Reportáž z části Slovenska, kde bohatá minulost mizí v divočině.
Travnatá stezka zařezaná vysoko ve svahu, z něhož je vidět přes údolí na protilehlé úbočí a hřebeny hor, nevede zdánlivě nikam, ale za ohybem kopce se najednou objeví dům na kraji lesa. Po šikmé ploše úzkého políčka kráčí mohutný muž za dvěma voly, kteří táhnou pluh (traktor je v těchto strmých svazích nepoužitelný). Když uvidí návštěvu, jde jí naproti a cestou vezme do ruky sekyru opřenou o kůlnu. „Co tady chcete?“ vyštěkne. Lahev slivovice zvednutá na pozdrav zmírní jeho naštvaný výraz, zůstává však ve střehu. Zpočátku mluví úsečně, ale po půl hodině se z něj vyklube sebevědomý a inteligentní muž jménem Fero Guliarik. Na otázku, co si myslí o politice, si uplivne a zahledí se do údolí. „Svinstvo,“ řekne nakonec. Je to nevolič.
Cestování v čase
Za pár dnů budou na Slovensku volby, i když soudě podle billboardů to tak nevypadá: jsou se svými prázdnými slogany téměř k nerozeznání od reklamy na prací prášek či hypotéku. Odhady volební účasti se pohybují kolem padesáti procent navzdory tomu, že politikou cloumají například napjaté vztahy s Maďarskem a domácí korupční aféry. Proč lidé nevolí? Nechápou, že bez jejich hlasu bude demokracie chřadnout? Tato přirozená otázka ztrácí v některých částech Slovenska smysl.
Vyrazit autem z Bratislavy na východ se podobá cestování v čase – tak rychle se mění krajina. Ubývá měst a přibývá hor, v nichž se ztrácejí nedokončené dálnice. Ubývá také billboardů vedle cest, na nichž naopak přibývá děr po dlouhé zimě. Mění se také estetika: s úbytkem bohatství mizejí vily a velká auta a vztah mezi člověkem a přírodou dostává přirozené rozměry.
Cesta proti proudu řeky Hron k Muráňské planině jižně od Nízkých Tater trvá z Bratislavy autem asi čtyři hodiny, jenže čas v této oblasti se už řídí jinými pravidly. Večer ve vesnici Muránska Zdychava, vtlačené do hluboké rokle, přichází mnohem dřív, neboť i v létě se brzy odpoledne noří do stínu a v zimě do ní nepronikne slunce téměř vůbec. A nepodařilo se tam téměř vůbec proniknout ani komunistickému režimu.
Potomci Valachů
V hospodě vedle konečné autobusu, která je snad jediným rovným pláckem v okolí, sedí mezi pěti muži v montérkách, holínkách a hrubých svetrech i Ján Siman (63). „Já se měl dobře za komunistů, ale dobře se mám i teď,“ říká opatrně. „K životu moc nepotřebuji. Jen pár krav, koně a střechu nad hlavou,“ dodává na vysvětlenou. Až později vypráví, jak jeho otec odmítl v padesátých letech vstoupit do družstva, jak k nim chodili „kontingenti“ brát vše, co doma vypěstovali a vychovali, jak před nimi schovávali prasata v lese.
Muži chodili do práce do lesa či do hutí, ale zbytek času věnovali práci na polích a pastvinách, jejich ženy zůstávály doma, aby se mohly starat o dobytek. Takto vydrželi žít téměř nezávisle na režimu až do okamžiku, kdy v srpnu 1968 „přišli Rusové“. Tehdy pochopili, že režim to nevzdá, a tak to vzdali oni. „Naše ženy potřebovaly důchod, tak nastoupily do práce. Většinu krav, koní a prasat jsme museli zabít, protože se o ně neměl kdo starat,“ říká.
Nezávislost na státu a režimu byla v tomto kraji tradicí od doby, co jej osídlili Valaši v 16. století a vymohli si osvobození od daní. Další horalé sem přišli z Polska (odtud jméno Siman) a míchali se s utečenci před Turky. Ještě v 19. století žilo ve vesnici a na okolních usedlostech na 600 lidí (a tisíce ovcí), dnes zbývá sotva 300 (ovce téměř žádné). Jenže pan Siman tyto dějiny, které lze vypátrat na internetu, nezná: „Nemáme tady kroniku.“ Jeho nezávislost je intuitivní. „Vyžil bych i bez důchodu. Mám tři krávy a dvě prasata, víc nepotřebuji,“ říká. Syn řídí kamiony po celé Evropě a žije bůhvíkde, dcera se odstěhovala do města. Není divu: k usedlosti pana Simana je to půl hodiny chůze strmým úvozem do kopce, kam nedosáhnou ani elektrické dráty.
Jenže důvody odolnosti vůči bývalému režimu platí i pro současnou demokracii. Politika je v tomto místě něco tak vzdáleného, že zkušební otázka nepatřičně zaskřípe. Na pouličním sloupu zůstaly cáry předvolebního plakátu ještě z voleb v roce 2006. „Volit nepůjdu, všichni jsou stejní a stejně to nemá smysl,“ mávne rukou. „Nevím o nikom, kdo půjde.“ Po roce 1989 ještě měl nějakou naději na obnovu svého hospodářství („když jsem tehdy koupil sekačku, proplatili mi polovinu“), ale časem zjistil, že vláda dává přednost družstvům z minulého režimu před soukromými farmáři. Zlomil nad ní hůl a není divu – Bratislava je odsud tak daleko, že to už je blíž spíše Frankfurt nad Mohanem, odkud pochází euro, jímž tady člověk zaplatí za dvě piva.
Kašlu na dotace
Z vesnice vedou nahoru stezky, které se větví k prázdným, ale udržovaným chalupám rozesetým po úbočích strmých kopců. Pastviny jsou místy porostlé novým lesem: břízy a osiky jsou staré sotva deset let. Člověk tady vládl jen několik století a příroda už zase vítězí a zarůstá důkazy o jeho někdejší přítomnosti. Pár krav se pase v ohradách, u několika chalup vzrušeně štěkají psi uvázaní na dlouhém řetězu.
Vysoko, těsně pod pásem lesa, žije Fero Guliarik (další časté jméno v tomto okolí) se svým pomocníkem. Do svahu je zaražen zděný dům, pod ním dvě políčka se žitem a bramborami, vedle dřevěné boudy pro voly, krávy, prasata a jednoho tažného koně. V blátě po prudkém dešti kloužou dva psi mezi hejnem slepic. Pohled do malebného údolí a na hustou kožešinu horských lesů naproti připomíná výhled z okna letadla: svět vypadá uklizený a čistý (na rozdíl od blízkého okolí Guliarikova domu, který vypadá jako skládka).
Guliarik (45) tady žije od narození, a když ho loni v důsledku krize propustili z magnezitových dolů, kde si zničil plíce, už práci nehledal. „Nechci od státu nic, jen svou sociální dávku 150 eur,“ říká. Ta mu stačí na chleba a alkohol z obchodu dole ve vesnici, vše ostatní vypěstuje a uživí na svých dvaceti hektarech luk, které zdědil po otci („našel jsem ho jednou ráno mrtvého u krav, bylo mu čtyřiaosmdesát“).
Z těch dvaceti hektarů by mohl mít díky dotacím Evropské unie až pět tisíc eur ročně – stačí se jen o dotace přihlásit na úřadě a louky pravidelně kosit. Chvíli nad touto informací užasle přemýšlí, ale pak mávne rukou. „Kašlu na to. Pokosím je, protože potřebuji seno, ale já po úřadech běhat nebudu. Ještě by mi sem chodili na kontrolu a taky bych musel platit daně. Aby šly moje peníze Řekům?“ rozčílí se. Nedůvěra ve stát je u tohoto muže natolik silná, že jakákoli logika včetně logiky zisku je vůči ní bezmocná.
Čiší z něj sebevědomí člověka, který na svět shlíží svrchu. „Sem nikdo nepřijde, a kdyby přišel, vyženu ho.“ Zatne mohutnou pěst s napuchlými prsty. Ještě větším nepřítelem než člověk je však medvěd. „Loni jsem zabil krávu a jen jsem šel do domu pro hrnec, už ji odtáhl do lesa. Našel jsem jen vnitřnosti.“
Elektřinu ani televizi nemá, má však mobil s několika baterkami, které jednou začas dobíjí ve vesnici. A o světě ví vše potřebné. „Volit ty zloděje nepůjdu. Zda jsem rád v Evropské unii? Je mi to jedno. Stejně se rozpadne, tak jako se rozpadl komunistický systém. Vždy se vše jednou rozpadne.“ Krize je podle něj logická, neboť „na dluh se žít nemá“, štve ho jen, že lidé dole ve městě nekupují maso, které by jim mohl prodat – pokud mu ho právě nesežere medvěd. „Nemají peníze,“ krčí rameny.
Patnáct kilometrů vzdušnou čarou od domu pana Guliarika a zhruba v téže výšce je zřícenina nejvýše položeného hradu na Slovensku (téměř tisíc metrů nad mořem) – Muránský hrad byl postaven ve 13. století. Jeho majitelé ovládali toto území po staletí. V 17. století ho dobyly císařské oddíly Habsburků a našly v jeho útrobách dokumenty o spiknutí uherské šlechty proti císaři, jistý František Nádašdy byl na jejich základě popraven ve Vídni, a to i přesto, že za něj orodoval samotný papež Klement X.
Hrad vypadá na první pohled naprosto nedobytně, tyčí se na skále, jejíž kolmý sráz míří do údolí tři sta metrů pod ní. V 19. století patřil rodu Coburgů, kteří na Muránské planině založili přírodní rezervaci. Ta je tam dodnes. Pan Guliarik na hradě nikdy nebyl, přestože na něj ze svého domu vysoko na svahu vidí. Má příliš mnoho práce, než aby se přes hory drápal na nějakou zříceninu. O bohatých a zalidněných dějinách tohoto území nemá tušení.
Pomník v divočině
Při rozmluvě s lidmi z těchto hor je těžké představit si je jako součást politického národa, jehož existence by měla být podmínkou k dobrému fungování demokracie i státu. Slovensko je mnohem víc než Česko zemí regionů, které jsou tvořeny přirozenými hranicemi hor, hlubokých údolí a řek a jejich identita je často silnější než identita státní.
A přesto i tady lze najít důkaz o existenci politického národa, jehož obrana stojí za oběti. Pod vrcholy hor, jen několik kilometrů od domu pana Guliarika, vede hustým a temným lesem ve strmém svahu turistická stezka, jejíž vybledlá červená značka, padlé stromy a mladé smrčky rašící přímo z úzkého chodníku naznačují, že tudy už dávno nikdo nešel (kromě medvěda, jehož čerstvé stopy v mokré hlíně nelze přehlédnout). Tam je místo, kde stojí malý kamenný pomník připomínající, že tady na podzim roku 1944 padli dva partyzáni bojující proti německé přesile.
Od té doby však tento region jménem Gemer, jehož míra nezaměstnanosti patří v zemi k nejvyšším (téměř 30 procent) a volební účast k nejnižším, velké dějiny spíše obcházely. Svobodu lidí v Muránské Zdychavě už dvacet let neomezují politici, ale počasí: „Tato zima, to byl samý led, nedalo se chodit,“ říká pan Guliarik. Nezajímá je ani výška daní, protože je většinou neplatí, jelikož žijí ze sociálních dávek, ze své půdy a z lesa. Nezájem místních o politiku je logický, protože mají pocit, že jim nemá co nabídnout. Platí to však i obráceně: politici jim nic nenabízejí také proto, že získat si důvěru a hlas těchto lidí roztroušených v těžko přístupných horách je prostě příliš namáhavé.
Lidé jako Siman a Guliarik se tedy řídí politickou intuicí, která jim radí nevolit. O dějinách vlastní vesnice nevědí téměř nic, tak jako jistě nikdy nečetli díla jednoho z nejlepších slovenských spisovatelů minulého století Janka Jesenského. Chovají se však, jako kdyby je dobře znali, zejména jeho trpké verše z roku 1929: „V tých voľbách demokratických je predsa čosi novô,/ a to je, že hlas národ má a vyvolený slovo./ Pred dažďom rastú oblaky, pred voľbami zas sľuby,/ po daždi rastú rýdziky, po voľbách – prázdne huby.“
Nelze jim to mít za zlé. Janko Jesenský byl slovenskou politikou znechucen, oni jdou ještě dál: ignorují ji.