Vítejte v nové politice / Esej

Ať se stane v dalších dnech cokoli, Írán už napsal novou kapitolu v dějinách lidových hnutí. Každá jednotlivá íránská žena nebo muž, každý, kdo prolomil osobní bariéru strachu a účastnil se se zelenou stužkou pokojného protestu v ulicích Teheránu a jiných měst, je tvůrcem dějin. Osamělý jednotlivec je bezmocný. Společně, pouhou silou počtu, mohou – byť jen na několik hodin – dokonale zaskočit násilnickou moc státu. Ani brutální hrdlořezové milicí nemohou prostě umlátit tolik lidských bytostí. Pokud se zeleně odění protestující neuchýlí k násilí a dokud se budou shromažďovat v tak velkém počtu, bude jim Mahátma Gándhí tleskat ze záhrobí. Protože svým klidným protestem si projdou Gándhího základní lekcí o moci bezmocných.

Twitter a Facebook jako nová zbraň lidových hnutí.

Podstata síly lidu zůstává sice stále stejná, ale dějiny přinášejí s každou novou kapitolou nějaký nový prvek. Letošní íránská inovace spočívá v použití nejnovějších informačních a komunikačních technologií. Detaily o místě demonstrací, taktice a sloganech se šířily přes Twitter, Facebookem a pomocí esemesek. Videoklipy z demonstrací a střelby byly posílány na YouTube a další webové stránky, odkud se mohly dostat za hranice a odtud byly vysílány zase zpátky do země. Digitální David bojuje s klerikálním Goliášem.

Vzpoura „malých vojáků“

Nikdo netvrdí, že ti mladí Íránci toužící po svobodě uspějí hned. Anebo že někteří nebudou napadeni a zabiti, jako už se to některým z nich stalo. Anebo že my na Západě máme spěchat s pojmem „zelená revoluce“ a urychleně ji srovnávat s jinou revolucí, která v této zemi svrhla režim před třiceti lety. Anebo že máme naivně věřit motivům klerikálních intrikánů jako Rafsandžání, jehož zákulisní manévry jsou důležitou součástí tohoto příběhu.

Lidová hnutí často selhávají a jsou krátkodechá, jako třeba protesty v Barmě v roce 2007. Ale potom přežívají v paměti lidí jako obraz zrozené síly – až se někdy třeba o desetiletí později, v osvobozené zemi, stanou součástí mytologie.

V tomto případě nemám pochybnosti o tom, že ti mladí muži a ženy, kteří prokázali takovou energii, jednou zvítězí. Dva ze tří Íránců jsou mladší třiceti let. Mnozí se narodili v čase, kdy mullové naléhali na rodiny, aby měly více dětí – „malých vojáků neviditelného imáma“, jak je nazývali propagandisté – pro posílení nového islámského režimu a pro zaplnění mezery po obětech íránsko-irácké války. Díky velkému rozmachu vzdělávání v islámské republice mají miliony z nich univerzitu. Zhruba polovina z těch vysokoškoláků jsou ženy. A více než dvě třetiny Íránců žijí ve městech.

Tato mladá a stále vzdělanější městská populace chce pracovat, bydlet, chce mít více příležitostí a více svobody. Každý, kdo někdy cestoval po Íránu a mluvil s těmito mladými lidmi, ví, jak jsou nespokojení. Minulý týden to viděl celý svět: především v těch nezapomenutelných tvářích a slovech íránských žen, které v tomto islámském státě potřebují vítězství moci bezmocných dvojnásob.

Takže ona islámská revoluce před třiceti lety stvořila děti, které ji chtějí pohltit. Ti, kdo měli být „vojáky neviditelného imáma“, jednoho dne vyprovodí vojáky neviditelného imáma, jako je Mahmúd Ahmadínežád. Zřejmě však ten den nepřijde dnes ani zítra.

Jediná možnost, jak pomoci

Pro dnešek bychom se měli soustředit na ukradené volby. Byla to právě bezostyšnost volebního podvodu, která proměnila jeden moment politiky v dějinný okamžik. Kdyby režim posunul Ahmadínežáda do křesla s odřenýma ušima, řekněme 52 procent, a opoziční kandidáty nechal vyhrát v jejich oblastech, asi by také byly protesty, ale určitě ne v takovém rozsahu. Mnozí, včetně západních vlád, by takové výsledky voleb akceptovali, uznávajíce, že Ahmadínežád má přirozenou podporu části obyvatelstva. Místo toho nejvyšší vůdce ájatolláh Chameneí požehnal toto zfalšované „drtivé vítězství“ jako „boží určení“.

V důsledku svrchovaně špatného odhadu svrchovaného vůdce dnes mají protagonisté změny dvě velké výhody. Tou první je jasný a jednoduchý apel milionů obyčejných Íránců, kteří by se jinak mezi sebou v mnohém neshodli: „S mým hlasem bylo jednáno s opovržením. Musí být respektován.“ Druhou výhodou je, že samotný režim je najednou hluboce rozštěpen – tato výhoda bývá klíčovou pro úspěch lidových hnutí.

Ti Íránci, kteří chtějí podstatnou změnu, musejí teď vytrvat v pokojném tlaku a strategicky se soustředit na podporu Musávího žádosti o nové volby. Klíčový okamžik přijde, když Velká rada i po částečném přepočítání hlasů uzná Ahmadínežádovo vítězství, byť s menším rozdílem. Co potom? Bude dost energie v různých táborech mobilizované mládeže, Musávího družině a dalších frakcích uvnitř režimu trvat na nových volbách? Anebo ta energie vyšumí, poražena kombinací represe, cenzury, vyčerpání a nejednoty?

Jen samotní Íránci mohou dát odpověď na tuto otázku. Oni jediní mají také právo odpovědět. Protože kdyby západní vlády přišly s jasnou podporou Musávímu a demonstrantům – jako by to udělal George Bush a jak dnes žádá John McCain –, jen by tím daly režimu palici, aby jí utloukl íránské demokraty. Koneckonců, máme co do činění se státem, který po desetiletí vinil za všechno zlo velké (americké) a malé (britské) satany. Na druhé straně následovat Čínu a Rusko, které uznaly Ahmadínežádovo zfalšované vítězství – a tím upřednostnily své krátkodobé zájmy před dlouhodobým zájmem demokratizace –, by bylo políčkem do tváře Íránců, jimž bylo odepřeno volební právo. Jako už mnohokrát za posledních pět měsíců, i tentokrát prokázal Barack Obama správný cit pro míru.

Je však jedna věc, kterou demokratické vlády mohou a mají udělat bez toho, aby řekly cokoli na adresu oficiálních představitelů Íránu. Udržovat a zlepšovat globální informační infrastrukturu 21. století, která Íráncům – ať už podporují jakéhokoli kandidáta – umožní být navzájem v kontaktu a dozvědět se, co se opravdu děje v jejich zemi. Minulý týden jsem strávil nějaký čas v londýnském studiu BBC a sledoval jsem, jak stahují z éteru videa, blogy a zprávy od Íránců přímo z Íránu. Zřejmě nejdůležitějším jednotlivým činem, který pro Írán udělala o povolebním víkendu americká administrativa, byla její žádost adresovaná správci Twitteru, aby odložil plánované práce na síti, protože ty by zřejmě na několik klíčových hodin odstavily Íránce od přístupu na jejich síť. Vítejte v nové politice 21. století.

Text vyšiel v denníku The Guardian, v českom preklade v časopise Respekt.