„Jsem nejšťastnější milionářkou na planetě,“ říká Iveta Radičová vždy, když vzpomíná na výsledek loňských prezidentských voleb na Slovensku. Dostala tehdy přes milion hlasů voličů, které sice k vítězství nestačily, přesto zářila štěstím a národu oznámila: „Je to pro mne nový začátek.“ Neuplynul ani rok a Iveta Radičová (53) vystoupala do čela kandidátky nejdůležitější opoziční strany SDKÚ, kterou povede do parlamentních voleb letos v červnu. Stala se tak první ženou ve střední Evropě, které se povedlo prodrat do nejvyšších pater politiky.
Iveta Radičová vystoupala do nejvyšších pater polity.
Příběh její relativně krátké politické kariéry je přitom dramatický a plný zvratů, ke kterým se ještě dostaneme. Důležitější je však samotný fakt, že díky Radičové se na Slovensku odehrává kromě běžného souboje o politickou moc také souboj mezi tradicí a modernou. Bylo to tak už v prezidentských volbách, v nichž zvítězil Ivan Gašparovič jako exemplář slovenského muže, který má nejraději auta, hokej a fujaru. Radičová jako vzor moderní ženy získala podle dodatečného průzkumu agentury Focus tolik hlasů od dvou skupin žen (skupiny ve věku 18 až 44 let a skupiny vysokoškolsky vzdělaných), že kdyby závisel výsledek voleb jen na nich, vyhrála by.
Ženství jako výhoda
„Janko dal přednost jiné ženě,“ prohlásila zdrceně loni v létě. Takovou větu může vyslovit jen sebevědomá, atraktivní žena a Radičová to dobře ví. Její úspěch spočívá kromě jiného v tom, že je první političkou, která své ženství uplatňuje jako výhodu. Veřejnosti umožňuje podílet se na svém životním příběhu, se kterým se mnoho žen může identifikovat. Často mluví o tom, jak krásný vztah měla se svým mužem, slavným komikem a politickým satirikem Stanem Radičem, který však v roce 2005 náhle zemřel na infarkt. Když se později zamilovala do vozíčkáře a paralympijského šampiona ve stolním tenise, probírala s novináři, proč přijala nabídku k sňatku s odkladem až po prezidentských volbách (aby svého milého nezatahovala do kampaně). Když ji pak po volbách opustil, neskrývala žal, z její tváře se vytratila energie, pod očima se objevily tmavé kruhy – a veřejnost viděla, jak hrdě umí trpět moderní žena.
Radičová je původní profesí socioložka (a první profesorkou sociologie v dějinách Slovenska), zkoumá tedy sociální jevy – sama se však už takovým jevem stala. Co to znamená? Především reprezentuje nový politický styl, když přichází s obrazem citlivé a vzdělané ženy, jež odmítá hrát podle surových pravidel svých mužských soupeřů, kteří udělali z politiky válečnou zónu. „Raději vycouvám z politiky, než bych měla couvnout ze slušnosti,“ říká. A v televizních diskusích se na své soupeře usmívá.
Na tento „ženský princip“ současně roubuje moderní liberální proud evropského myšlení, ať už jde o víru v Boha („je to moje soukromá věc“), interrupce („důvěřuji našim ženám“) či pochopení pro různé menšiny od homosexuálů až po Maďary, Romy a přistěhovalce. Před rokem se díky těmto postojům dostala do sporu s církví, když na její výrok, že morálka je „věcí společenské dohody“, ostře reagoval biskup Baláž. Obvinil ji, že nerozumí desateru, a vyzval voliče, aby „nestrkali takovéto typy do čela společnosti“. Radičová reagovala po svém: zašla za biskupem a po několikahodinovém rozhovoru mezi čtyřma očima oba prohlásili, že nemají vzájemné spory.
Na zdánlivě konzervativním Slovensku by měla být nelibost církve zdrcující nevýhodou pro jakéhokoli politika, případ Radičové však ukazuje, že v zemi tiše a nenápadně, takřka bez zájmu médií, probíhá změna společenských stereotypů. Socioložka Zora Bútorová ve své analýze prezidentských voleb zdůrazňuje, že sociologické výzkumy už delší dobu ukazují, že lidé stále kritičtěji vnímají „rodovou nerovnováhu v politice a přejí si vyšší účast žen na rozhodování o směřování země“. Tento názor se prosazuje ve větší míře v „mladším a vzdělanějším prostředí“. A právě Iveta Radičová v tomto prostředí ztělesňuje představu o moderním Slovensku.
Relativně novým, byť prozatím skrytým fenoménem je podle Bútorové také rozdíl ve volebním chování mužů a žen. Zjednodušeně řečeno, muži dávají přednost mužům a ženy ženám, zejména vzdělanější ženy jsou však aktivnější a ve volbách se mobilizují silněji než muži (například v loňských eurovolbách dokázaly ženské voličky „překroužkovat“ do Štrasburku minimálně jednu poslankyni, která byla na nevolitelném místě).
Iveta Radičová samozřejmě tyto nálady veřejnosti dobře zná, analýza dat je jejím denním chlebem. Tvrdí však, že pro „slušnou politiku“ se rozhodla spontánně podle vlastní povahy, a pokud data potvrzují správnost jejího rozhodnutí, je to jen dobře. Také její emocionální otevřenost je nepochybně více než jen kalkulem – zjevně ji těší zájem médií včetně bulvárních. Probírá s nimi své blond vlasy („mám skvělého kadeřníka“), zálibu ve sladkostech („mám stejný přehled v sortimentu bonboniér a čokolád jako v zákonech“) či své zvláštní hobby (sbírá sošky andělů). A bulvár ji za to ctí a chrání.
Trnitá cesta do čela
Popularita Radičové však má také starší kořeny, které pocházejí z roku 2005. Tehdy se ministr sociálních věcí Ľudovít Kaník zapletl do klientelistické aféry a premiér Mikuláš Dzurinda se rozhodl zabít dvě mouchy jednou ranou: zbavit se neoblíbeného ministra a napravit pověst své vlády, jejíž reformy vnímala část veřejnosti jako asociální a arogantní. Jako když čaroděj vytahuje zajíce z klobouku: vytáhl do vlády Ivetu Radičovou.
V té době ji znaly jen intelektuální kruhy, o jejichž podporu Dzurinda vždy usiloval. Měla pověst výjimečně inteligentní ženy s čistou minulostí (v září 1989 patřila do skupiny čtrnácti sociologů, kteří veřejně protestovali proti uvěznění slovenských disidentů – takový krok si v té době na Slovensku vyžadoval ještě pořád velkou odvahu). Radičovou znal také jako Kaníkovu poradkyni, byť jí byla jen krátce, protože nesouhlasila s některými ministrovými kroky. Dzurindovi muselo být už tehdy jasné, že Radičová nebude žádnou loutkou. A také že nebyla.
Během jednoho roku stihla napravit řadu chyb svého předchůdce, zejména zmatky ve výpočtu výše penze či dávek pro tělesně postižené. Důležitější však bylo, že po letech neoliberální rétoriky Dzurindovy vlády začala Radičová – ostatně jediná žena ve vládě – mluvit jiným jazykem: místo řečí o zneužívání sociálních dávek mluvila o chudých, kteří padli na dno bez vlastní viny, a stát je povinen jim pomoci. Pro mnohé to byl příjemný šok a z paní profesorky se za několik měsíců stala politická hvězda první velikosti.
Brzy začala zastiňovat svého objevitele a ve volbách o rok později Dzurindu přeskočila díky preferenčním hlasům v SDKÚ na první místo. Nicméně dobře věděla, že pro členy strany je novou příchozí, a tedy bez šancí proniknout do čela. Příležitost přišla o tři roky později po prezidentských volbách. V euforii nad ziskem milionu hlasů nahlas uvažovala o tom, že se pokusí vystřídat Dzurindu a zužitkovat pro stranu svoji popularitu. Tehdy však možná poprvé pocítila na vlastní kůži, jak nelítostná dokáže být politika. Ještě té noci, kdy v centrále SDKÚ oslavovala svou důstojnou prohru, v zadní místnosti už seděl Dzurinda se svými nejbližšími stranickými kolegy a jeden z nich – Eduard Kukan – řekl po schůzce médiím s typickou dávkou mužské nadřazenosti: „Snad se Ivetka neurazí, ale já si ji nedovedu představit na židli předsedkyně SDKÚ.“ Byl to jasný odkaz „Ivetce“: my ti naši stranu nedáme.
Další šok přišel o dva týdny později. Radičová udělala osudnou chybu v parlamentě, když chtěla pomoci své stranické kolegyni, která nestihla doběhnout k hlasovacímu zařízení – a stiskla knoflík za ni. Obvinění z podvodu se hrnulo ze všech stran, politici i média trhali Radičovou na cucky. Vzdala se poslaneckého mandátu, a když ji deník SME prohlásil za politickou mrtvolu, vypadalo to, že její politická kariéra je opravdu u konce. Takřka se vypařila z veřejného života, vrátila se učit na univerzitu a v médiích nahlas uvažovala, že s politikou nadobro skončí. Její zklamání bylo viditelné na sto honů.
Koncem ledna přišel zlom. Dzurinda se vzdal kandidatury do červnových voleb poté, co premiér Fico ukázal dokumenty, podle nichž plynuly do SDKÚ peníze přes podivné skořápkové firmy v Londýně. Vzápětí Radičová prohlásila, že je připravena ucházet se o post volebního lídra, a ve stranických primárkách na hlavu porazila svého soupeře a Dzurindovu pravou ruku Ivana Mikloše.
Merkelová, nebo Royalová?
Až potud to zní jako z pohádky o princezně, která se už brzy stane královnou. Poslední průzkumy dokonce naznačují teoretickou možnost vítězství pravice, což by Radičovou mohlo vynést do křesla premiérky. Právě to však vyvolává v nejvyšších kruzích SDKÚ a mezi komentátory neklid, ne-li přímo úzkost. Není příliš levicová, když pořád mluví o sociálním státě? Není příliš labilní, když jednou uvažuje o odchodu z politiky a vzápětí vyráží na zteč? Není příliš svéhlavá? Proč vysílá pořád signály, že je sama sebou, že se odmítá podřídit mužskému řádu a že politice neodevzdá svou duši? Můžeme se na ni (my, muži) vůbec spolehnout?
Radičová tvrdí, že jejím vzorem je Angela Merkelová, v kuloárech SDKÚ však panují obavy, zda nemá blíže spíš k Ségolène Royalové. Tato šarmantní politička také dokázala okouzlit voliče a před třemi lety byla velkou nadějí francouzské levice, byť v prezidentských volbách prohrála s Nicolasem Sarkozym. O rok později způsobila svou svéhlavostí rozvrat v táboře socialistů, z něhož se dodnes nevzpamatovali.
Na tyto pochybnosti může dát odpovědi jen sama Radičová a brzy je budeme znát. Jisté je, že v sázce není jen osud SDKÚ, ale také naděje na vítězství moderny nad tradicí, naděje, že společnost se vyhrabe ze zažitých stereotypů, do nichž se začala opět propadávat pod vládou Roberta Fica.