Kdy to bylo, co jste naposledy slyšeli někoho s nadšením mluvit o zahraniční politice Baracka Obamy? Jeho ruku nataženou k přátelství za poslední rok pokousaly nebo odstrčily jak Čína, tak Rusko nebo Írán. Jeho administrativu právě nedávno urazil Izrael. Není vůbec jasné, zda jeho iniciativa v Afghánistánu funguje, zatímco Pákistán stále vrávorá na hraně. Vášeň evropských vlád pro nového amerického prezidenta se ukázala být stejně vrtošivá jako vášeň Carly Bruniové pro Nicolase Sarkozyho. Jeho brilantní projev adresovaný islámskému světu zapadá prachem. Kodaňský summit o klimatických změnách selhal na sporech mezi USA a Čínou. Dříve byl svět uchvácen Obamovým sloganem „Yes, we can!“, teď se zdá, že na něj křičí: Ne, ty na to nemáš!
Je pravda, že obraz Ameriky se zlepšil, což není málo, ale pravda je také, že Obamova zahraniční politika nemá za sebou žádný viditelný úspěch. Proč? Nabízí se pár vysvětlení. Zklamání bylo nevyhnutelné, protože mesianistická očekávání při jeho nástupu do funkce nemohla být naplněna žádným smrtelníkem. Spíše než mesiáš je Obama prostě jen prezident v prvním volebním období s minimem osobních zkušeností v zahraničních záležitostech.
Republikáni tvrdí, že jeho „liberální“, racionální a kompromisní přístup přímo vybízí k urážkám od Pekingu až po Jeruzalém. Demokraté budou tvrdit, že Obamův skutečný problém je spoušť, kterou mu zanechal George Bush: Irák, Afghánistán, odcizení muslimů a špatná pověst Ameriky ve světě, obrovské dluhy, finanční krize a recese doma. Jiní poukazují na to, že problémy se hromadily už delší dobu: Američané byli po léta vybízeni, aby si žili nad poměry; domácí infrastruktura byla zanedbána ve prospěch imperiálních výbojů a systém vládnutí se ukázal být nefunkční. Politický střed, tedy prostor pro kompromisy, se propadl mezi dvěma polarizovanými tábory. Historické síly se přeskupují a vzniká to, co Fareed Zakaria nazývá postamerickým světem. V něm neexistuje mocenský řád a Amerika bude mít stále větší potíže jít si vlastní cestou tváří v tvář novým mocnostem – zejména Číně.
Příklad Írán
Tato vysvětlení se navzájem nevylučují. Pokud zkoumáte jednotlivé události v zahraniční politice a ptáte se, proč to Obama nezvládl lépe, musíte se dívat na různé události souběžně. Například Írán. Obamova administrativa nedělala tu nejlepší politiku. Loni se zaměřila výlučně na nabídku jednat o jaderném programu, zatímco velká příležitost k politické změně se otevřela a poté částečně zavřela přímo uvnitř Íránu. Washington, zurážen Teheránem, teď zase investuje příliš mnoho politického kapitálu do prosazení mezinárodních sankcí. Ty však sotva přinutí současný íránský režim ke změně jeho jaderných plánů, i kdyby Čína a Rusko se sankcemi souhlasily, což je málo pravděpodobné.
Ale když se ptáte, proč Írán odmrštil Obamovu nabídnutou ruku, musíte se podívat na dědictví let Bushovy vlády, včetně posílení íránské pozice v regionu v důsledku války v Iráku. Když se ptáte, proč je to s Čínou tak těžké, musíte pomyslet na přesuny mocenských pozic stejně jako na rostoucí žízeň čínské ekonomiky po íránské ropě. A když se ptáte, proč to Obamova administrativa hraje právě takto, musíte si vzpomenout na tlak Kongresu a na obavu, že by Izrael mohl jít vlastní cestou a zaútočit na íránská jaderná zařízení. A naopak, důraz Washingtonu na íránský problém vysvětluje, proč netlačí víc na Čínu a Rusko na jiných frontách, lidská práva nevyjímaje.
Výsledky Obamova prvního roku v zahraniční politice jsou skrovné, je ale příliš brzy propadat beznaději. Amerika se už nikdy nebude těšit výsadnímu postavení supervelmoci, jaké zažila po roce 1945 a 1989 (v prvním případě to využila dobře, ve druhém špatně). Ale nově vycházející velmoci (včetně Číny) mají a budou mít také velké problémy. USA se vzpamatují z ekonomické krize zřejmě lépe než Evropa. Mají zdroje, jakými se může chlubit jen málokdo: kombinaci flexibility, podnikavosti a schopnosti využít tvůrčí energii přistěhovalců, technologických inovací, kultury s celosvětovým dosahem a také osobní svobody. Obama ztělesňuje všechny tyto přednosti.
Mnozí předchůdci měli také chabý začátek. Ani Bill Clinton v prvním volebním období nezazářil, o Bushovi nemluvě. Může být samozřejmě něco pravdy na tom, že Obama hrál příliš vstřícně vůči Číně (např. když odložil přijetí dalajlamy) i vůči Rusku (když odpískal raketový štít v Evropě) a nic za to nezískal. Učí se za pochodu a nemá to lehké. Nedávno však Washington ukázal, že k Číně umí být tvrdší, před několika dny zase reagoval ostře na urážky izraelské vlády.
Obamovci se metodou pokusu a omylu mohou dopracovat k tomu, že sladí svoji „realistickou“ bezpečnostní agendu se svými dalšími zájmy – od rozvoje demokracie a práva až k otevřenosti světové ekonomiky (právě teď deformované manipulací Číny se svou měnou). Komplexní multilateralismus to bude mít vždy těžší než bezhlavý unilateralismus, nakonec však může být efektivnější. Pokud Obamovi projde alespoň nějaká verze reformy zdravotnictví a země se vzpamatuje z recese, může pro sebe vyhrát i druhé volební období a v něm sklízet výsledky svých strategických rozhodnutí. Mohl by nakonec splnit některé ze slibů, s nimiž začínal.
Chyba je v systému
Existují samozřejmě mnohá „jestli“, ale to největší nemá nic společného s Obamovým charakterem či ideologií ani s nástupem Číny, Indie nebo Brazílie. Největší překážkou je samotný americký politický systém. Ten skvělý vynález z osmnáctého století se ve století jednadvacátém zvrátil v něco, co umožňuje různým silám ovlivňovat zahraniční politiku způsobem, který je v jiných demokraciích nemyslitelný, zákonodárná moc je hluboce rozštěpena nejen vinou politických táborů, ale také vinou skupin nestydatě prosazujících vlastní zájmy.
Největší problém americké zahraniční politiky se dnes nejmenuje Obama, Bush nebo Čína, ale Kongres. Ať už se podíváte na problém obchodu, klimatických změn, Číny nebo Íránu, je to Kongres, kde je politika matena a mařena. Pokud chtějí USA opravdu naplnit naděje, které do nich svět vkládá, musejí si udělat pořádek ve vlastním politickém systému, včetně jeho financování, a omezit lobbisty, kteří si užívají toho, co anglický básník Rudyard Kipling nazval „moc bez odpovědnosti: toť odvěká výsada prodejných“. Efektivní zahraniční politika začíná doma.
Text vyšiel v denníku The Guardian, v českom preklade v časopise Respekt.