Typický maďarský vtip zní takto: “Jak se máš? – Díky, dobře. – Můžeš to nějak rozvést? – No, vlastně ne moc dobře.“ Maďaři v posledních letech přišli dokonce na to, že se nemají dobře ani trochu, a svou frustraci vyjádřili v nedávných volbách, když Viktorovi Orbánovi a jeho straně Fidesz do rukou vložili moc, jakou nemá žádný jiný politik v Evropě (Lukašenka vynechme) – moc o velikosti ústavní většiny.
Ekonomická situace Maďarska je dobře známá: před bankrotem, na který zadělávaly předchozí vlády už mnoho let, je loni zachraňoval Mezinárodní měnový fond a toto ponížení je o to horší, že – jak říká analytik a novinář János Széky – “v šoku jsme se dívali, jak například sousední Slovensko pádí kupředu“. Maďaři teď očekávají, že Orbán je vyvede z průšvihu, a nejen ekonomického. Jenže i když tohoto politika znají už přes dvacet let, stejně nikdo kromě něj neví, co má vlastně v plánu.
“Budapešť nestrpí, aby se s Maďary zacházelo a mluvilo se o nich tak jako v posledním čase,“ řekl Orbán na první tiskové konferenci po svém velkolepém vítězství. Koho tím měl na mysli? Možná sousední země jako Slovensko, možná nadnárodní koncerny, o nichž slavný maďarský spisovatel Péter Nádas pro časopis Die Zeit řekl, že “velké německé a francouzské firmy se v Maďarsku chovají jako kolonialisté“.
První kroky
Jisté je, že Orbán má v úmyslu zapsat se do maďarských dějin jako velký vůdce, jenž pevnou rukou vyvedl národ z dvacetiletého chaosu a osvobodil jej od “vlády oligarchů“. Začal to dokazovat hned druhý den po volbách: Ústavní soud pozastavil platnost nového občanského zákoníku, který legalizoval partnerství homosexuálů. Orbán je dnes konzervativec, který takovou liberalizaci společnosti nestrpí.
Pro střední Evropu je to nová situace. Za posledních dvacet let nezískal žádný politik do rukou tak koncentrovanou moc (Orbán dal už například najevo, že v létě vymění současného prezidenta Lászla Sólyoma a dosadí místo něj svého stranického kolegu) a že vliv Maďarska na stabilitu v tomto prostoru je díky maďarským menšinám v Rumunsku a na Slovensku klíčový. Na druhé straně Orbánovy vize – ať už jsou jakékoli – musejí chvíli počkat, protože na řadě je především zchátralá ekonomika.
Zajímavá je reakce slovenské vlády, která se chová velmi zdrženlivě, a premiér Robert Fico dal dokonce vstřícně najevo, že by se rád s Orbánem co nejdříve setkal. Tito dva politici by měli být ideologickými a národními protivníky, ve skutečnosti jsou si však dost podobní a v této chvíli hrají poziční hru o to, kdo bude mít lepší mezinárodní pověst, a tudíž větší vliv v Bruselu. Oba vědí, že agresivní tóny nemají v Bruselu rádi, a oba mají své kostlivce ve skříni: Fico koalici s extremistickou SNS a Orbán neofašistický Jobbik v parlamentu, o jehož úspěchu ve volbách psal zděšený evropský tisk mnohem více než o samotném Orbánovi.
On a oni
Viktor Orbán je muž s neobyčejným talentem a touhou po moci, kterou bude chtít jistě naplno uplatnit. Ale to je také vše, co o něm s jistotou víme – kromě toho, že je nevyzpytatelný. Ještě v roce 1990 měla jeho liberálně-kosmopolitní strana ve volebním klipu písničku od skupiny Roxette (Listen to Your Heart) v angličtině, dnes má ten samý, nicméně už konzervativní Fidesz plnou pusu oslav maďarského lidu a národních tradic. Ještě před deseti lety bylo Orbánovým hlavním plánem vytvořit systém dvou politických stran, dnes mluví o sjednocení národa pod jednou stranou.
Otázkou tedy není to, jak se bude měnit Orbán, protože na to nedokážeme odpovědět, ale jak se mění maďarská společnost a co všechno Orbánovi dovolí. Jenže jak ukazuje nedávný srovnávací průzkum (World Values Survey), její obranyschopnost vůči autoritativním tendencím není nejlepší. Z rozsáhlého výzkumu sdílených hodnot v jednotlivých národech vyplynulo, že Maďaři se řadí mezi nejuzavřenější společnosti (ocitli se ve skupině s Ruskem, Moldavskem či Ukrajinou), jejich touha po občanských a politických svobodách je o poznání slabší než v zemích jako Česko, Slovensko či dokonce Polsko, jejich důvěra k bližním patří k nejnižším v Evropě, stejně tak jako důvěra k institucím. Na druhé straně touha po sociální rovnosti garantované státem je tak silná, že v Evropě Maďary předčí už jen Řekové. Sociolog György István Tóth přičítá tato neveselá data také dějinám země, kde “vývoj střední třídy byl neustále a opakovaně přerušován“.
Zdánlivě tato data nahrávají Orbánovi, ale úplně to neplatí. Jak vládnout společnosti, která sice očekává od státu, že se o ni postará, ale současně je hluboce podezřívavá vůči moci? Společnosti, jež má nebývale silnou liberální intelektuální elitu a také smysl pro humor? Být Orbánem v takové zemi není žádná legrace.
Text vyšiel v týždenníku Respekt.