Z obyčejného protestu řidičů kamionů se na Slovensku stal politický fenomén.
Jak pamětníci vědí, byla to stávka řidičů kamionů v roce 1972, která v Chile odstartovala pád socialistického režimu prezidenta Salvadora Allendeho. Slovenský levicový premiér Robert Fico, který jako mladý komunista musel tento příběh (byť s příslušným výkladem o spiknutí CIA) slyšet na stranických školeních mnohokrát, měl dobrý důvod být počátkem tohoto roku nervózní. Stovky slovenských řidičů kamionů totiž naštvaně vyrazily do měst po celé zemi a na krátký okamžik se zdálo, že mnohem silnější lavina protestů proti vládě a zejména proti Ficovi samotnému je na spadnutí.
Hlavní důvod, proč řidiči kamionů několik dní blokovali část Bratislavy a další města, byl ekonomický: slovenská vláda zavedla od prvního ledna silniční mýto a poplatky nastavila tak, že menším autodopravcům zvedla náklady nad snesitelnou úroveň. Premiér Fico po několika dnech váhání splnil část požadavků řidičů a ti prozatím vrátili své „zbraně“ – jak náklaďáky trefně nazval mluvčí řidičů – do garáží.
Foto: ČTK
Mohla by to tedy být jen banální epizoda typická pro jakoukoli evropskou zemi. Jenže není. Řidiči kamionů si totiž navzdory tomu, že svou blokádou mnoha lidem zkomplikovali život, získali překvapivě velkou podporu veřejnosti. Lidé jim nosili jídlo, auta troubila na pozdrav, na Facebooku se masově množili fanoušci řidičů, z nichž se v mžiku staly mediální hvězdy. A stačilo několik jejich vyjádření, že Fica už podruhé volit nebudou, aby se z ekonomického protestu stal politický fenomén.
Demokracie v ohrožení
Premiér Fico se ve dnech, kdy řidiči měli své „zbraně“ v ulicích měst, vyjadřoval opatrně a nezapomněl zdůraznit, že řidiči jsou „těžce pracující lidé“ a že elektronické mýto je možná vůči nim nespravedlivé. Jakmile však uvolnili silnice, svolal spolu s prezidentem a předsedou parlamentu tiskovou konferenci a prohlásil, že na Slovensku „nikdy nebyl ohrožen demokratický systém tak jako teď“, a obvinil média i opozici, že „otevřeně podpořily nezákonné aktivity lidí“.
To jsou silná slova z úst tří nejvyšších ústavních činitelů (tento triumvirát je v rukou vládnoucí strany Smer), a zdá se tedy, že pět měsíců před parlamentními volbami začíná jít na Slovensku do tuhého. Spontánní veřejná podpora řidičům kamionů pramení z pocitu bezmocnosti mnoha lidí, které odpuzuje agresivní populismus Roberta Fica a zároveň je frustruje vědomí, že jsou v menšině. Premiér Fico zase poprvé ve své kariéře zažil veřejný odpor obyčejných lidí, od nichž vždy odvozoval svou legitimitu.
Oba tyto jevy naznačují, že Slovensko se opět jednou ocitá na křižovatce a bude rozhodovat o míře svých politických a společenských svobod. Samotný Robert Fico se vždy jako správný populista oháněl demokracií, protože právě ona mu skrze svobodné volby umožnila nástup k moci. Už deset let je nejpopulárnějším politikem v zemi a jako premiér rád vyzývá na otevřený souboj opozici i média, protože až dosud v něm vždy spolehlivě vítězil. Tento pocit suverenity má i svá pozitiva: Fico se na rozdíl od svého předchůdce Vladimíra Mečiara (a částečně i Mikuláše Dzurindy) v politickém zápase prozatím neuchýlil ke zneužívání státní moci, vůči které není obrany – tedy k zneužívání tajných služeb (přinejmenším se o takovém zneužití neví).
Události kolem vzpoury řidičů kamionů však ukázaly, že vládnoucí garnitura nerespektuje přirozenou proměnlivost společenských nálad a spontánní podporu řidičům vnímá jako organizované protistátní spiknutí. Od takového postoje není daleko k myšlenkám o potlačení nepřátel státu jakýmikoli prostředky. Na druhé straně jakýkoli další projev mocenské arogance jen posílí odpor části společnosti, která prožila novou zkušenost, že vzpoura proti vládě – ať už ji vyvolají řidiči nebo v budoucnu někdo jiný – není marná.
Problémy doma i venku
Nelze odhadnout, jak výbušná je tato směs, jisté však je, že roznětku drží v ruce vláda a zejména její premiér. Ten se ocitl v situaci, na kterou není zvyklý. V zemi už nemá proti sobě jen společenské elity, ale raší v ní lidový odpor – a venku to taky nevypadá dobře. Slovensko už delší dobu ztrácí v zahraničí svůj lesk a před dvěma týdny bylo terčem posměchu i zdrojem mezinárodního zděšení kvůli zpackanému policejnímu cvičení, kdy letadlo z Popradu do Dublinu neslo skutečnou výbušninu.
Moc populistů je vždy velmi vratká, neboť vratké jsou sympatie jejich voličů. Robert Fico se až donedávna spoléhal na svůj mimořádný talent je oslovit, tuto jistotu však evidentně ztrácí a jeho sklon věřit na spiknutí temných sil tak může nabrat na síle. Snad v něm vzpomínka na Salvadora Allendeho nevyvolá neblahé pokušení.