Na začátku roku 2010 nemáme vlastně ani tak multipolární jako spíše bezpolární svět.
Islámský terorista, který se pokusil zničit letadlo nad Detroitem, způsobil záblesk iluze, že vše je opět jasné. Dekáda mohla skončit dalším 11. zářím. Takže měl George Bush nakonec pravdu a „válka proti teroru“ je hlavním bojem naší doby?
Pokud ano, co v takovém případě s klimatickými změnami? A s faktem, že miliarda lidí žije méně než z jednoho dolaru na den? A s šířením nukleárních zbraní, hrozbou světové epidemie, krizí globálního kapitalismu? O věčném riziku války mezi státy, ke které dochází vždy, když na scénu přicházejí nové mocnosti, ani nemluvě?
Když na mě prodavač časopisu bezdomovců The Big Issue (Velký problém) pokřikuje na křižovatce „Velký problém! Velký problém!“, mám chuť říct: „Ano, ale který máte na mysli?“ Islámský terorismus je velký problém. Bude trvat dlouho, než se podaří snížit jeho hrozbu na snesitelné minimum, a bude si to vyžadovat propracovanější taktiku, než jakou jsme předvedli v posledním desetiletí. Jenže problém dekády, která právě začíná, spočívá v tom, že je tady další tucet problémů gigantických rozměrů, které ohrožují svobody a způsob života, na které jsme si zvykli především v rozvinutých liberálních demokraciích.
Rozptýlení moci
Tak či onak, existuje jeden společný znak všech těchto velkých problémů a sám se stal jedním velkým problémem. Čelíme stále většímu počtu rizik, hrozeb a výzev, které sice ovlivňují život lidí v jednom státě, ale pocházejí přitom z jiných států a dají se zvládnout jen tak, že bude mnoho států spolupracovat. Týká se to jak finanční krize, tak organizovaného zločinu, masové migrace, globálního oteplování či pandemií a mezinárodního terorismu – abych uvedl jen některé. Potřeba mezinárodní spolupráce nikdy nebyla větší, jenže poptávka se zatím nesetkala s nabídkou. V některých případech se sice mezinárodní spolupráce za poslední jednu či dvě dekády zlepšila, ale v těch opravdu důležitých oblastech máme co dohánět.
Jedním z hlavních důvodů, proč spolupráce nefunguje, je rozptylování moci – jak vertikální, tak horizontální. Sice jsem výše zmínil „státy“ a „mezinárodní“ spolupráci, jenže moc národních vlád je stále více oklešťována nadnárodními firmami, bankami, trhy, médii, nevládními organizacemi, tokem informací, mezinárodními organizacemi, které svazují ruce vládám shora, nebo regiony, jež skrze kraje a města svazují vládám ruce zdola. Kromě tohoto vertikálního rozptýlení moci je tady ještě rozptýlení horizontální: od západu a severu k východu a jihu, jak nastupují nové (nebo staronové) mocnosti a vstupují do soutěže s USA, Evropou a Ruskem. Nástup Číny je jistě nejvýznamnější a bude hlavním příběhem této dekády, ale jsou tady také Indie, Brazílie, Jižní Afrika a další.
Nic z toho se zatím pořádně neodrazilo v uspořádání mezinárodních institucí založených po roce 1945, ať už jde o trvalé členství v Radě bezpečnosti OSN nebo hlasovací právo v Mezinárodním měnovém fondu. Historie nás učí, že mocenský posun ve vztazích mezi státy se obvykle řešil válkou. Samuel Huntington ve svých slavných knihách z devadesátých let předvídal čínsko-americkou válku už v roce 2010. Tak zlé to snad nebude, ale pokud se máme v příštích desetiletích vyhnout velké válce – ať už mezi Čínou a Amerikou nebo uvnitř Asie –, bude to vyžadovat vědomé úsilí a angažovanost států na nejvyšší úrovni. Jenže stav planetárních problémů je takový, že pouhé zabránění válce mezi státy už nestačí – státy budou muset vzájemně spolupracovat na takové úrovni jako nikdy předtím.
Ještě v roce 2000 se mohly Spojené státy ujmout rozhodujícího vedení, ale tuto velkou příležitost za Bushova prezidentství promrhaly. Americký expert na zahraniční politiku Richard Haas, sám kdysi člen Bushovy administrativy, mluví o „dekádě strategického zmatku“. Barack Obama se to snaží napravit, ale může už být pozdě. Historici by mohli jednou říct: Bush měl šanci, ale nedokázal to, Obama by to dokázal, ale neměl šanci.
Trapas v Kodani
Na konci uplynulé dekády byl právě summit v Kodani o klimatických změnách dokonalou vizitkou toho, jak vypadají globální problémy bez globální vlády. Teoreticky mělo téměř 200 států tzv. mezinárodní komunity pod hlavičkou OSN schválit závazný dokument k největší globální výzvě naší doby. V praxi to bylo tak, že v sedm hodin večer posledního dne jednání se americký prezident dostavil na „neplánované setkání“ čínského premiéra s lídry Indie, Brazílie a Jižní Afriky a zeptal se: „Pane premiére, můžeme si promluvit?“ Těchto pět států – USA, Čína, Indie, Brazílie, Jižní Afrika – potom slepilo nějaké politické prohlášení, které kodaňská konference odmávla. Na tomto klíčovém setkání nebylo nikde vidět Evropu. Evropští lídři se poté sklíčeně shlukli kolem Obamy na společné fotografii u stolu s kávou a vypadali jako tým, který právě prohrál v televizním kvízu.
Takže na začátku roku 2010 nemáme vlastně ani tak multipolární jako spíše bezpolární svět. Internet a další formy permanentní globální komunikace nabízejí bezprecedentní možnosti pro světové kampaně na různá témata, ale neexistuje náhrada za něco, čemu by se v politickém jazyce řeklo globální vláda. Klíč k ní stále leží – navzdory mezinárodním organizacím – u vlád jednotlivých států. Navzdory množení nestátních aktérů ještě pořád žijeme ve světě států a vsadím se, že to tak bude i v roce 2020. Výjimkou, která potvrzuje pravidlo, je EU, která ostatně funguje také jen natolik, nakolik jí to vlády členských států umožní.
Existuje několik iniciativ, které můžeme prosadit i jako jednotliví občané. Příkladem může být kampaň 10:10 o redukci naší osobní uhlíkové stopy o 10 procent do konce roku 2010. Jenže hlavním terčem opravdu racionálního aktivismu musí být naše vlády. Jen tak lze něčeho dosáhnout.
Předpovědi o roce 2020 říkají, že v tom čase budou USA, Čína a EU produkovat zhruba polovinu světového HDP. Při každém z „velkých problémů“ bude důležité sdílet pozici v této G 3, společně třeba s dalšími významnými hráči, jako jsou Rusko, Indie, Brazílie a Jižní Afrika, ale to je jen správný začátek, ne konec. Bude důležité jít dál, třeba přes širší mezinárodní koalici G 20, ideálně pod patronátem OSN. To by byla ta opravdu správná cesta. Budování takových strategických koalic, ochotných a schopných, koalic, které se budou různit podle jednotlivých problémů, je skličující úkol realistického idealismu v dekádě počínající rokem 2010.