Před dvěma týdny jsem byl v Berlíně a lidé se mne tam vyptávali na britské volby a já jsem zase zjišťoval, jak se německy řekne “hung parliament“ (ochromený parlament). Nikdo mi nedokázal pomoci. Němci ten výraz neznají, protože pro ně je samozřejmostí, že žádná politická strana nemá absolutní většinu. Od roku 1949, kdy přijali poměrný volební systém, měli jen jednou – a jen necelé dva roky – jednobarevnou vládu (a to menšinovou). Jinak to byly vždy vlády koaliční. A navzdory tomu, že se britský bulvár snaží děsit čtenáře právě příkladem německých koaličních vlád, nezdá se, že by Němci zažívali chaos.
Jeden příklad za všechny z britského deníku The Sun. Na třetí straně, která je vždy vyhrazena fotografii nahé dívky (tentokrát Becky, 26, z Londýna), se píše: “Becky je zneklidněna představou volební reformy a ochromeného parlamentu. Říká: Poměrný volební systém často vytváří menšinové nebo koaliční vlády. Nechci žít v zemi, jako je Itálie, která měla 61 vlád za posledních 65 let, i když miluji italskou kuchyni.“
Eroze systému dvou stran staví britské politiky před naléhavý úkol.
Je jasné, že “ochromený“ parlament není ani receptem na ekonomický úspěch, jako v případě Německa, ani příčinou italské politické nestability. Německo je však důkazem toho, jak je možné dělat efektivní ekonomickou politiku díky koaličním vládám, a Řecko je zase důkazem toho, do jakého průšvihu může zemi zatáhnout vláda jednobarevná.
Každá varianta politického systému má své slabiny i silné stránky. V německém případě byl po válce nastaven tak, aby zabránil návratu nějakého dalšího Adolfa Hitlera, takže dnes má možná až moc vyvažujících prvků. Tak například právě teď je německá politika rukojmím voleb v Porýní-Vestfálsku (9. května), jejichž výsledky mohou změnit poměr sil v horní komoře parlamentu, a proto německá vláda váhá s nepopulární finanční pomocí Řecku. Problém je, že finanční trhy nemají v úmyslu čekat na německé volby a v minulém týdnu hnaly rizikové přirážky na řecké dluhopisy do závratných výšek.
Žraloci krouží
Asi před deseti lety jsem v Německu slýchal argumenty, že země potřebuje britský volební systém, v němž vítěz bere vše. Jen tak prý může Německo prosadit rozhodující ekonomické reformy, jež by ho vytáhly z bryndy, do které se dostalo po sjednocení. Toto desetiletí však ukázalo, že hlasy sirén byly falešné. Německo udělalo důležité reformy a ve spolupráci s odbory dokázalo uvolnit pracovní trh. Tento německý styl “konsenzuálních změn“ sice trvá déle než styl Margaret Thatcherové, ale vyvolává ve společnosti méně napětí a jeho výsledky mají trvalejší charakter.
Jistě, v tomto okamžiku možná není nejvhodnější čas na změnu britského volebního systému – žraloci z dluhopisových trhů už krouží kolem Evropy a cítí krev a po Řecku a Portugalsku se možná zakousnou do nohy britské surfařky. Vhodný okamžik pro změnu systému byl v roce 1997 po vítězství Tonyho Blaira, ale labouristé byli tehdy tak nadmuti pýchou na svou většinu, že tu šanci propásli.
Podle nedávné studie Britské akademie fungoval současný volební systém dobře naposledy v roce 1951, kdy 97 procent voličů dalo hlasy konzervativcům nebo labouristům. V posledních volbách v roce 2005 to už bylo jen 69 procent. Tato postupná eroze systému dvou stran způsobila, že britské vlády měly stále méně reprezentativní zastoupení mezi voliči, a vyvrcholila loňským skandálem kolem poslanců obou stran, kteří zneužívali poslanecké výhody.
Možná tedy není nejvhodnější okamžik pro změnu systému, ale situace k ní stejně směřuje. Pokud nedojde k nějakému zásadnímu zvratu a konzervativci nezískají rozhodující většinu, budeme mít to, čemu Britové říkají “ochromený parlament“ a čemu Němci říkají prostě “parlament“. Britští politici se budou muset naučit chovat více jako ti němečtí – jenže bez jasných pravidel, bez zkušeností v této složité hře a na rozdíl od Němců velmi rychle.
Protože podobně jako se dlouho vlečou německé “konsenzuální změny“, dlouho trvá i jejich sestavování koaliční vlády – často se jedná celé týdny. Jenže v Británii se musejí udělat bolestná rozhodnutí velmi rychle (například o veřejných financích a daních), aby dluhopisoví žraloci nepřipluli k britským břehům. Pokud se summit eurozóny (naplánovaný na 10. květen, ne náhodou den po německých volbách v Porýní-Vestfálsku) nedohodne na pomoci Řecku, najdou žraloci u evropských břehů spoustu potravy. Ale pokud summit vytáhne Řecko z bahna a hodí lano i Portugalsku, tak se mohou žraloci přesunout jinam a zakousnout se do rozkošné nožky Británie (26leté z Londýna).
Úkol pro dospělé
Takže to, co v Německu trvá pět týdnů, musejí Britové stihnout za pět dnů. To znamená, že už v pátek ráno 7. května, den po volbách, se musejí britští politici začít chovat jako dospělí, a ne jako školáci, které vidíme na sebe pokřikovat z parlamentních lavic.
Ať už to bude formální koalice nebo tolerovaná menšinová vláda, ať už to bude dohoda mezi liberály a konzervativci nebo mezi liberály a labouristy, musí se najít shoda ve dvou bodech: na reformě volebního systému a na zkrocení veřejných financí. Po půl století nespravedlivého vylučování liberálů z politického života by byli tito politici blázni, kdyby netrvali na prvním bodě, národní zájem však velí trvat také na tom druhém. Významný analytik ratingové agentury Moody’s nedávno řekl listu Financial Times, že rozpočtový plán koaliční vlády by “mohl být vlastně pozitivem, protože by získal širší veřejnou podporu“. Jenže politici se musejí k něčemu takovému dopracovat, a to velmi rychle, přestože žádný z nich (snad kromě liberálů) až dosud britskou veřejnost na takovou alternativu nepřipravil.
A to jsme teprve na začátku. Hned poté stojí před politiky úkol vytvořit úplně nové vztahy v politickém životě, a to bez přípravy a bez učebnic. Bude to jízda.