Takže Antigona má už svůj part v této „řecké tragédii“ také. Byla to totiž paní Antigone Loudiadisová z Goldman Sachs, která stála za složitou finanční operací, jež pomohla Řecku zakrýt skutečnou výšku jeho dluhů a kterou deník Financial Times delikátně nazval „optickou iluzí“. Škoda, že si Řekové nezavolali na pomoc raději Sokrata; a nemám na mysli portugalského premiéra Josého Socrata, po jehož zemi už bohové – tedy finanční trhy s dluhopisy – také pošilhávají.
Ale žerty stranou. Musíme si uvědomit, že toto není jen první velký test eurozóny, ale také určující moment celého projektu Evropské unie. A jelikož toto je Evropa, a ne Apollo 13, úplné selhání projektu je jednou z reálných možností. Pravděpodobnější je však dlouhá agonie, vláčení se blátem, které zanechá náš starý a stárnoucí kontinent ještě více ponořený do jeho vlastních problémů. A svět na nás a naše potácení nebude čekat dalších deset let. Můžete mi říkat Kassandra, jestli chcete, ale takto to opravdu vidím.
Už to nefunguje
Není třeba speciálního prorockého daru, abychom viděli, jaké dilema má eurozóna před sebou. Mluvilo se o tom ještě před zavedením eura. V roce 1998 jsem napsal, že monetární unie je „bezprecedentní a vysoce riskantní hra“ a že její načasování je pro Evropu špatné. Poté jsem ale také propadl falešnému pocitu bezpečí, který skýtal evidentní úspěch eura, nemluvě o potěšení z praktických i symbolických výhod placení jednotnou měnou při cestách po Evropě. Teď však přišly ony předvídatelné potíže. Jak postřehl George Soros, jednotná měna si vyžaduje nejen centrální banku, ale také centrální ministerstvo financí. Vyžaduje jistý stupeň nejen fiskální, ale také monetární disciplíny, umožňující finanční pomoc problémovým oblastem (doplněnou o možnost stahovat z těchto oblastí pracovní sílu), tak jak to funguje třeba v USA či v Británii.
Z Evropy se vytrácí duch, který ji hnal k integraci po šedesát pět let.
Aby evropská monetární unie přežila a prosperovala, potřebuje se obohatit o prvky unie ekonomické, což si však vyžaduje obohacení o prvky unie politické. To bylo ostatně cílem některých politických architektů „ekonomické a monetární unie“, včetně Françoise Mitterranda a Helmuta Kohla. Nebyl to jen pokus zapřáhnout evropskou (monetární) káru před (politického) koně, jak se často říkalo. Byl to poslední velký výkop takzvaného „funkcionalistického“ přístupu, kterým se měla Evropa politicky integrovat skrze integraci ekonomickou. Fungovalo to téměř půl století, od 50. do 90. let, ale dnes už ne. Nebude to fungovat, pokud tato krize nenastartuje další kroky k integraci, jako se to dělo občas při krizích minulých.
Řecko si svou prolhanou prostopášností ublížilo a také urychlilo srážku s realitou. Řecko je ovšem ojedinělé i mezi „vepři“ (z anglického označení PIGS – Portugalsko, Itálie/Irsko, Řecko, Španělsko) – se svou kombinací obrovského deficitu a zadluženosti v poměru k HDP. Nejenže žilo nad poměry, ale navíc se za léta v eurozóně stalo ještě méně konkurenceschopným – v ostrém kontrastu s Německem. Komentátor Martin Wolf citoval ve Financial Times výpočty, podle kterých v Řecku narostly za posledních deset let náklady na pracovní jednotku o 23 % ve srovnání s Německem.
Minulý týden zasáhla tuto zemi už druhá vlna stávek, a to vláda ještě ani pořádně nic neudělala. Řecko slíbilo spojencům v eurozóně, že letos sníží deficit z 12,7 % na 8,7 %. Ach ano, vždyť i vepři dokážou létat! Anebo si zavolají do Goldman Sachs pro další optické iluze. Mezitím se zdá, že řecká vláda si potřebuje půjčit letos nějakých 55 miliard eur, z toho polovinu už pro příští tři měsíce. Co se stane, když se bohové (finanční trhy) rozzlobí a odmítnou si hrát?
Vzpomínky jako motor
Tento třetí akt dramatu ještě nebyl napsán. Může se stát cokoli. Já to však vidím takto: Německo bude se skřípajícími zuby souhlasit s finanční pomocí v rámci eurozóny, půjde tedy o vykoupení – bailout, bez ohledu na to, jakou bude mít formu a bez ohledu na to, že evropští lídři budou tvrdit, že to bailout není. Stále to však bude jen povinné minimum pro usmíření bohů za podmínky, že Řecko se podrobí krutým pravidlům.
Řekové i Němci budou zuřit. Jeden z dobře informovaných diplomatů v Aténách mi řekl, že evropský dozor nad řeckou fiskální disciplínou bude znamenat „přítomnost Němců na každém úřadě“. Jen, proboha, nezmiňujte válku. Bohužel, už to vytáhl řecký vicepremiér Pangalos, když připomněl nacistickou okupaci: „Vzali zlato i peníze z řecké národní banky a nikdy je nevrátili. K tomuto problému se ještě budeme muset vrátit.“ Rozzuření Němci odpoví: „Vzali nám naši marku a nikdo se nás neptal, zda se jí chceme vzdát. Byli jsme ujišťováni posvátnými smlouvami a Ústavním soudem, že nikdy nebudeme muset nikoho vykupovat. Prošli jsme za deset let těžkými reformami, abychom mohli opět obstát v konkurenci, zatímco vepři si žili na vysoké noze. Žádají nás, abychom odcházeli do penze v 67 letech, zatímco Řekové si užívají důchod od 63 let.“ A tak dále.
Evropané v eurozóně jsou natolik dospělí, že to zvládnou, ale bude to stát hodně energie, hněvu a vnitřních tahanic. V delším horizontu může tato krize dokonce eurozónu posílit, pokud se obohatí o prvek, jemuž se opatrně říká „ekonomický dozor“ (nebo také vláda – Němci a Francouzi si to vysvětlují každý po svém). Mezitím však evropský hospodářský růst pokulhává, zatímco Asijci jedou naplno. Ona slavná „Lisabonská strategie“ z roku 2000, která měla udělat z Evropy světovou velmoc ve znalostní ekonomice, vypadá v roce 2010 trapně. A evropská ekonomická i politická slabost se navzájem doplňují.
Za monetární realitou číhá fiskální, za fiskální ekonomická, za ekonomickou politická, za politickou historická. V nejhlubším podloží dnešní krize je ztráta osobní zkušenosti a paměti, které tlačily kupředu evropskou integraci 65 let od roku 1945. Osobní vzpomínky na válku, okupaci, ponížení, barbarství; strach z Německa včetně strachu Němců ze sebe sama; sovětská hrozba, studená válka, „návrat do Evropy“ jako záruka těžce vyvzdorované svobody; naděje na evropskou velikost. Toto vše byly mohutné životní impulzy, které vedly politiky jako Mitterranda či Kohla dokonce až k přijetí eura. Dokážou Evropané pokračovat v budování Evropy bez těchto základních impulzů? Jsou nějaké nové na obzoru?