Poslední generace / Esej

Timothy Garton Ash smúti za tromi veľkými Európanmi – Bronislawom Geremekom, Leszkom Kolakowskim a Ralfom Dahrendorfom.

V jednom roce nás opustili tři výjimeční evropští myslitelé, kteří se po celý život výrazně angažovali ve veřejném životě. Jejich knihy z oblasti historie, filozofie, sociologie a politiky by zaplnily mnoho řad v knihovně. V kritických okamžicích, v letech 1956, 1968 a 1989, spoluvytvářeli evropské dějiny. Bylo čirým potěšením sledovat, jak pracuje jejich mysl, ale byly to také velké osobnosti. Jejich ztrátu pociťuji nejen jako něco bolestného, ale také jako jisté znamení.

S těmito osobnostmi odchází poslední skupina Evropaně, kteří byli formováni hororem druhé světové války a také děsledky, které měla pro střední Evropu. Cítili v kostech, proč tak potřebujeme Evropu jako projekt svobody zaručené zákonem, protože jako mladí muži zažili její absenci. My, děti, máme za úkol tuto Evropu zachovat, byť nás nepohání síla osobní zkušenosti.

Mlčení o nejhorším

Oni však o svém dětství a mládí poznačeném zlem takřka nemluvili, a pokud tak někdy udělali, tak jen neochotně. Některé věci, zejména zkušenosti nejhlubší hrůzy, se nikdy nedozvíme – nemáme ani právo je vědět. Nicméně v posledních letech, v autobiografických fragmentech a útržcích z rozhovorů, nám dali nahlédnout do pekelných temnot, z nichž se zrodila dnešní Evropa.

Ten, který prožil to nejhorší, nám však zanechal nejméné svědectví. Jen v krátkých okamžicích rozhovorů s nejbližšími přáteli mluvil Bronislaw Geremek – historik středověku, poradce Solidarity a posléze ministr zahraničí, který zahynul při autonehodě loni v létě – o životě a smrti ve varšavském ghettu, kde se ocitl jako dítě. “Zavřel jsem tu skříňku a odhodil klíč,” řekl v jednom přátelském rozhovoru.

V dlouhém autobiografickém rozhovoru publikovaném před několika lety vzpomínal na válku v okupovaném Polsku Leszek Kolakowski – filozof, historik idejí, analytik a kritik komunismu, který zemřel před dvěma týdny v Oxfordu. Vyprávěl, jak byl ve věku 15 let poslán vyrábět dřevěné hračky a jak se vzdělával sám čtením knih v napěl vybrakované knihovně, protože Němci zavřeli školy. (Jak rád žertoval, z encyklopedie zná všechno na písmena A, D a E, ale nic na B a C, protože místní farmáři si odnesli svazky s těmito písmeny na otop.) Jak na vlastní oči viděl na Krasinského náměstí kolotoče a pouť v plném proudu, zatímco varšavské ghetto hořelo a ve větru poletovaly spálené kusy šatstva. Jak kdykoli viděl nízko letící letadlo, zmocnil se ho intenzivní pocit – dokonce i ve stáří, když už žil v Británii -, že každým okamžikem začnou padat bomby. A jak byl jeho otec uvězněn a zabit německými okupanty ve Varšavě v roce 1943.

Je zvláštní, že nejpodrobnější svědectví o hrůzách toho evropského pekla zanechal málomluvný Němec Ralf Dahrendorf – německo-britský myslitel, sociolog, politik a profesor. Jeho otec, sociálnědemokratický politik, byl uvězněn za účast na pokusu o pumový atentát na Hitlera 20. července 1944 a jen o vlásek unikl popravě. Patnáctiletý Dahrendorf se zapojil do studentského antinacistického odboje a byl chycen gestapem. (Studenti si psali tajné zprávy latinsky v naději, že tajná policie jim neporozumí, ale gestapo si poradilo: zavřelo učitele latiny.)

Později vzpomínal na těch deset dnů na samotce a na téměř klaustrofobickou touhu po svobodě, která se stala jeho celoživotním tématem. Ve své knize memoárů popsal nezapomenutelným způsobem vězeňský tábor gestapa očima patnáctiletého kluka. Spoluvězni museli nastoupeni přihlížet, jak byl jeden z nich popraven kvůli krádeži kousku margarínu. “Muž byl oběšen,” píše Dahrendorf, “hrozným způsobem, museli jsme sledovat jeho dlouhé umírání.”

Tři názory na Unii

Každý z těchto tří výjimečně nadaných chlapců mohl v té šílené evropské sebedestrukci zemřít, jak se to stalo mnoha jejich přátelům a příbuzným. Každý z nich prožil dlouhý, smysluplný život a vytvořil dílo trvalé hodnoty. Každý z nich přispěl svou moudrostí, vnitŕní září, odvahou a humorem ke svobodné Evropě, v níž dnes žijeme.

To neznamená, že by si tito tři profesoři mysleli o Evropské unii totéž. Naopak. Geremek byl vášnivým stoupencem projektu evropské integrace. Nikdy nezapomenu, jak mi Bronek (tak mu říkali přátelé) řekl na chodbě polského parlamentu: “Víš, pro mne je Evropa něco jako platonská esence.” Věřil v obojí – v ideál i v realitu. Svůj život završil jako poslanec Evropského parlamentu.

Dahrendorf byl zcela jistě tím, komu Britové říkají proevropský, a byl také evropským komisařem, ale v posledních letech svého života začal být hodně kritický k cestě, kterou se EU ubírala. Evropa byla pro něj vždy Evropou svobody a podle toho ji také měřil.

Kolakowski byl upřímně skeptický vůči tomu, co vnímal jako homogenizační tendence v projektu EU. Uznával sice zřejmé výhody Unie, ale obával se o národní identitu a kulturní rozmanitost. V mnoha našich večerních debatách v Oxfordu si laskavě utahoval z mého euroentuziasmu. Možná by se dal jeho skepticismus připsat čtyřicetiletému pobytu na Britských ostrovech, i když já si nemyslím, že by ho Británie opravdu vážně ovlivnila. Vášnivě však věřil v právo střední Evropy, oddělené železnou oponou, na návrat do rodiny svobodných evropských zemí a tvrdě na tom pracoval dvěma způsoby – rozkládal komunismus jako teoretik a jako stratég zase přemýšlel, jak se ho zbavit.

Takže když mluvíme o Evropě, nemáme na mysli bruselské instituce. Mluvíme o politickém a ekonomickém systému, společenské formě, étosu, závazku, který – napříč stále ještě rozmanitými evropskými národy – klade osobní lidskou děstojnost a svobodu na první i poslední místo, klade ji do svého středu.

Můj závěr je jednoduchý – byť vůbec není jednoduché uvést ho do praxe. Jelikož se už nemůžeme spoléhat na osobní paměť a už ani na sílu osobních setkání s generací, která prožila válku, potřebujeme, aby se na školách vyučovaly dějiny více a lépe. Historie pro každého. Historie až do domu, historie lidských příběhů. Dobrý učitel by mohl začít s těmito třemi: Bronkem, Leszkem anebo Ralfem.

Text vyšiel v denníku The Guardian.