Kniha Niklase Franka Můj otec nabízí příležitosti k zamyšlením i analogiím. Hans Frank byl jeden z hlavních obžalovaných v norimberském procesu s válečnými zločinci. Jako gubernátor porobeného Polska měl na svědomí bezpočet vražd, zodpovídal za denně páchané násilí.
Míra jeho zločinů nemá u nás obdobu, ale i v období komunistické vlády – zvláště v první polovině padesátých let – tu bylo na sta, ne-li na tisíce těch, kdo jednali zločinně. I oni měli děti. Děti nezodpovídají za zločiny rodičů, ani Niklas Frank nezodpovídal za otcovy zločiny, nicméně je hodno pozoru, jaký vztah děti k chování rodičů zaujaly.
Představa, že můj otec či matka se dopustili zločinů, musí být pro každého člověka otřesná a těžko přijatelná. Odpovědí na ni může být a také bývá snaha rodiče nějak vyvinit anebo alespoň omluvit, vysvětlit si jejich konání. Odpověď může být i opačná. Niklas Frank napsal knihu, v níž téměř z každé věty vyzařuje někdy nenávistné, jindy ironické pohrdání otcem, který z ješitnosti, z touhy obohatit se, mít moc a slávu se stal masovým vrahem. Ani v náznaku autor nepřipouští, že by cokoli z toho, co jeho otec konal, bylo přijatelné, pokud by se něco jako přijatelné mohlo jevit, ať to byla láska k hudbě, ke zvířatům či určitá zbožnost, vždy se to autorovi jeví jako pokrytectví, lež a podvod. (Užívá k tomu působivých obrazů, dřevěná madonka třeba zvrací, kdykoli ji Hans Frank míjí anebo se k ní dokonce obrací.)
Absurdní alibi
Je známo, že Frank – hájil se tím i v Norimberku – usiloval obnovit alespoň v Německu základy práva. Některá zajímavá fakta o tom shrnuje v polském vydání Frankových Deníků S. Piotrowski. V roce 1939 ve svém projevu na sjezdu právníků Frank vznesl požadavky, „aby nikdo nemohl být souzen bez práva na obhajobu“. Dále: „Nikdo nesmí být zbaven cti, svobody, života i výdělku bez soudního výroku. Každý obviněný musí mít právo zvolit si obhájce. Nikdo nesmí být považován za nepřítele národního společenství, aniž mu byla dokázána jeho vina.“ V létě roku 1942 měl několik přednášek na různých německých univerzitách, v nichž vzhledem k době i režimu vyslovoval nečekaně reformní názory a požadavky. „Žádný stát nemůže existovat bez práva nebo proti právu. Stát a právo, jak nás učí historie, tvoří jednotu. Věřím, že autoritativní režim je slučitelný se soudcovskou nezávislostí. … Pokud se prostému občanovi … odpírá nezávislý soudce, odsuzuje se tím k bezbrannosti. … Cit lidskosti jako by ztratil na ceně, někteří jej zcela popírají. V žádném případě projevy lidskosti nemohou ohrožovat stát. … Nejen sama moc činí stát silným, silný je pouze ten, který se neobává práva. … Humanita je rovněž jednou z metod práva. … Ne všechno je třeba trestat rozsudkem smrti. Nejvyšší trest ztrácí cenu, pokud se vynáší ve všech případech.“ Je nesporné, že podobné názory byly v hitlerovském Německu kacířské a Frank je také alibisticky doprovázel projevy věrnosti Hitlerovi, ujištěním, že pro něho bylo jedním z nejkrásnějších okamžiků v životě, když se Hitler prohlásil za „nejvyššího soudce v Německu“.
Niklas Frank oprávněně nepřipouští polehčující okolnosti svému otci, nacistickému vrahovi.
Niklas Frank se o otcových reformních snahách sotva zmiňuje. Oprávněně: ve společnosti, kde vládly gestapo a SS, byla nezávislost soudů neuskutečnitelná. Z úst člověka, který vyznával zločinnou ideologii, podle níž Židé či Slované ztratili jakákoli práva, bylo absurdní slyšet o humanitě či soudcovské nezávislosti – hitlerovský režim ke svým cílům potřeboval otrlé zločince, nikoli právníky, kteří by usilovali o obnovu jakékoli zákonnosti.
Pozdní lítost
Niklas Frank opakovaně uznává jedině radikální činy. Bylo třeba ne se s Himmlerem hašteřit, kdo má mít hlavní slovo v okupovaném Polsku, ale zastřelit ho. Ostatně podle svědectví amerického psychologa Gilberta, který měl během norimberského procesu příležitost mluvit s obžalovanými, Frank na otázku, v jakém smyslu se cítí vinen, opožděně dospěl k názoru: „Protože jsem byl vášnivým nacistou a protože jsem ho (tj. Hitlera) nezabil! Jeden z nás ho měl zabít.“
Ve své knize Niklas Frank sleduje, jak vedoucí představitelé totalitního režimu se stále více korumpují, kradou, obohacují se a zároveň se stále více bojí, zápasí mezi sebou, bojují o své pozice a nenávidí se navzájem. V čele země mají stát elity, v čele nacistického Německa stáli bezectní kariéristé, zločinci, pro něž ztratil cenu lidský život (tedy život těch druhých) a jedinou cenu měly moc a majetek. Bezmezná chamtivost otcova i matčina (matka opakovaně „nakupovala v ghettu nové a nové kožichy“ či nesmyslné množství tehdy vzácných potravin) prostupuje celým textem knihy.
Hans Frank byl od svého raného mládí přesvědčeným nacistou, který svoji kariéru zahájil ve dvacátých letech obhajobou Hitlera. Jeho syn našel v jeho denících (Niklas Frank je nejen nezničil, ale předal americkým vyšetřovatelům) i v korespondenci bezpočet výroků, které vyzývaly k vraždění, omlouvaly je a chválily. Hitlerovi se obdivoval a Himmlera se bál. Ani jednoho z nich nezastřelil, naopak vykonával jejich ničemnou politiku – jak dalece s vnitřními výhradami či bez nich, je těžké posoudit. Nicméně stojí za úvahu porovnat jeho osud s osudy jiných významných osobností obdobně krvavého režimu – stalinského komunismu.
Dvojí metr
Nikita Sergejevič Chruščov byl jakýmsi gubernátorem – to jest vůdčím politikem komunistické strany – na Ukrajině, a to v době nejkrvavějšího teroru. Ve své funkci schvaloval bezprávné popravy tisíců a tisíců zcela nevinných Ukrajinců. Kdyby to neudělal, byl by jistě sám mezi popravenými. Snad mohl zastřelit Stalina, ale neudělal to, protože Stalin byl nedotknutelný pro komunisty stejně jako Hitler pro nacisty. Až do Stalinovy smrti se choval jako jeho nejloajálnější spolupracovník se smyslem pro oddané šaškování.
Po Stalinově smrti zastavil brutální teror a pokusil se dokonce alespoň poněkud obnovit zákonnost, která byla v jeho zemi ponížena a poničena stejně jako v nacistickém Německu. Chruščov vešel do historie pouze jako reformátor, Frank pouze jako masový vrah.