Před dvaceti lety vznikla slavná petice Několik vět a nám se dnes s odstupem času může zdát, že právě tehdy v létě 1989 se rozhodovalo o pádu československého komunismu. Není to tak úplně pravda. Ještě dlouho po Několika větách mohli posluchači Svobodné Evropy slyšet ironické poznámky o Československu jako o ostrově mírně zmodernizovaného stalinismu nebo o smutném ostrově.
V příštích třech měsících budete moci na tomto místě číst seriál o obyvatelích tohoto ostrova v posledním roce před velkým třeskem, tedy v roce 1989. V prvním díle se podívejme, proč zrovna smutný ostrov.
Jen naprostý ignorant mohl na začátku roku 1989 tvrdit, že se nic neděje. Čeští disidenti měli za sebou první povolenou demonstraci na pražském Žižkově. Ve stejném měsíci, tedy prosinci 1988, přestal režim rušit vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky – zřejmě na pokyn z perestrojkové Moskvy. V lednu pak přijel do Prahy šéf polských komunistů Jaruzelski svým zkoprnělým českým soudruhům vysvětlovat, proč je dobré jednat s opoziční Solidaritou. Ve stejnou dobu pak několik tisíc demonstrantů žilo týden svůj sen o sesazování režimu při demonstracích k dvacátému výročí upálení Jana Palacha. Kromě jednoho dne, kdy režim překvapivě proti demonstrantům nezasáhl, byly demonstrace několika tisíců převážně mladých lidí tvrdě rozehnané a s víkendem bez efektu a výraznější veřejné podpory skončily.
V Československu byl tehdy u moci nepříliš inteligentní, dost směšný a ideologicky zcela strnulý Miloš Jakeš, kterého si jako kompromis o dva roky dříve vybrali zdejší stalinisté a vlažní vyznavači Gorbačova. Jakeš a jeho kolegové v pozadí neměli v plánu nic na svém vládnutí měnit – i díky slibu od Rusů, že navzdory jejich blbnutí s perestrojkou se československý, z roku 1968 přežívající okupační režim žádného mocenského zemětřesení bát nemusí. Na druhou stranu bylo ale také zřejmé, že na ruské tanky už východoevropští stalinisté spoléhat nemohou.
Koho měli proti sobě? Historik Jiří Suk ve své pozoruhodné knize Labyrintem revoluce uvádí, že proti režimu na začátku roku 1989 stála asi pětistovka aktivních odpůrců a zhruba pět tisíc sympatizantů, kteří docházeli na demonstrace a podepisovali příležitostné petiční listiny – například za propuštění politických vězňů. Zatímco v Polsku a Maďarsku se formuje politická opozice, v Československu jdou věci o poznání pomaleji. Nejdůležitějším opozičním krokem je stále Charta 77, neboli dvanáct let stará výzva intelektuálů (později podepsaná osmnácti sty lidmi) smůrem k režimu, aby dodržoval své vlastní závazky ohledně ochrany lidských práv. Mezi disidenty panuje pocit, že tento dokument již vzhledem ke svým zcela nepolitickým ambicím nevyhovuje novému vývoji a že je třeba pokročit dál, nemohou se ale dohodnout jak. Vydávané, napříč disentem podporované dokumenty nepřesahují polohu analýz společenských problémů (příklad studie o romské otázce) a výzev šéfům režimu k jednání s opozicí.
Tak tomu je i v dalších měsících. Během zimy a jara vzniká petice na propuštění Václava Havla z vězení (byl zatčen a odsouzen na devět měsíců kvůli položení květin na místě, kde se upálil Jan Palach). Dál se objevuje petice za kandidaturu Havla na Nobelovu cenu. Petice se sice dostávají mezi umělce a vědce, tedy do prostředí, kde předtím sbírání podpisů pod cokoli protistátního nemělo kvůli strachu o místo a o kariéru šanci. V případě petic za relativně známého Havla sice podpisy na arších přibývaly, i tak šlo ovšem řádově jen o tisíce zúčastněných. Historik Jiří Suk k tomu i na základě archivních dokumentů píše: “Je zřejmé, že přední muži starého režimu dosti nadhodnocovali sílu a vliv občanských iniciativ. Považovali je za cílevědomou a organizovanou politickou opozici (kterou ve své podstatě nebyly), zaměřenou na převzetí moci (o niž reálně neusilovaly).”
Máme demonstrovat?
V polovině května je po mnoha výzvách ze Západu nemocný Havel podmíněně propuštěn z vězení. “Venku ho čekala jiná realita,” píše Suk. “Od lednových událostí se již společnost nevzepjala k podobné kumulaci občanských nepokojů; byla prostoupena zvláštní předrevoluční strnulostí a nejasným očekáváním.” Exilový slavista Antonín Měšťan tento stav v jednom ze svých textů čtených na Svobodné Evropě nazývá “rovnováhou strachu: opozice se bojí, že po snaze o nastolení svobody bude následovat masakr (jako v Číně), komunistická moc se naproti tomu bojí výbuchů nespokojenosti a protestů lidí.”
Do této strnulosti přichází petice Několik vět. V čele příprav stojí opět Havel a zaznamenává nečekaný úspěch – čtyřicet tisíc podpisů vřetně několika celebrit normalizační televize. Jména se četla v dlouhých blocích na Svobodné Evropě či Hlasu Ameriky a člověk ponořený do víru událostí mohl mít chvíli pocit, že se děje něco rozhodujícího. Zvlášť když v Maďarsku se v té době komunisti sami rozhodli ukončit svůj monopol moci a z Polska – pro Jakeše a spol. jistě jako špatný vtip – přijeli na oficiální návštěvu v rámci státní delegace i bývalí disidenti, v té době již úctyhodní členové nového rodícího se polského demokratického establishmentu.
Jenže v Československu se dál nic hmatatelného nedělo. Úspěch Několika vět se nijak neprojevil na dalších protirežimních akcích – demonstracích pořádaných 21. srpna a 28. října. Dál na ně chodilo jen několik tisícovek odvážných, navíc mimo tato osvědčená výročí se nikdo demonstrovat ani nepokusil. Nad pořádáním pouličních protestů dokonce panoval v disentu jistý rozkol. Před 21. srpnem se objevily zprávy (evidentně dezinformace StB), že policie demonstranty tvrdě zmasakruje. Václav Havel na to reagoval výzvou, aby lidé na Václavské náměstí raději nechodili. Naopak mladí disidenti sdružení do nových spolků jako České děti, Nezávislé mírové sdružení nebo Klub Johna Lennona naopak viděli v protikomunistických demonstracích tu pravou cestu ke svržení režimu a také posílení občanského sebevědomí. Ale nejen oni. “Jednoho dne zjistíme, že kolem nás nejsou dráty, jsme svobodní a vůbec nic jsme pro to neudělali,” psal tehdy další zastánce demonstrací a odpůrce dialogu s nelegitimním režimem Jan Ruml v ilegálním měsíčníku Sport.
Tento pocit zesílil ještě více po obsazení německé ambasády v Praze východoněmeckými běženci. I východní Němci nakonec souboj se svým mimořádně represivním režimem vedli k vítěznému konci, emigranti triumfálně odjížděli speciálně vybaveným vlakem na Západ, v Berlíně a Lipsku se začínalo masivně demonstrovat, v Česku ale pořád nic. Podle Suka zůstávali “poměrně v klidu i zdejší šéfové režimu, protože pořád věděli, že český disent je slabý, slovenský téměř žádný”. Až v hrozícím pádu šéfa NDR Ericha Honeckera viděli riziko. “Do té doby snili o konzervativní komunistické ose Berlín-Praha-Bukurešť a pádem Berlína to už nebylo možné,” říká Jiří Suk.
Nikdo nevěřil
Československá opozice je přes zvýšenou aktivitu v poslední době opozicí roztříštŕnou, nejednotnou, bez politického programu. Podle názorů většiny pozorovatelů v Praze je příliš slabá na to, aby donutila vedení ke kompromisům, psal ještě na začátku listopadu vcelku přesně jeden z nejlepších světových deníků Neue Zurcher Zeitung. Nutno dodat, že zdejší opozice nikdy za normalizace nebyla programově politická a chyběl jí i jasně deklarovaný opoziční vědce. Přirozeným lídrem byl jedině Havel. Jako takového jej uznávaly všechny proudy disentu od vyléčených komunistů přes katolíky až po kulturní, antikomunisticky laděný underground. Znali jej v cizině. Problém pouze byl, že Havel sám sebe jako politického vědce neviděl. “Chci být spisovatel, je to mé původní povolání. Celý život nedělám nic jiného, než že píšu. … Prostě píšu pravdu a tento holý fakt ze mě udělal jakousi politickou veličinu nebo politický fenomén,” prohlásil Havel v červenci ve Svobodné Evropě. V rozhovoru pro ilegální Sport pak novinář a pozdější zakladatel Respektu Ivan Lamper Havlovi namítl, že se “zříká společenské odpovědnosti a že pokud bude trvat na své nepolitické politice, zachová si sice společenský vliv, ten ovšem bude nevypočitatelný a neregulovatelný.”
“Nejsem odpovědný za morální a politický stav společnosti, která se musí sama politicky strukturovat,” odpověděl Havel.
Bez tmelící osobnosti se disent rozbíhal příliš mnoha směry. Levicová Obroda zahrnující komunisty z roku 1968 začínala pomalu jednat s režimem, lidé jako Petr Pithart mluvili o pomalých, postupných krocích. Byly tu nesmělé politické projekty jako Hnutí za občanskou svobodu Rudolfa Battěka, Demokratická iniciativa Emanuela Mandlera a Bohumila Doležala nebo plány na konzervativní stranu kolem Václava Bendy a Pavla Bratinky.
Z dnešního pohledu se může zdát divné, proč nevzniklo nějaké jednotné opoziční hnutí, které by představilo politický program, třeba i požádalo o registraci, nabídlo se zájemcům z šedé zóny. Zkrátka platforma, která by byla protiváhou komunistů, něco jako později Občanské fórum. Jan Ruml k tomu říká: “Takovou koncepci jsme neměli, chyběla dohoda, jak postupovat. Nikdo ani nevěřil, že by mohl režim v blízké době padnout. Českým disidentům navíc až do poslední chvíle – a navzdory Několika větám – chyběl jakýkoliv důkaz o tom, že je lidé podporují. Češi totiž zůstali nehybní i po německém probuzení v říjnu 1989.”
“Nutné jsou vzpoury, stávky, revolty,” psal v komentáři pro Svobodnou Evropu Pavel Tigrid do ztichlého Československa.
Organizátoři Několika vět ale čekali s demonstrací na další výročí – 10. prosinec, Den lidských práv – i kvůli obavám, že mimo významný den by se lidi k protestu nesešli. Jak známo, probuzení nakonec přišlo ve chvíli, kdy jej nikdo nečekal.