Někdo by měl ustanovit 4. červen jako datum revize čínského, evropského a amerického modelu. Proč 4. červen? Protože v tento den v roce 1989 se cesty evropského a čínského komunismu definitivně rozešly. Nikdy nezapomenu, jak jsem stál v redakci novin ve Varšavě a uprostřed nadšení z prvních částečně svobodných voleb v Polsku jsem cítil svírání v žaludku, když jsem se díval na záběry mrtvých a raněných demonstrantů, jejichž těla byla odnášena z náměstí Nebeského klidu v Pekingu.
Dvacet let poté jsme svědky dvou ostře kontrastujících velkých modelů – čínského a evropského. Oba jsou bezprecedentní, komplexní, oba se vyvíjejí a oba jsou produkty událostí z roku 1989. Jejich síla a slabost kontrastují v mnoha směrech. Americký systém, byť jeho podstata byla tím rokem zázraků a hrůz ovlivněna méně, prošel mezitím obloukem od arogantní nadřazenosti po traumatické ponížení a tento oblouk úzce souvisí s pocitem světového historického triumfu USA po konci studené války.
Lotyšský test
Je zajímavé pozorovat tento okamžik v lotyšské Rize, která ještě před dvaceti lety patřila Sovětskému svazu. Lotyšsko se chopilo šance stát se součástí pluralitní říše EU i členem NATO pod americkou kuratelou. Je to demokracie, byť poněkud postkomunistického ražení. Ulice Rigy jsou posety billboardy před místními a evropskými volbami. Lidé si mohou vybrat své zástupce.
Lotyšsko však také zažívá zvláště těžké časy kvůli světové krizi. Premiér Valdis Dombrovskis mi řekl, že ještě před půl rokem byl odhad meziročního propadu HDP 5 procent, teď už je to 18. Představte si ekonomiku smrskávající se téměř o pětinu. Veřejné výdaje se škrtí na dřeň, mzdy úředníků padají i o 50 procent. Zeptal jsem se premiéra, jestli tato kontrakeynesiánská politika škrcení veřejných výdajů nemůže stáhnout dolů celou ekonomiku. Možná, odpověděl s náznakem povzdechu; možná už se to dokonce děje; ale co může dělat ubohé Lotyšsko, když je závislé na mezinárodních půjčkách, které závisejí na podmínkách MMF a Evropské komise?
Tady vidíte evropský model po roce 1989 – demokratické státy a tržní ekonomiky vstoupily do prostoru EU, která se hlásila k závazku vnitřní solidarity, a teď podstupují opravdový test stresem. Byly už i masové demonstrace a nepokoje, je cítit bolest a hněv. A přesto extremisté zůstávají na okraji a nezaslechl jsem hlasy na podporu alternativního modelu autoritářského režimu na způsob Ruska nebo Číny. To se může změnit, pokud se věci budou ještě zhoršovat, ale stále ještě je lepší být Lotyšskem v EU než Lotyšskem v Sovětském svazu nebo, řekněme, Tibetem v Číně.
Čínské poučení
Pokud vím, v ulicích Pekingu není vidět mnoho předvolebních billboardů, o Lhase ani nemluvě. Lidé si tam nemohou vybrat své zástupce, s výjimkou těch místních. A přesto má čínský systém, který se vyvinul pod vládou komunistické strany a vědomě se poučil z kolapsu komunismu v Evropě a z vlastní krize v roce 1989, významné silné stránky.
Stát si nastřádal tak obrovské devizové rezervy, že svět o ně dnes žebrá. Dohlíží na ekonomiku, jejíž růst je mimořádný. Traumatizován vzpomínkou na náměstí Nebeského klidu je stále ve střehu vůči příznakům sociální nespokojenosti. Následuje příklad Teng Siao-pchinga, skutečného architekta dnešní Čínské lidové republiky, a tento autoritářský režim je ve své politice pozoruhodně pragmatický. Umožňuje širokou paletu administrativních experimentů v provinciích a městech a úspěšné experimentátory občas odmění v rámci své mocenské hierarchie. Jeho nejprogresivnější reformátoři navrhují změny, které by v zemi zavedly vládu práva včetně prvků omezené demokracie, i když nepůjdou tak daleko, aby uvažovali o svobodných volbách a pluralitě stran, což je klíčem k evropskému a americkému modelu.
Čínský režim prozatím závisí na tom, co jeho zastánci nazývají „legitimitou výkonu“ na rozdíl od „legitimity procedur“. To samozřejmě vyvolává zásadní otázku, co se stane, až tento výkon zeslábne – tedy až nebude schopen uspokojit dostatečné množství lidí dostatečně rychle.
Bez svobodných voleb a svobodného tisku je však nemožné vědět, jak velké popularitě a nakolik přirozené legitimitě se čínská vláda těší. Dokonce ani samotní Číňané nemohou vědět, co by řekli nebo jak by volili, kdyby měli tu možnost udělat to svobodně. Je však přesto zjevné, že dnešní systém má značnou přirozenou podporu. A jen pro zajímavost: pro někoho, kdo má zkušenost ze sovětského bloku v jeho posledních dekádách, je fascinující potkat v Pekingu mladé, chytré a zjevně idealistické studenty, kteří jsou členy komunistické strany a vášnivě obhajují čínský systém.
Braňme Evropu
Aby bylo jasno: čínský systém pořád závisí na mnohem větší míře nátlaku – a v konečném důsledku na násilí – než systémy v Evropě či v USA. Ani v nejmenším ho neidealizuji. Z pohledu skutečného liberála jsou v Číně rutinně znásilňována základní občanská a politická práva, zejména práva menšin. Dokonce i privilegovaný příslušník městské elity půjde do vězení, pokud se odváží jít do sporu s klíčovými zásadami strany, jejíž podstatou je stále leninismus.
A aby bylo úplně jasno: věřím v liberální demokracii. Můj 4. červen, to je zázrak svobodných voleb, ne masakr. Věřím, že dnes musíme povstat na obranu liberální demokracie v Evropě, kterou ohrožují mnohá nebezpečí, včetně populismu, živeného krizí, a xenofobie vysílající extremistické strany do Evropského parlamentu. Myslím, že potřebujeme obnovit naše evropské liberální demokracie, tak jako to Američané začali dělat pod Barackem Obamou. A myslím si, že liberální demokracie by byla lepší i pro Čínu.
Demokratické hodnoty nejsou vázány na kulturu. Jenže ať už Číňané vyvinou jakýkoli systém, musí to být jejich svobodné a suverénní rozhodnutí, v jejich vlastním čase. Nemůžeme vědět, jak bude vypadat Čína za dvacet let, a nemohou to vědět ani oni. Koneckonců, kdo tušil v roce 1969, jak bude vypadat svět v roce 1989?
Mezitím však není nic špatného na mírumilovné soutěži těchto systémů. Čína je zrcadlo, v němž můžeme vidět slabosti našich vlastních modelů; Amerika a Evropa jsou zrcadla, v nichž mohou oni vidět vlastní slabosti. Jen ať toto produktivní soupeření trvá dál. Další report: 4. červen 2010.
Text vyšiel v denníku The Guardian, v českom preklade v časopise Respekt.