Jistě, je nechutné, že právě ten Viktor Janukovyč, jehož volební podvod v roce 2004 odstartoval oranžovou revoluci na Ukrajině, byl teď zvolen prezidentem, ale to neznamená, že jde o modrou kontrarevoluci. Pokud volby něco potvrdily, tak především fakt, že se Ukrajina stává normální demokracií a ne ruským typem virtuální demokracie, jakou byla před oranžovou revolucí. Na rozdíl od mnoha takzvaných voleb v autoritářských režimech v tomto případě jsme neznali výsledek předem. Zkušení mezinárodní pozorovatelé volby shledali svobodnými a férovými. Poražená princezna Julia Tymošenková by se neměla přít o výsledek, ale měla by začít pracovat na vlastním volebním vítězství v roce 2015.
Janukovyč bude chtít těsné vztahy s Ruskem, ale to neznamená, že oligarchové za jeho zády si budou přát, aby Ukrajina byla zbavena nezávislosti. Jejich zájmem je hrát na obě strany: na Rusko i Evropskou unii. Janukovyč sám říká, že integrace Ukrajiny do EU je náš strategický cíl. Zastánce svobody na Ukrajině ovšem čeká pět perných let. Skutečné hrozby pro ukrajinskou suverenitu se nemění, včetně ruských plynových kohoutků a možnosti výbuchu na Krymu, kde žije většina Rusů a v zátoce u Černého moře kotví ruská námořní flotila. Ale pokud se tyto potenciální bouře nestrhnou a Janukovyč bude v roce 2015 vystřídán, budoucí historikové budou možná mluvit o těchto únorových volbách jako o jednom z kroků zpět na jinak stabilní cestě Ukrajiny ke konsolidaci. Stane se tak ale jen pod podmínkou, že Kyjev prokáže kuráž, Moskva zdrženlivost a Brusel strategické myšlení – což ani v jednom případě nebude jednoduché.
Mafie i svoboda
Byl jsem svědkem oranžové revoluce v Kyjevě a nadšeně jsem ji přivítal, proto je namístě, abych se přiznal ke svému zklamání z pozdějšího vývoje. Viktor Juščenko se ukázal být beznadějným prezidentem ještě předtím, než mu byly svázány ruce ústavními kompromisy. Stačí si přečíst epilog v posledním vydání vynikající knihy Andrewa Wilsona o dějinách Ukrajiny, abyste pochopili, že tamní politika má mnohem blíže k seriálu Sopránovi než k Západnímu křídlu (první je o mafiánech, druhý o Bílém domě; pozn. red.). Oligarchové si na pozadí ukrajinské politiky mezi sebou vyřizují účty jako skuteční gangsteři, korupce je endemická, index ekonomické svobody v zemi klesá a výkon samotné ekonomiky se jen za poslední rok scvrkl o 14 procent. Obyčejní Ukrajinci sice můžou mluvit svobodně a také svobodně volit – volební účast byla téměř 70procentní -, ale mají dobré děvody být zklamáni z nízké kvality života, práva a zvyšující se sociální nerovnosti.
Je také pravda, že za posledních pět let byla Ukrajina podporována Evropskou unií méně, než měla být. Evropští lídři byli ostudně licoměrní, když mluvili o možnosti členství Ukrajiny v EU. Na druhé straně i nejhorlivější advokát Ukrajinců, bývalý polský prezident Aleksander Kwaśniewski, musel uznat, že často byli oni sami sobě největšími nepřáteli. Evropa nemůže pro Ukrajinu udělat to, co Ukrajina neudělá pro sebe.
I z těchto děvodů by bylo lepší, kdyby vyhrála Tymošenková. Janukovyč je totiž velmi odpudivá postava. V roce 2004, když poprvé kandidoval na prezidenta, jsem v Kyjevě slyšel vtip: Věděli jste, že Janukovyče čeká už třetí rozsudek? Vtip spočívá v tom, že tento muž byl v mládí dvakrát odsouzen do vězení za loupež, ublížení na zdraví a sexuální napadení. Janukovyč má příšerný slovník, kterého se nezbaví navzdory heroickému úsilí jeho amerického poradce Paula Manaforta. Příznačná je historka, jak se snažil ukázat coby znalec poezie a o ruské básníčce Anně Achmatovové mluvil jako o Anně Achmetovové (Rinat Achmetov patří k jeho nejbližším kmotrům oligarchům).
Diplomatická ofenziva
Tak či onak, Janukovyč je prezidentem Ukrajiny a my s ním musíme spolupracovat. Otázka je, jak můžeme my, Evropané, pomoci Ukrajině na cestě k evropské budoucnosti. Tato otázka míří zvláště na Catherine Ashtonovou jakožto evropskou ministryni zahraničí, která se své funkce ujala prakticky ve stejnou dobu jako Janukovyč. Kromě toho mají ti dva společného ještě něco: nudu, která čiší z toho, co říkají.
Evropská unie by měla opustit svůj lišácký jazyk (uznávajíce evropské aspirace Ukrajiny a vítajíce tuto evropskou volbu) a říct: Chceme vás za členy EU, pokud splníte podmínky členství. Je to v našem zájmu stejně jako ve vašem. Nebude vůbec lehké vydupat z lídrů členských států EU taková slova, ale Ashtonová by měla začít tu cestičku prošlapávat.
V jedné věci by mohla začít hned. Právě teď totiž buduje novou diplomatickou službu EU a musí se rozhodnout, kam nasmůrovat její sílu. Oblasti, v nichž může mít EU významný vliv, jsou právě v jejím bezprostředním okolí a jen málo z nich je tak významných jako Ukrajina. Současná delegace EU v Kyjevě je ochablá a byrokratická, její webová stránka patří k těm nejnudnějším. Bůhem roku by měla Ashtonová tento stav změnit, dosadit do Kyjeva politicky protřelého velvyslance, vybrat mu úředníky z nejlepších bruselských kanceláří a doplnit je o diplomaty z členských států, kteří mluví plynně ukrajinsky.
Nová iniciativa EU, která má posílit spolupráci na Krymu, by měla být na tomto problematickém poloostrově pořádně vidět. Její představitelé by měli pomáhat lidem na Krymu (Rusům, Ukrajincům, Krymským Tatarům a dalším) získat to, co tak zoufale potřebují – lepší silnice a infrastrukturu, vzdělávací a kulturní vazby. A pokud se tam má něco vážného semlít, měli bychom o tom vědět s dostatečným předstihem.
Zatímco Janukovyč bude zřejmě usilovat o speciální dohody s Ruskem ohledně plynu, Brusel by měl nadále usilovat o realističtější energetickou politiku včetně diverzifikace a integrování svých plynovodů. Je to v životním evropském zájmu.
Pro obyčejné Ukrajince existuje jedna věc, která by jim život významně ulehčila – uvolnění vízových restrikcí ze strany EU. Každý, kdo viděl psychologický dopad, jaký mělo zavedení bezvízového styku EU se Srbskem loni v prosinci, ví, o čem mluvím.
Ano, je to všechno nudná, nezajímavá aktivita, ale to je právě to, v čem je EU opravdu dobrá. Želva má být tím, čím je. Slyšel jsem, že jsou případy, kdy dokáže předběhnout i ruského zajíce.