Náčelník Béla / Profil

V uličce lemované vzrostlými stromy v městečku Šamorín asi třicet kilometrů jižně od Bratislavy tiše poskakuje za brankou velký erdelteriér a ze dveří obyčejného vesnického domu mává jeho pán. Zahrada vypadá podobně jako stovky dalších tady na jihu: skleník, ohrada se slepicemi, velká psí bouda (kterou právě obsadila čtyři koťata), pečlivě obdělaná řada vína, vzadu ovocné stromy, políčko kukuřice.

Kresba: Pavel Reisenauer

Kresba: Pavel Reisenauer

„Právě jsem dostříhal víno,“ říká domácí, jehož záliba v zahradničení je na Slovensku proslulá. Na okopávání půdy však už dnes nezbude čas, protože za hodinu ho očekává prezident republiky, aby si s ním promluvil o povolební situaci. Béla Bugár (52) je totiž politický veterán a předseda už třetí politické strany. Založil ji sice teprve před rokem, ale její překvapivý úspěch ho vymrštil rovnou do rodící se vlády.

Sotva by se na Slovensku našel jiný politik, jehož návrat na mocenské výsluní by byl přijímán s takovou radostí. Ve volební noc se v centrálách tří slovenských stran oslavoval nejen úspěch pravice, ale také jedno významné vedlejší vítězství: že čtvrtým v koaliční partě bude právě Béla Bugár, a ne ten protivný Pál Csáky.

Ve skutečnosti jde o vítězství možná významnější než samotný úspěch slovenské pravice. Na Slovensku se poprvé v dějinách nějaký politik důsledně postavil proti tradici i přesvědčení, že zvyšování etnického napětí přináší hlasy politickým stranám – maďarským i slovenským. Vypadalo to přitom zoufale – nedávné volby v Maďarsku i na Slovensku přispěly k posílení dvou nacionalistických bloků. Jeden tvořil maďarský premiér Viktor Orbán (jenž se cítí být premiérem i Maďarů žijících na území Slovenska), který po svém drtivém vítězství na domácí půdě otevřeně podporoval maďarskou stranu SMK (Strana maďarské koalice) na Slovensku v čele s Csákym. Proti této dvojici stály v jednom šiku slovenské politické strany a předháněly se ve slibech, jak zatočí s Orbánem, potažmo s místní maďarskou menšinou. Vzduchem létaly plamenné výroky o obraně národní bezpečnosti, slovenský parlament krizově zasedal v reakci na Orbánův zákon o dvojím občanství a nacionalista Ján Slota žhavil atmosféru výroky o Maďarech jako „nádoru na těle slovenského národa“. Béla Bugár byl možná jediný, kdo věřil, že voliči mají vlastní rozum.

Bugárův gambit

Ještě nedávno přitom Bugár ohlašoval svůj odchod do politického důchodu. V roce 2007 ho totiž z funkce předsedy SMK odstavil jeho vyzývatel Pál Csáky, který stranu rychle proměnil v nástroj Orbánovy nacionalistické politiky. Bugár otráveně říkal, že už se těší na konec svého poslaneckého mandátu a na to, že bude mít konečně čas ohánět se s motykou na zahradě. Přesně před rokem však změnil názor a založil novou stranu Most-Híd, jejíž dvojjazyčný název mluví sám za sebe: maďarsko-slovenská (anebo naopak) strana je projektem národnostního smíření.

Tento evropský unikát vypadal od počátku spíše jako intelektuální hříčka vymyšlená hrstkou beznadějných idealistů, kteří o reálpolitice ve střední Evropě nemají ani ponětí – kdyby v jeho čele nestál právě Béla Bugár. Tento zdánlivý pragmatik, který místo velkých idejí říká lidem v podstatě jen to, aby neblbli a chovali se normálně, přitáhl 8,2 procenta voličů, z nichž byla podle odhadů asi čtvrtina Slováků. Jakkoli je počet slovenských hlasů zdánlivě malý (něco kolem 50 tisíc), v dějinách země jde o naprosto výjimečný jev.

Kdo je tento muž, který prolomil historické prokletí etnické nesnášenlivosti? Bugár klame tělem: měří metr devadesát a jako každý velký člověk má mírně neohrabaná gesta, která v kombinaci se zemitým humorem, hlubokým hlasem a typickým maďarským přízvukem v jinak bezchybné slovenštině vyvolávají dojem klidného dobráka, na němž můžete štípat dříví. Je s podivem, kolik jeho soupeřů, zejména samotný Csáky, ale také maďarský premiér Viktor Orbán, podlehlo tomuto optickému klamu. Bugár má totiž povahu náčelníka kmene, který sice občas dává mrzutě najevo, že je neustálým bojem poněkud unaven, ale tato slova není radno brát vážně.

Mylný je také dojem prosťáčka, jenž dává přednost jednoduchým „sedláckým řešením“, za jakého se Bugár rád vydává. Na YouTube lze najít tuto scénu: sál kulturního domu v Kostolných Kračanech na jihu Slovenska, kde žije naprostá většina Maďarů, je 19. června 2009 nabitý, svátečně oblečení lidé stojí i venku. Přijel totiž Béla Bugár sbírat podpisy pro založení nové strany. „Nebude to jednoduché, ale když se naučíme spolupracovat, vytvoříme projekt jedinečný v celé Evropě,“ říká Bugár maďarsky – a vzápětí sám sebe překládá do slovenštiny, byť v publiku není možná jediný Slovák. Jeden z projevů přednese i pan Pašagić, který na Slovensko utekl z jugoslávské Srebrenice den před masakrem, kdy srbští vojáci zabili tisíce lidí. Zachránil tak život sobě i rodině, ale, jak říká, „až příliš pozdě jsem pochopil, že na počátku jsou radikální řeči nacionalistů a na konci je válka“. Následuje mohutný potlesk a dav lidí se hrne k petičním listinám.

Zrod hvězdy

Bugárova cesta k onomu „jedinečnému projektu“ byla dlouhá. Hned v roce 1990 vstoupil tento konzervativní katolík do maďarské křesťanské strany a svůj první politický projev měl v kostele po mši. „Byl jsem z toho celý zpocený, ale tam to všechno začalo,“ říká. Brzy se stal předsedou strany, a když v roce 1998 tehdejší autoritářský premiér Vladimír Mečiar omezil zákonem možnost vytvářet předvolební koalice, sloučily se tři maďarské strany do SMK a Bugára si zvolily za předsedu. Právě tehdy začala zářit Bugárova hvězda: po porážce Mečiara se ukázal být v nové reformní vládě spolehlivým partnerem a současně dokázal prosadit rozumný model soužití slovenské většiny s půlmilionovou maďarskou menšinou. Podařilo se mu například přesvědčit tehdejší vládu, aby povolila založení maďarské univerzity v Komárně. A protože pro menšinu je demokratické prostředí vždy nejlepší zárukou přežití, byla SMK pod Bugárovým vedením také velkým zastáncem všech zákonů týkajících se svobod a lidských práv.

Těmito postoji si Bugár získal i mnoho příznivců ze slovenské intelektuální elity. Jiná věc je, že si často Bugára idealizovali a informace o jeho autoritářských tendencích uvnitř maďarské komunity (včetně tlaků na novináře místního deníku Új Szó, aby o něm nepsali kriticky), jež občas prosákly z jejích kruhů, omlouvali jako úděl každé menšiny uzavřené do sebe.

Faktem je, že uvnitř SMK Bugár sváděl dlouhá léta nelítostný vnitrostranický boj s nacionalistickým křídlem, až jej nakonec prohrál. Když v roce 2006 nastoupil k moci Robert Fico a SMK se ocitla v opozici, Bugárovo kouzlo náčelníka, který dokáže ochránit svůj kmen díky účasti ve vládě, bylo zlomeno a nastoupil Csáky.

Áruló jako zrádce

Kořeny Bugárovy tvrdošíjnosti, s níž založil novou stranu Most-Híd, lze možná nalézt v rodinné historii. Odjakživa žije v maďarském Šamoríně (byť dnes tam žije také hodně Slováků), který po roce 1918 připadl Československu, ve druhé světové válce patřil Maďarsku a pak zase Československu. Všechny tyto změny hranic provázelo násilí. Po válce Bugárova rodina z matčiny strany jen náhodou unikla osudu mnoha slovenských Maďarů – vysídlení do Maďarska nebo na českou Šumavu. „Z historie se musíme poučit,“ říká Bugár. „Dnes je toto území stejným domovem pro Maďary i pro Slováky.“

Nová strana počítala s tím, že do ní budou vstupovat i Slováci (v parlamentním klubu strany jich bude polovina), za což si Bugár vysloužil od Csákyho obvinění ze zrady maďarských zájmů. Z Bugára se tedy stal „zrádce“ a, jak on sám říká, někdy to opravdu nebylo příjemné: „Slýchal jsem ve městech na jihu Slovenska, ale i v Maďarsku, jak se za mými zády ozývá slovo áruló, což je maďarsky zrádce.“ Odrodilcem se stal i pro Viktora Orbána v Budapešti, jehož vliv na slovenskou maďarskou menšinu není malý. Průzkumy zpočátku dávaly nové straně jen malé šance na vstup do parlamentu, ale Bugár si věřil. Na předvolební kampaň si vzal půjčku, za kterou částečně ručil svým domem, a vyrazil po Slovensku. „Na naše mítinky chodily davy a tušil jsem, že to vyjde,“ říká.

Předběžný konec tohoto dlouhého příběhu je jako z pohádky: nacionalista Csáky je poražen, stejně jako diktátor Vladimír Mečiar, jenž byl fakticky nechtěným strůjcem SMK, Ján Slota jen tak tak prolezl do parlamentu a ztratil polovinu voličů. Viktor Orbán v Budapešti čelí kritice, že je špatný stratég, když vsadil na Csákyho. Bugár naopak vstal z popela ještě silnější než dřív a v Bratislavě je tento muž, jenž se vydává za sedláka, kterého nejvíce baví okopávat brambory, oslavován jako vizionář maďarsko-slovenského smíření a také jako jeden ze strůjců úspěšného protificovského tažení pravice. V Srbsku už dokonce chtějí podle jeho vzoru založit podobnou multietnickou stranu.

Jenže Bugár ví, že cesta ke skutečnému úspěchu a k tomu, aby měla maďarská menšina pocit, že Maďaři nejsou na Slovensku občany druhé kategorie, bude ještě dlouhá. „Zatím jsme se jen postavili na startovní čáru,“ říká.

Text vyšiel v týždenníku Respekt.