Na východ od skalnaté hradby Vysokých Tater klesá země rychle do kopců lidských rozměrů. Čím dál horší silnice se vine ospalou krajinou, kterou na okamžik oživí majestátní hrad u městečka Stará Ľubovňa. Připomíná bohatou minulost tohoto území, které se však dnes potácí opuštěné v podivném bezčasí.
Jen pár kilometrů na sever je Malopolské vojvodství (část bývalé Haliče), kde to kypí životem a jedna vesnice podél řeky začíná tam, kde jiná končí. Ten rozdíl udeří do očí, jakmile projedu liduprázdnou hranicí nad řekou Dunajec. Do lázeňského města Krynica, onoho východoevropského Davosu, kde se právě koná mamutí konference, je to sotva dvacet kilometrů.
Ekonomické fórum v Krynici počátkem září bylo letos největší ve své téměř dvacetileté historii: nasálo na dva tisíce úďastníků ze 60 zemí, na 140 panelových diskusích mluvilo 900 hostů. Většinu úďastníků vždy tvoří podnikatelé a manažeři ze střední a východní Evropy, tentokrát tu ale bylo tolik Rusů, že Krynica byla v tyto dny zcela jistě městem s nejvyšší koncentrací ruské reprezentace na západ od Moskvy. Je trochu zvláštní, že tato obrovská akce se odehrává v natolik odlehlé části Polska, že prominenty přivážejí helikoptérou, půvab horského prostředí však vyvažuje nevýhody komplikované dopravy.
Poláci jsou na tuto akci právem pyšní, je projevem jejich síly, sebevědomí a vlivu ve východní Evropě. Konferenční noviny si ovšem v úvodníku povzdechly, že přijelo málo politických prominentů ze Západu, a dokonce ani polský premiér Donald Tusk se nedostavil. Před dvěma roky byl tady hlavní hvězdou Václav Havel, letos nositel Nobelovy ceny za ekonomii Edmund Phelps. Ale je pravda, že západních politiků je poskrovnu. Aspoň že přijel José María Aznar, bývalý španělský premiér: bloumá promenádou obklopen svojí suitou a tváří se otráveně.
Hrdina Medveděv
Hlavní téma je – jak jinak – krize. Vyhledávám v programu debaty, které se týkají Ruska, a hned vidím jednu: Jaká bude reakce Ruska na krizi: otevře se spolupráci, anebo posílí svou ofenzivnost? Místnost pro zhruba padesát lidí je sice poloprázdná, zato panel je plně obsazen. Jeden z řečníků právě hřímá mohutným hlasem (anglicky), že jazyk ruských politiků připomíná jazyk studené války, ruský plyn se stal strategickou zbraní a roztříštŕná Evropská unie nemá odpověď. Je to Boris Tarasjuk, bývalý ministr zahraničí Ukrajiny. Vedle něj sedí mladý muž Denis Šilnikov z ruské politické strany Pravý směr (prý opoziční). Od moderátorky dostává slovo, na svého ukrajinského předřečníka se ani nepodívá a klidným hlasem (rusky) téměř potichu říká, že roztříštěnost EU není problém Ruska. Ano, Rusko má jistě problémy s demokracií, ale kdo je nemá? Skandál v americkém New Jersey je přece ukázkou politické korupce. Nemá smysl obviňovat Rusko, kritika zvenčí jen posílí autoritářské síly v zemi. A cituje z dnešního článku prezidenta Medveděva (Kupředu, Rusko!) o potřebě demokratizace a o vlivných zkorumpovaných skupinách, které demokracii nechtějí.
Až později pochopím, že Medveděvův text, který se v ten den (10. září) překvapivě objevil na ruském opozičním webu gazeta.ru, vyvolal v Rusku i v Krynici senzaci. Nikdo netušil, že prezident v sobě objeví vášeň pro psaní článků a publikování v jednom z nejkritičtějších médií. Text se okamžitě rozšířil po ruském internetu a o několik hodin později jej dokonce převzala i oficiální stránka Kremlu. Celý den ve všech debatách z něj Rusové v Krynici citují. Upínají se k novému Gorbačovovi? Rád bych jim věřil.
Na vině jsou homosexuálové
Debata byla ve skutečnosti jen sledem projevů šesti úřastníků a na závěr dostala slovo Anna Lunčvová, mladá ruská politoložka z jakéhosi Centra pro vztahy s vládou. Prohlásila, že bychom se měli vyvarovat obvičování Ruska, protože buď je Rusko součástí Evropy, a pokud ne, budeme muset hledat jiná řešení. To nemůže mít z vlastní hlavy, pomyslel jsem si.
I další debata o sto metrů dál v protější budově má zajímavý název: Idea ruské bezpečnosti a vztahy s EU. Právě mluví německý brigádní generál na penzi Klaus Wittmann, starší pán s úzkými rameny připomíná spíše úředníka než vojáka. Smutně vzpomíná, jak NATO ještě počátkem devadesátých let usilovalo o spolupráci s Ruskem, ale Putin v roce 2007 vyhlásil stav nepřátelství. Rusko neví, co chce, ale mělo by se rozhodnout. Má samo dost problémů, nejen ty demografické. Na generálova slova navazuje – v polštině – zástupce polského bezpečnostního úřadu Witold Waszczykowski, elegantní muž s bílými vlasy a knírkem: Rusko žije v 19. století, chce oslabit mezinárodní struktury a spoléhá se na podporu Německa.
Moderátorem debaty je mladý muž v brýlích, který na první pohled vypadá jako člen nějakého evropského think tanku. Jenže je to Alexej Muchin, ředitel Centra pro politické informace v Moskvě. Namísto moderování se pouští do polemiky: Rusko nechce vydírat, říká (rusky), ale NATO je přežitek a v EU se vede kampaň proti Medveděvovi a jeho návrhu na novou bezpečnostní architekturu. I on je naprosto klidný, mluví tiše, v hladké tváři se mu nehne ani sval, a poté téměř neznatelným gestem vyzve k projevu Adalbiho Šagoševa, poslance ruské dumy. Tomu alespoň na bezvýrazné tváři sedí ironický úsměv. Co jsme to tady slyšeli? Nic nového, říká. Máme se vracet ke starým výrokům? Máme přece jiné problémy. Bez Ruska neexistuje bezpečnost Evropy, chceme novou evropskou architekturu bezpečnosti. Když s námi Evropa nemluví, jsme nervózní.
V poloprázdném sále sedí asi třicet lidí, někteří klimbají – tohle slyšeli už stokrát. Ale slova za panelem se ujímá Jevgenij Kožokin, o němž tlustá kniha s profily úďastník krynického fóra píše, že je zástupcem šéfa ruské federální agentury pro ruské krajany v zahraničí a pro humanitární spolupráci. Kožokin má úpln? holou špičatou hlavu a tvář zápasníka, svým zjevem mne zaujal už od počátku. Mluví soustředěně, střídavě nahlíží do svých papírů a pak zase dlouze fixuje zrakem publikum, nedívá se však na nikoho. Největší problém, kterému čelí společně Rusko i Evropa, je degradace mužů. Publikum netečně poslouchá, z jednoho sedadla se ozve pochvalné tlesknutí. Rusko má stejně jako Evropa demografický problém. Mužskou populaci degradují drogy, alkohol, AIDS a homosexuálové, kteří vyžadují pro sebe stále více práv. Západní byznys vyváží do Ruska pivo, dává obrovské sumy do reklamy na něj. Jenže pivo – jak říkal už Bismarck – způsobuje lenost a bezmocnost.
Jeho slovy panelová debata končí, moderátor děkuje úďastníkům, hostesky mění cedule se jmény – za deset minut má začít další diskuse. Venku svítí zářijové slunce, byť reakcí na ta slova mělo být jeho zatmění. Slyšel je vůbec někdo? Na promenádě lidé posedávají v improvizovaných kavárnách, uniformované dívky nabízejí kolemjdoucím plechovky s energetickým nápojem nějaké firmy. Pan Kožokin si jednu plechovku bere, poděkuje a upíjí za chůze, v ruce papíry se svým fašistickým projevem.
Dost bylo Politkovské
Blíží se večer a odhodlávám se ještě k další debatě. Ve velkém podlouhlém stanu rozmlouvá deset novinářů o svobodě. Ruský moderátor Boris Mežujev – další upravený mladý muž – odcituje větu prezidenta Medveděva, že Rusko sice potřebuje demokratizovat, ale nebude kopírovat západní vzory a připomene selhání amerických médií, která podporovala válku v Iráku. Převaha neruských novinářů, kteří mluví o vraždách a cenzuře v Rusku, je úlevná. Po půlhodině však toho má Vladimir Vodo z ruských novin Kommersant dost a konečně vidím jednoho Rusa rozčileného. Pořád dokola jen Politkovská, Echo Moskvy a cenzura! Jenže v Rusku jsou přece stovky novin a novinářů, kteří se cítí svobodní. A koneckonců, nikde na světě nejsou média svobodná, všude jsou závislá na vydavatelích a inzerentech!
I já už toho mám dost, konřím lekci z ruštiny, je čas na zábavu. V obrovské hale pořádá město Krakov recepci. Rojnice číšníků brání stoly s pyramidami jídla, neboť dav je povinen nejdříve strávit slavnostní přivítání. Na úvod tančí dívky s těly pomalovanými svítícími barvami, a poté pozdraví přítomné krakovský primátor. V zástupu hostů stojí přede mnou onen mladý pravicový politik Denis Šilnikov. Elegantní oblek vyměnil za džíny, tričko a volné sako se zlatočernými pruhy, v uchu se mu z ničeho nic objevila náušnice. Jen o kousek dál drží děvěrně kolem ramen hezkou dívku Mežujev, mladý ruský moderátor z panelu o médiích, místo obleku už má na sobě těsné černé tričko a džíny, vlasy umn? rozcuchané. Tihle mladí Rusové pracují přes den na plný úvazek pro Kreml, aby si večer mohli hrát na metrosexuály ze Západu. Číšníci otevřeli stavidla, dav se hrnul ke stolům, hudba hřměla, potemnělým sálem křižovaly laserové střely a já se prodíral pryč, k pultěm s whisky, kterou nalévali do pěli sklenic.
Letošní mohutná přítomnost Rusů v Krynici je jistě projevem jejich politické ofenzivy, o Poláky však není třeba mít strach – smůrem na východ netrpí iluzemi. Já se však strachu z Rusů nemůžu zbavit. Jejich jazyk je mi podezřelý. Ne proto, že mluví výhradně rusky, byť by jistě zvládli angličtinu jako většina ostatních. Možná proto, že všichni říkají totéž bez ohledu na to, zda jsou z vládních či nevládních organizací. A všichni se také stejně tváří – mají Putinovu tvář. Bez výrazu, bez úsměvu či alespoň šklebu, jejich ruce jsou nehybné, těla strnulá. Z toho chladu, z té sebekontroly běhá mráz po zádech.
Když jsem přijížděl přes ten skličující slovenský východ do Krynice, dal jsem si závazek, že budu poslouchat ruské debatéry s otevřenou myslí, hledět na ně bez předsudků, které nám vyčítá západní Evropa. Nedali mi šanci.