. Na stěnách jsou diplomy za příspěvky “polovnictvu”, čestné dýky.
Toho srpnového dne loňského roku ale Ján Gejdoš, podle svých slov, nebyl na lovu. Pracoval ještě s několika ženami pár kilometrů od vsi v lese. Odpoledne skončili práci a vydali se domů. On šel napřed. V jednom rozhovoru uvedl, že měl v kapse pistoli, ale že nestačil vystřelit. Nám starý pán se zdeformovaným obličejem, který stále působí nemocně, tichým hlasem vypráví to, co říkal už nesčetněkrát v televizi a snad pro všechny slovenské a mnohé polské i německé noviny: Šelma se na něj okamžitě vyřítila s řevem, udeřila ho do hlavy, srazila ho k zemi a zahryzla se mu do obličeje. Když se Ján Gejdoš probral, neměl ústa ani nos, zvíře mu zlomilo lebeční kost. Tak ho našli dřevorubci a odvezli k lékaři.
Jeho případ je hrůzný, ale naprosto ojedinělý. Podle statistik ministerstva životního prostředí dochází k útokům medvědů na lidi dvakrát až pětkrát za rok. A většinou dojde jen k oděrkám. Tak brutální útok, jaký, zřejmě bez příčiny, zažil Ján Gejdoš, je naprosto nevídaný. Pravda je, že poté co jsem viděl jeho těžce poraněný obličej, děsilo mě v lese každé šustnutí. Pokud už se jednou takový medvědí šílenec vyskytl, co když skočí zrovna na mě?
S touhle psychologickou palbou samozřejmě pracují i všichni potenciální lovci medvědů. Těžce zraněný muž se stal hvězdou televizních besed a velmi ovlivňuje veřejné mínění – směrem k povolení co největšího počtu odstřelů. A jeho názor? “Regulovat odstřelem,” říká bývalý lovec nesmlouvavě. “Tak tomu totiž vždycky bylo.” Na námitku, že přece medvěd byl vždy přísně chráněný, se starý lovec jen zasměje. “Tohle jsou řeči. Na každé salaši byly zbraně. Z první světové, z povstání. Bača, který by nechal medvědy trhat svoje ovečky nebo krávy, by brzy neměl žádnou práci. Pastýři se medvědům bránili, a když museli, tak je zabíjeli. Tohle každý věděl a tolerovalo se to. Komunisti nekomunisti, zbraně byly v horách vždycky.”
Když se Ján Gejdoš trochu zotavil, odnesl na místo, kde ho medvěd potrhal, ikonu. Měl s sebou ovšem i kulovnici. “Nemohu to zvíře nenávidět. Byl to chudák, který má zřejmě návyk na odpadky. Ale chtěl bych, aby byl mrtvý. Jenže on žije.” Tohle potvrzuje i další lovec, bratr pana Gejdoše Palo. “Měli jsme povolení k jeho odstřelu, ale vypršelo. Budeme žádat znova, protože jsme ho neulovili. Někde tu pořád je.” A pak nás zraněný pán v mysliveckém vede kousek za vesnici, ke studánce. A tahle výprava má všechny rysy hororu. Když totiž dojdeme k dřevěné stavbě, kde je pramen, starý pán ukazuje do trávy. “Když jsem už mohl chodit, vedl mě sem vnouček. A tady v trávě byly obrovské medvědí stopy. Hned tady, kousíček za vsí.”
A kolik jich je?
Letos v červnu si při tiskovce Štátnej ochrany prírody (ŠOP) někteří ochranáři zřejmě připomněli pořekadlo o kozlu, který se stal zahradníkem. Projev šéfa Štátnej ochrany prírody Jána Mizeráka slovenské, ale i polské ochranáře a milovníky divoké přírody doslova šokoval. Generální ředitel se totiž zasazuje o odstřel asi čtyř stovek slovenských medvědů. Zvířata jsou podle něj, ale i podle členů největšího slovenského loveckého sdružení, Slovenský lovecký svaz, čítajícího asi 40 000 lovců a myslivců, přemnožená. Podle lovců i šéfa ŠOP čím dál víc medvědů opouští svá tradiční teritoria, míří k lidským příbytkům, škodí a napadá lidi.
“Polovina toho, co máme v současnosti,” odpověděl Mizerák na otázku, kolik medvědů by tedy podle něj mělo ve slovenských horách žít. “Odstřel je nejefektivnější,” doplňuje šéfa další vedoucí pracovník ŠOP Vladimír Antal. Připomíná ale, že ŠOP nechystá žádný okamžitý vpád loveckých komand na medvědí území. “Regulaci počtu šelem”, jak se plánovaným medvědím jatkám eufemisticky říká, má podle Antala předcházet celoslovenský monitoring medvědů.
Na to, kolik hnědých medvědů se ve slovenských horách a hvozdech potlouká, totiž neexistuje jasná odpověď. Jejich vybíjení v historii začalo koncem 18. století, kdy lov divoké zvěře nebyl už výsadou panovníků, ale podle zákona Josefa II. mohl vlka či medvěda zabít kdokoli, a dostal za to dokonce odměnu. Právě tehdy se zřejmě ve vsích nacházeli odvážlivci, kteří se dali na lov a také zakládali lovecké rody, které na Slovensku existují dodnes.
Ve třicátých letech minulého století byly šelmy téměř vybity. A po válce začala jejich přísná ochrana – a množení. Lovci tvrdí, že šelem je kolem tisícovky, mimovládní ochranáři, ústy Juraje Lukáče, šéfa sdružení Vlk, hovoří nejvýše o 400 – 500 kusech. Podle Robina Rigga ze Společnosti pro soužití s přírodou, který se výzkumem vlků a medvědů na Slovensku zabývá už deset let, je faktem, že počet divoce žijících medvědů prostě nikdo nezná.
Naposledy proběhlo neúplné sčítání medvědů ŠOP před třemi roky ve středoslovenském pohoří Polana. Podle ochranářů tehdy myslivci počty medvědů nadhodnotili nejméně třikrát, “aby si mohli více zastřílet”, jak s nedůvěrou říká náš průvodce po Tatrách Erik Baláž. Od té doby, ať už kvůli počasí či procedurálním tahanicím, k žádnému hodnověrnému sčítání nedošlo. “Chodím do lesa od 16 let,” vzpomíná Erik Baláž a tvrdí, že medvědů je pořád víceméně stejně. Je to ale možné?
V divočině není nikdo silnější než hnědý medvěd, neexistuje konkurent této šelmy. Medvěd je proti odstřelům ze zákona chráněný. Ročně je výjimkou ze zákona odstřelen jen asi tucet medvědů chuligánů, kteří někdy napadli člověka nebo byli za medvědí chuligány omylem považováni. Takových škodníků čili kontejnerových medvědů, kteří mají návyk na odpadky, je zřejmě jen pár desítek. Spousta medvědů však žije v divočině, kde je nikdo neohrožuje. Není tedy logické, že medvědů je dnes daleko víc než před nějakými deseti patnácti lety?
“Ne,” tvrdí za ochranáře Erik Baláž. “Mezi medvědy existují samoregulující mechanismy,” říká tento absolvent lesnické školy učeně. Co to je? “Medvědi se mezi sebou zabíjejí,” zní odpověď. Samice mívá jedno až tři mláďata. Z malých medvídků mnozí zahynou, protože se nedokážou vykrmit, tak aby bez potravy přežili v brlohu svůj první zimní spánek. Anebo se utopí během oblev. Zabije je sněhová bouře. A mnohé zabíjejí staří samci. Je to způsob, jakým chrání své lesní úkryty a možnost obživy. Dominantní staří medvědi, kteří se v divočině dožívají asi dvaceti třiceti let, střeží své území tak, že zabíjejí mláďata i mladé medvědy. Mladí medvědi často nepřežijí dobu páření, čili boj o samici.
“Spousta z nich se nedožije pěti let,” popisuje válku šelem o přežití Baláž.
“Příroda je v tomhle nemilosrdná. Zvíře, které není tak silné a zkušené, aby si uhájilo svůj brloh, ostatní zabijí.”
Na jablka ke kostelu
Ale medvědi, kteří žijí v skrytu v hvozdech a v horách, Slováky z míry nevyvádějí. Noviny a TV zprávy jsou poslední dobou plné zvěstí o agresivních šelmách, které si čím dál častěji chodí hledat odpadky po vesnicích. Podle Erika je to cílená propaganda, která má pomoci oficiálnímu tažení proti medvědům. “Když někoho vyděsí medvěd, hned je to v novinách,” rozčiluje se Erik. “Je to prostě novinářská senzace, ale lidi se pak bojí do lesa, i když znají medvědy jen z televize.” Zoolog Ján Kicko z Liptovského Hrádku je opatrnější. “Regulovaný odstřel má svůj smysl,” říká. “O tom, že by měly být zastřeleny rovnou stovky medvědů, bych ale nemluvil. Problematičtí jsou jen kontejneroví medvědi, chudáci, kteří už nedokážou žít divoce.”
Na naši otázku, kam za medvědy, zoolog jen udiveně zdvihne oči. “Jeďte kamkoli,” řekne, “třeba do vedlejší vsi.” Jedeme tedy pár kilometrů z Hrádku do Liptovské Porúbky. Naše otázky nepřipadají naivní jen zoologovi. Erik i jeho kamarád Karol večer u piva vyprávějí vtipy o Češích, kteří zděšeně prchají z hor s výkřiky, že viděli yettiho. Český turista je na Slovensku prostě považován za troubu. Vypráví se o české rodince, která do lesa házela řízky v naději, že vyfotí medvěda. Měli štěstí. Žádný se neobjevil. “To není tím, že byste byli hloupější než ostatní turisté,” vysvětluje nám vlídně zoolog. “Jen je vás tu prostě hodně.” A vykládá, jak den předtím musel z lesa vyhnat skupinu Čechů. Postavili si stany na sviští kolonii.
V Porúbce jsou vedle sebe staré dřevěné domy i nedávno postavené, čerstvě omítnuté baráčky. Je tu hospoda a samozřejmě náves s barokním kostelíkem. Celá tahle horská vesnička je postavená do svahu a její poslední domy jsou skoro v lese. Kůlny s vyřezávanými dveřmi, plné hospodářského náčiní, působí starobyle, radnice sídlí v paneláku. Starosta Porúbky Marián Sklenář vítá české novináře s úsměvem. “Ano, po návsi se nedávno prošli dva medvědi,” říká. “Šli ke kostelu na jabka. Lidé se bojí chodit do lesa. To dříve nebylo.” Jsou medvědi přemnožení? To pan starosta neví. Myslí ale, že šelmy z lesa vyhánějí Romové.
A tuhle teorii slyšíme na naší cestě za medvědy několikrát. Romové chodí do lesa na maliny a borůvky a plaší tak medvědy. A medvědi kvůli tomu znervózní a napadají vesničany Večer v hospodě obrací ochranář Karol oči v sloup.
“Pitomé řeči! Největším problémem Slovenska jsou Romové a medvědi,” říká ironicky, ale trochu vztekle.
Do Porúbky chodí medvědi na jablka, ale také třeba plenit kůlny hlavně z hor Klemeň a Volové oči. Stefan Rufus (65) má baráček na konci vsi pod Klemeněm. Do lesa ale chodí často. Podle něj se houštin obává jen mladá generace. Proč? “My do lesa na dříví, na houby a na borůvky prostě museli. Byla to součást obživy. A tak jsme les znali a nebáli se v něm. K medvědům mám respekt. Párkrát jsme se potkali, ale každý jsme šli svou cestou.” Jak se mám chovat, když potkám medvěda? “Dát mu prostor. Předstírat, že o něm nevím. Nekoukat se na něj! Nikdy se nesmíš dívat šelmě do očí. Nikdy nesmíš jít mezi mláďata a samici. Mladí čučí na televizi a les neznají. Tak se tam ve tmě bojí. Vystřílet zvířata v lese může chtít jen magor.”
Další obyvatelka Porúbky Renata Karnová zvířata v lese určitě nechce vystřílet všechna, ale o snížení stavu medvědů by se zasadila ráda. Mladá úřednice z podniku, který se zabývá lesním hospodářstvím, je náruživá lovkyně. Jako dědeček, táta, bratři a většina příbuzných. K televizní generaci Renata ze starého loveckého rodu rozhodně nepatří. Navíc ji medvědi nedávno namíchli, protože strhli plot jejího domu a sežrali veškeré krmivo pro drůbež. “Hlavně si myslím, že nám do toho nemají co mluvit nějací Bratislavané nebo Pražáci! To je věc, kterou si rozhodneme my, místní, kolik tu bude žít medvědů. Já nechci medvědy střílet, protože je nenávidím, ale naopak, protože je miluju! Miluju všechna divoká zvířata!” říká žena a blýská očima jako bohyně lovu.
“Chceme-li žít s divokými zvířaty, musíme nastolit určitý pořádek. Když bude medvědů míň, budou mít prostě větší prostor a lepší život. A ti, co napadají lidi, nemají právo žít! Co kdyby napadl medvěd někoho z vaší rodiny? Tak byste vzal pušku a šel na něj, ne? Jste přece chlap, ne?”
Medvědí vesnice
Na medvěda by šel i pan Jozef Chovanec. Má k tomu účelu bulteriéra a pušku stále přichystanou. Zajeli jsme za ním o pár kilometrů dál, do jedné z “medvědích dědin”. Tak se říká vsím, jako jsou třeba Staré Hory, Donovaly nebo Harmanec v okrese Banská Bystrica. Tyhle obce tvoří často jen domky rozházené podél silnice, kolem kterých je hluboký les. Právě v Harmanci žije spousta včelařů. A Jozef Chovanec (63) je jedním z nich. “Na svoje včelíny vidím přímo z okna. A bránil bych je.”
Pan Chovanec byl čtyřicet let lovcem. “Možná, že medvědů není víc než dřív. Ale je víc těch zkažených. Divokému medvědovi člověk smrdí. Ti, co chodí do vesnice, se lidí nebojí.” Starostka Helena Vajsová souhlasí. “Někdo se do lesa bojí, někdo ne. Já třeba ano. Medvěda jsem tam nepotkala, ale myslím, že jsem je slyšela dupat a funět. A zprávy o těch napadeních znám z novin. To s sebou mám tahat flintu? Chci, aby tu medvědí situaci prostě někdo řešil! A jestli pár medvědů odstřelí, mně to teda srdce neutrhne!”
Medvědí situaci pro sebe vyřešili Matylda a Vojtech Babiakovi, kteří bydlí na kraji vsi a kterým větve lesa stíní domek. Vypadá to, že medvědovi, který by jim chtěl vybrat úly, by stačilo natáhnout pracku z lesa. “Tlupy medvědů tu neběhají a netýrají lidi,” říká šedesátiletá paní Babiaková. Do lesa jde, kdy chce. “Tak to vypadá jen v televizi. Medvěd má mít svůj prostor a člověk taky, tak to tu vždycky bylo.” Její manžel zatím chystá úly na zimu. Kolem včelínů jsou elektrické ohradníky. “Když nám medvěd vybral med, koupili jsme to zařízení za pár korun.” Kdy to bylo? “Asi před dvěma lety,” mávne paní rukou. “Od té doby máme pokoj.”
Šelmy s návykem
Med je pro medvědy určitě lákavá pochoutka. Vyloupit úl anebo strhnout ovci či si zajít ke kostelu na jablka se ale medvěd odváží jen málokdy. Ochranáři však bijí na poplach hlavně před “kontejnerovými medvědy”. Problémy s medvědy, kteří si navykli na lidské odpadky, vidí jako vážné i zoolog Ján Kicko. “Ztrácí plachost, kterou běžně divoký medvěd před člověkem cítí. Ten medvěd, který napadl pana Gejdoše, jednal absolutně proti všem zvyklostem. Dost možná, že si taky zvykl hledat u lidí kořist. Určitá potíž je v tom, že neexistuje zákon, který by hoteliérům přímo nařizoval uzavírat kontejnery.” Popelnice plné vábivých zbytků jednoduše medvědy z lesa táhnou. Nad tím se pohoršuje i Miroslav Saniga z Ústavu ekologie lesa SAV. “Vše závisí na libovůli hoteliérů. Mnozí si ale neuvědomují, že kvůli jejich ledabylosti nebo kvůli tomu, že dokonce házejí odpadky do lesa, může růst počet nebezpečných šelem.”
Penzion Hajduk u Jánské Doliny pod Ďumbierem, nejvyšším vrcholem Nízkých Tater. Jsme v jednom ze zimních i letních turistických center. Kolem po asfaltce sviští partička Čechů na kolech. Zní tu němčina i polština. Tenhle penzion má asi třicet lůžek. Les je tu, co by kamenem dohodil. Hned u vleku je bufet. To, co hledáme, bije do očí. V houští leží vedle sebe čtyři zauzlované igelitové pytle nacpané odpadky. Podle prodavačky se večer sváží na jedno místo. Ale stane se, že pro ně nikdo nepřijede. Už je našla roztrhané, asi od lišek. Nebo od medvědů?
“To snad ne!” říká brigádnice z Bratislavy v lehkém šoku. Manažerka Jana Majská mává rukou. “Ale prosím vás, sem se medvěd neodváží. A když, tak zavoláme lovce.” O kus dál, výš v horách, je bufet Krmelec. Bytelný, dřevěný srub, deset stolů. U něj je otevřený velký plechový kontejner. Vidím asi deset plechovek od maďarského guláše plných zbytků a spoustu lákavých obalů od sladkých džusů. Kdybych byl medvěd, asi vlezu rovnou sem.
Na konci světa
Po skrytém tatranském “ráji medvědů”, který náhodou objevil Erik Baláž, po “medvědích dědinách”, kde dochází k častým kontaktům zvířat a člověka, a také po rekreantském areálu, kde se z šelem stávají “kontejneroví medvědi”, chceme vidět ještě kus divoké slovenské přírody. O vesnici Osadné říkají sami její obyvatelé, že je “na konci světa”. Z Tater sem dorazíme po pár hodinách v autě. V Bukovských horách východního Slovenska leží tahle vesnice úplně ztracená v hustém lese, kterým lze za nějakých dvacet kilometrů dojít do polského hvozdu. Je to přírodní rezervace, tady se zvěř neloví.
Spím na dohled od posledního stavení. Noc ve slovenském lese je jiná než v Čechách. Tenhle les v noci žije. Praskání v podrostu, možná dech šelem. Přesně podle příruček – nemám s sebou nic k jídlu a věřím, že medvědi a vlci, kteří tu žijí, jsou natolik divocí, že mají člověka za “zdechlinu”. A vyhnou se mu.
Podle Juraje Lukáče tu v okolí žije asi pět desítek medvědů a smečka vlků. “Když je chci vidět, jdu do lesa, sednu si nebo lehnu a pár hodin vydržím bez hnutí,” říká svůj recept na setkání známý slovenský ochranář, ekodisident, který má za sebou nejen blokádu Koprové a Tiché doliny, ale také celé roky papírových právních bitev kvůli ochraně zvěře a přírody. Podle něj je “pokus o vybití 400 medvědů fantasmagorický a odsouzený k nezdaru”. Mimo jiné také proto, že odporuje zákonům EU na ochranu divočiny. Juraj, jako šéf silného ochranářského seskupení Vlk, které se se svými několika tisícovkami aktivních sympatizantů na Slovensku stává vlivnou politickou silou, si je jist, že se také mění společenské klima. “Jde i o generační rebelii,” říká o stovkách mladých ochranářů. “Jejich dědečci a tátové jsou lovci a střelci, ale mladí už nechtějí žít v obývácích plných zvířecích lebek.” A kdo vlastně chce ty medvědy střílet?
“Mezi náruživými lovci jsou i špičky HZDS, tedy vládní garnitura. Prostě silní chlapi, kteří se s trofejemi ze zabitých šelem cítí ještě silnější.” A nejde jen o společenskou prestiž z kožešiny a lebky šelmy. Za střelbu a lov se myslivcům platí poplatky – lov na jednoho medvěda může přinést mysliveckému sdružení až 150 000 korun – a stovky ulovených medvědů, to už je hodně peněz.
Druhý den ráno spolu jdeme do kopců, vousatý chlapík, pár let po čtyřicítce, se opírá o trekovou hůl a klouže hustým, vlhkým bukovým lesem neslyšně jak indián. Za hodinu jsme v Polsku. Tahle divočina je zvláštní kraj. Poblíž hory Matragona míjíme kříž na paměť vesnice Balnica, po válce násilně vystěhované někam na Sibiř. Žilo tu na dva tisíce lidí, úřady je šmahem obžalovaly ze spolupráce s ukrajinskými antikomunisty. V okolí jsou takových zmizelých vsí desítky. A právě na jejich zarostlých ruinách vznikla dnešní téměř neobydlená divočina, středoevropská anomálie na pomezí Slovenska a Polska, kde nyní žijí desítky a možná stovky divokých zvířat, nejen medvědů a vlčích smeček, ale také divočáků a stád vysoké.
Dlouhovlasý Wujtek, který si tu pořídil hospodu ze zrušené železniční stanice, nám natočí pivo a ukáže odlitky medvědích stop. “Tahle bestie váží aspoň tři metráky,” říká znalecky Juraj. Medvěda tu ale viděli na vlastní oči jen jednou, náhodou. Jinak se tu medvědi s lidmi vůbec nestřetávají. Koše na odpad tu mají víka a jsou vždy ve stavení. Na rozdíl od Juraje Wujtek o setkání s vlkem či medvědem vůbec nestojí. “Každý máme svůj prostor, my i medvědi,” říká Wujtek. Podle Juraje to podobně vypadá i v okolních slovenských vsích. Tady nejsou hotely ani penziony, vyhodit jídlo do lesa by tu nikoho nenapadlo. Lidé se tu naučili s divokými zvířaty žít.