Foto: Sean Gallup / Getty Images
O Velikonocích oslavil Helmut Kohl, „kancléř německého sjednocení“, osmdesátiny. Už předtím se množila blahopřání z celého Německa, také od kancléřky Angely Merkelové. A přesto dnes Německo svým přístupem k Evropě, zejména k těžce vybojované eurozóně, vystavuje Kohlův evropský odkaz riziku demontáže. Když se ptáte, proč se dnes evropský projekt zadrhává, tak jedním z hlavních důvodů je vypnutí německého motoru. A když se ptáte, proč se vypnul, krátká odpověď bude znít: protože Německo se stalo „normálním“ národem podobným Francii či Británii.
Kohl neúnavně následoval kroky svého mentora Konrada Adenauera a trval na tom, že Německo a evropská jednota jsou „dvě strany téže mince“. Tou mincí se ostatně stalo euro. Kohl byl, jako většina jeho předchůdců, oddán evropské integraci ze dvou důvodů: věřil v ni díky osobní zkušenosti z války a kromě toho si byl vědom německých národních zájmů. Jedinou cestou totiž, jak dosáhnout opětovného sjednocení Německa, bylo přesvědčit sousedy, že Němci se změnili a jsou připraveni stát se součástí Evropy. Fungovalo to. Jakmile se naskytla šance – v roce 1989 –, Kohl se jí chopil oběma rukama a Evropa z toho měla jen prospěch. Nebyli bychom mohli mít Evropu jako svobodný celek, pokud by Německo též nebylo svobodné a v jejím středu.
Pro někoho může být otázkou, zda Kohl byl, nebo nebyl velkou osobností, v každém případě však byl schopen velkých činů – a historie mu to nezapomene. Jedním z nejvýznamnějších kroků Kohlovy éry bylo, že Německo se vzdalo své oblíbené marky ve prospěch eura. Možná by se pro tento krok Kohl rozhodl tak jako tak, ale když nahlédnete do historických dokumentů, vyplyne z nich, že se k euru zavázal, aby otupil ostří odporu francouzského prezidenta Françoise Mitterranda vůči německému sjednocení. „Půlka Německa Kohlovi, celá marka Mitterrandovi“ – tak se to tehdy glosovalo. A Kohl musel potom použít veškerou svou autoritu, aby euro prosadil proti odporu svých vlastních občanů.
Mnoho ekonomů varovalo, že nemůžete mít udržitelnou měnovou unii bez jednotné nebo alespoň těsně koordinované fiskální politiky, která vnutí stejná pravidla a disciplínu všem státům eurozóny a umožní jim také vzájemně si pomáhat v případě nouze. Takový vývoj však nenastal, byť v něj Kohl doufal.
Nezamýšlené důsledky
U zrodu Evropské unie stál předpoklad, že ekonomickou integraci bude následovat integrace politická. Právě eurozóna se měla stát magnetem politického sjednocování. Místo toho se však eurozóna stala velkým trhem pro německý export. Je to pěkná ilustrace zákona nezamýšlených důsledků: místo očekávaného politického prospěchu se dostavil méně očekávaný prospěch ekonomický. Nicméně v projektu evropské monetární unie zůstala podstatná trhlina, a ta si letos v podobě řecké Nemesis žádá svou daň.
Kdyby byl býval Kohl kancléřem i dnes, zcela jistě by žádal dát přednost dlouhodobému projektu evropské jednoty i za cenu vyšších krátkodobých nákladů a také by EU tlačil k silnější fiskální, potažmo politické unii. Mezitím se však Německo změnilo. Do okamžiku svého sjednocení toužilo být superevropskou zemí, ať už z důvodů osobních vzpomínek, idealismu a smyslu pro historickou odpovědnost, nebo proto, že takovým muselo být z hlediska svých národních zájmů. Jenže po sjednocení, konečně jako samostatná a suverénní země, už tak superevropské být nepotřebovalo. Vše dnes závisí už jen na jeho vnitřní síle a vůli.
Po sjednocení ještě mnozí se zájmem sledovali, zda bude Německo pokračovat ve svém závazku (od Adenauera až po Kohla) dotlačit Evropu do federace států. Anebo zda se stane „normálním“ národním státem, jako je Francie či Británie, a bude prosazovat své zájmy, někdy dokonce i na účet jiných. Zvláštní vztahy s Ruskem, včetně energetických vazeb, daly jasně najevo, kterou možnost si Německo vybralo. A jeho dnešní odpověď na první historickou krizi eurozóny tuto jeho volbu jen potvrzuje.
Začátek konce eurozóny
Někteří kritici z takového vývoje viní přímo Merkelovou. Bývalý ministr zahraničí Joschka Fischer zavtipkoval, že z Dámy Evropy se stala Německá paní. Jistě, tato opatrná „kancléřka středu“ postrádá odvahu Adenauera či Kohla, ale i odvážnější lídr by si jen stěží mohl dovolit jít proti domácí náladě. A ze zuřivých titulků bulvárního Bildu a z brzdících snah německého Ústavní soudu je zřejmé, že Němci nejsou připraveni přinášet další oběti na oltář záchrany „Evropy“. Dali by přednost návratu své marky, a kdyby to nešlo, tak alespoň jakémusi severskému spojení, nějaké měně pod značkou „nordo“, zatímco jižní Evropu by ponechali samu sobě s nějakým „sudem“. Ekonomický vývoj může mít všelijaké zatáčky, je totiž ze samé povahy ekonomiky komplexní a neurčitý, ale toto jaro se už dnes dá označit jako začátek konce eurozóny – tohoto posledního odvážného činu poválečného německého evropanství.
Rád bych řekl zcela jasně, že Britové a Francouzi jsou ti poslední, kdo mají právo si stěžovat na to, že Němci se začínají chovat jako oni. Bylo by to od nich čiré pokrytectví. To, co se právě děje, je politováníhodné, protože z dlouhodobého hlediska je v zájmu Britů, Francouzů, Němců i ostatních Evropanů, aby konali společně ve světě, v němž se rodí noví obři, jako například Čína. Jenže Němci mají stejné právo být krátkozrací a uhýbaví, jako jsme my ostatní.
Takže místo stížností je lepší všímat si ironie dějin. Před dvaceti lety bili euroskeptičtí britští konzervativci na poplach před hrozbou sjednoceného Německa a ideou federálního evropského superstátu. Někteří dokonce hrozili příchodem „čtvrté říše“. Dnes, když se ti samí euroskeptičtí konzervativci pomalu dostávají opět k moci, můžeme pozorovat nezamýšlený důsledek německého sjednocení: vlastně se prosazuje britský model Evropy. Dramaticky se rozšířila na východ, funguje spíše na principu spolupráce jednotlivých vlád než na principu federace, s Německem prosazujícím své národní zájmy podobně jako Británie a Francie. Když se nad tím zamyslíme, nejsrdečněji by měla Kohlovi k jeho osmdesátinám blahopřát i děkovat nejspíše Margaret Thatcherová. Zda by toto poselství starý pán ocenil, je jiná otázka.