Moje žena přišla domů a hned u dveří vyhrkla: Věděl jsi, že řidičák bez zkoušky stojí pět set eur a maturita bez školy tisíc? A moje kamarádka dala vřera pětistovku eur doktorovi jen proto, aby se podíval na její maminku! Oči měla rozšířené hrůzou, jako kdyby uviděla ďábla. A možná ho opravdu zahlédla.
Ještě před deseti lety bych jí odpověděl, že nesmí uvěřit všemu, co jí kdo řekne a že bez důkazů by neměla vynášet soudy. Jenže dnes jí věřím, neboť věřím i mnohem horším příběhům. Valí se totiž na mne ze všech novin v Česku i na Slovensku každý den: a místo maturit či řidičáku v nich jde o byznys se státem za miliony eur. Vyprávějí mi je také sousedé nebo náhodní lidé, jako nedávno ten pán, který mi přišel ořezat strom na zahradě a říkal, že zakázku na blbé kosení trávy na obecním pozemku nedostane bez dvaceti procent pro úředníka. Ty příběhy se valí jako lavina, která sebou strhává výhonky víry, že jednou snad budeme žít normálně.
Po vzoru StB
Je pravda, že podobná lavina se na člověka vyvalí, když slovo korupce vyhledá na googlu. Je o ní napsáno vše na sto způsobů v jakémkoli jazyce. Původ je v latinském corrumpere (ničit) a jeho kořen pochází z indoevropského reup (rupnutí máme i v češtině) – důkaz, že v tom nejsme sami. Jenže slabá je útěcha, že Italové mají svoji mafii už od 19. století, že Latinská Amerika či arabský svět jsou prolezlé korupcí odjakživa. Ani na středoevropskou tradici se nemůžeme odvolávat, neboť to by nás dnes nemohla v řebříčku dělit od Rakouska taková propast.
Korupce v postkomunistických zemích je totiž novou mutací téhle prastaré nemoci. Vyrostla v teplé půdě kvasící svobody pod skleníkovou ochranou totalitních návyků. Dnes je tak silná, že se vyvinula v samostatný systém, je všude a zároveň je neviditelná, existuje ve skrytu podobně jako kdysi StB, využívá návyku společnosti žít ve dvojím světě a jen hladce vklouzla do starých bačkor společenské schizofrenie, které tady zůstaly po bývalém režimu. Ostatně, česká Wikipedie hned v úvodu dodává, že korupce je opakem integrity.
V tom zjevném světě se o korupci sice mluví a píše stále častěji, ale jsou to marná slova, jejichž jediným důsledkem je podivný stav, že korupce je veřejnou věcí a současně má tajný život. V tom skrytém světě se totiž chová jako učenlivý virus. Všechny známé formy kontroly obejde nebo vyžere zevnitř, až zůstane jen slupka demokratických procedur jako optický klam pro veřejnost (i pro Evropskou unii). Má svůj vlastní šifrovaný jazyk, své vlastní instituce bez adresy, svá vlastní média bez papíru.
Postkomunistická korupce má stejnou ďábelskou povahu jako bývalá síť tajné policie. Jistě, nelze srovnávat totalitní a vojenský charakter StB s paralelní a proměnlivou strukturou korupce, ale uvnitř těchto dvou světů jsou vztahy podobné. StB a její agenti fungovali na stejném principu utajení a vědomí hříchu, které vytváří pevná pouta a buduje neprostupnou zeď mlčení. Dokonce i motivy vstupu do skrytého světa bývají dnes stejné: od touhy něco získat nebo něčeho dosáhnout, až po zoufalství, kdy se pokoušíte zachránit třeba svou matku a dáte lékaři cokoli, aby ji vyléčil, tak jako kdysi mnozí podepsali spolupráci s StB ve víře, že chrání své blízké.
Říct pravdu nestačí
Komunistický režim byl postaven na lži, která musela být veřejně hlásána jako pravda. O skutečné povaze světa, v němž jsme žili, se mluvilo tajně, v soukromí. Tehdy jsem věřil, že stačí jednou zaplnit tuto propast mezi veřejným a soukromým, že stačí jednou dostatečně nahlas říct pravdu, a systém se zhroutí. To se také díky statisícům lidí na náměstích stalo. Jak je potom možné, že jiný systém postavený na lži – a korupce takovým systémem je – žije a bují navzdory tomu, že se o něm veřejně mluví ne jednou, ale v poslední době prakticky pořád?
Jediným vysvětlením je, že zkušenost postkomunistické společnosti je natolik hluboká a určující, že se jí nechceme vzdát. Svým způsobem je totiž existence dnešního dvojího světa zejména pro střední a starší generaci potvrzením, že její život v bývalém režimu odpovídal přirozené povaze bytí – a tudíž nebyl marný. Demokracie je jen jinou vnější formou tohoto bytí, nevyplňuje propast mezi skrytým a zjevným světem, pouze ji dovoluje pojmenovat.
Jenže pojmenovat problém zjevně nestačí. Moje víra ve svobodu a moc slova dostává v souboji s korupcí pořádné rány, neboť se mi zdá, že čím více článků a analýz o ní čtu, tím více jí přibývá. Jako kdyby se ta záplava slov proměnila v její ochranný kryt: stala se únavným tématem, lid je jím vyčerpán a nechce už o korupci slyšet.
Například Slováci už léta žijí s vědomím, že jejich bývalý premiér Vladimír Mečiar, který se tak chlubil svou lidovostí a skromností, má dnes obrovskou vilu, kolem níž jeho dospělé děti skupují pozemky a další domy v okolí, jako kdyby budovali středověkou pevnost pro případ obležení. Další politik s neblahou pověstí, předseda nacionalistické strany Ján Slota jezdí na luxusních autech, létá vlastním letadlem a skrze různé firmy mu prý patří půl města, jehož býval primátorem. Oba tito pánové dnes vládnou spolu s údajně levicovým premiérem Robertem Ficem, který na tiskových konferencích hřímá o korupci svých předchůdců. Je to však jeho vláda, jejíž korupční aféry se valí jedna za druhou kolem ohlušených obyvatel jako vagony nekonečného vlaku naloženého kradenými penězi. Nejnověji například, když Ficův ministr použil nastrčenou firmu se sídlem v jedné garáži v USA pro zprostředkování prodeje emisních povolenek na mezinárodní burze. Stát – tedy daňoví poplatníci – tak podle jednoduchých výpočtů expertů přišli o 70 milionů eur, ale Slovákům se už ta čísla míhají před očima a upadají do hypnózy, jakmile slyší slovo milion.
A Češi? Ti na tom nejsou o nic lépe. Jeden z jejich bývalých premiérů, kdysi nadějný mladý politik Stanislav Gross, který šel rovnou ze střední školy do politiky a nikdy nic jiného nedělal, po své abdikaci zázračně zbohatl. Nejdříve však vystudoval právo na univerzitě, o které se nedávno provalilo, že byla líhní fiktivních advokátů, kteří sice měli pravé papíry, ale ve skutečnosti na škole nestudovali. Poté přišel pan Gross obratem ke třem milionům eur neuvěřitelným prodejem akcií firmy, která pak zkrachovala, vzápětí si koupil apartmán na Floridě a velký dům a také restauraci v Praze. A kdo zastupuje pana Grosse ve sporech s médii, které o něm píší? Jeden z těch fiktivních advokátů. A čeští politikové hřímají v televizních diskusích a na tiskových konferencích o korupci, nejnověji například o 30 milionech eur, o které přišli Pražané, protože město ovládané jen jednou politickou stranou svěřilo firmě, o jejímž vlastníkovi není nic známo (ano, v Česku stále existuje možnost mít akcie firmy na doručitele, tedy v tajnosti), aby v Praze zavedla tzv. opencard pro obyvatele města. Systém nefunguje a peníze jsou tytam.
Zmíněné příklady jsou jen ilustrací, jsou jen malými kousky obrovského puzzle, jež nelze poskládat, neboť k tomu chybí vůle a možnosti. Češtině i slovenštině chybí nejen jazyk, který by pronikl do otupělého vědomí lidí, ale navzdory záplavě informací chybí opravdové příběhy. Informace z médií působí jen jako návod k domyšlení příběhu, ne příběh samotný, v němž bych se dozvěděl, kdo kolik a za co komu dal, kam to schoval a co si za to koupil. Média se spoléhají na to, že čtenáři si příběh rádi domyslí sami (nutno dodat, že novináři to nemůžou udělat za ně, protože zkorumpovaný politik či podnikatel by je žaloval u soudu a vyhrál by), jenže tak se vytváří mezi nimi a čtenáři spiklenecký vztah, který jen posiluje dojem dvojího světa. Zjevení vnějších okolností, z nichž mlhavě vysvítá, že hybatelem děje byla korupce, mne utvrzuje jen v tom, že ten skrytý svět zůstává utajen. A naděje, že někdy se dozvím pravdu, je přitom marná. Lidé, kteří žijí v onom skrytém světě, si na rozdíl od StB nevedou dokumentaci o svých agentech, ani o své hierarchii a zločinných plánech.
Vyhnanství
Jaký je to však stav, když se smiřujeme s existencí veřejného tajemství, jež není naše, ale jejich? Je to psychický stav vyhnanství: bereme na vědomí, že žijeme v cizí zemi, v níž platí cizí pravidla. Vždyť také v průzkumech o vzájemné důvěře mezi lidmi končí Češi i Slováci na chvostu evropského řebříčku. Když čtyři pětiny společnosti odmítají důvěřovat svým bližním, proč tomu říkají má vlast?
Před dvaceti lety jsem si myslel, že pád komunismu si vynutila společnost, která už nechtěla žít ve dvojím světě. Mýlil jsem se. Žije v něm nadále, možná dokonce spokojeně, protože v iluzi, že toto je ten přirozený svět. Nezbývá než doufat, že například mladé generaci dojde trpělivost a věřit, že když jednou rupnul komunismus, snad jednou rupne i korupce.
Esej vyšla v skrátenej verzii v týždenníku Respekt.