Řekové předsedají EU a každý může vidět jejich pot, slzy a sílu.
Foto: Alkis Konstantinidis / EPA / ČTK
Může zchudlý, ve vlastních problémech ponořený stát, který je odkázán na záchranné půjčky jiných evropských zemí, řídit Evropskou unii? Odpověď, v níž spočívá půvab – či, podle osobního založení, absurdita – evropského projektu, zní: Může. Pořadí předsednických států bylo po půlročních cyklech do roku 2020 rozepsáno už před deseti lety a jeho zpochybnění či změna jsou vyloučeny: EU stojí na pevném institucionálním řádu (kritici by řekli byrokracii).
Lisabonská smlouva z roku 2009 sice přesunem summitů do Bruselu a rozšířením kompetencí jeho institucí zbavila předsednickou funkci části jejího dosavadního významu, i tak to ale dává každé zemi možnost ohřát se ve světlech reflektorů a předvést svoje schopnosti. V případě Řecka to bude do jisté míry platit ještě víc než kdy jindy. Nebudou to však exotické ostrovy, pláže či antické památky, jež dá kolébka evropské civilizace okusit partnerům z EU. V nabídce jsou teď hlavně aténský smog a úsporná opatření.
Řecký rozpočet na předsednickou agendu je rekordně nízký – 50 milionů eur, zhruba o třetinu méně, než je běžné u států podobné velikosti (české výdaje na vedení EU v roce 2009 byly zhruba 80 milionů eur). Takže žádný luxus pro účastníky evropských jednání, jejichž počet vláda ostatně omezila. Místo zámečků a letovisek jen běžné hotely a konferenční sály v Aténách.
Naděje na návrat
Řecké předsednictví ale bude úsporné i věcně, přestože chce dotáhnout projekt bankovní unie a přimět EU lépe chránit pobřeží Středozemního moře proti uprchlíkům z Afriky. Jenže to jsou ambiciózní plány na to, že běžný půlrok se tentokrát zkrátí na nějaké tři měsíce, protože v květnu jsou volby do Evropského parlamentu, který v tomto složení zasedá naposledy 17. dubna. Od toho okamžiku bude Brusel v podstatě v umělém spánku včetně Evropské komise, jejímž členům končí mandát.
Řecká vláda se snaží uklidnit hněv lidí budováním pocitu, že jsou alespoň na férovém hřišti.
Možná důležitější než agenda, kterou má Řecko na starosti, tedy bude to, že Evropané se opět jednou soustředí chvíli na tuto zemi, kde v roce 2010 začala dramatická krize eurozóny. Na zemi, která se pro mnohé stala symbolem evropského rozhazování a nezřízeného života na dluh.
Na záchranu Řecka – a potažmo i společné evropské měny – před krachem se členové eurozóny složili půjčkou přes 200 miliard eur, vynutili si ovšem na Řecích tvrdé reformy a škrty. A zdá se, že aspoň ve velkých číslech se objevuje světlo na konci tunelu.
Loni Řecko poprvé dokázalo hospodařit s tzv. primárním přebytkem rozpočtu, to znamená, že nebýt obrovských dluhů, jež musí splácet, měl by stát větší příjmy než výdaje. „Je to největší rozpočtový skok v historii evropských ekonomik,“ pochválil za to sebe a své vládní kolegy vicepremiér Evangelos Venizelos. Do řeckých bank lidé vracejí své peníze, které z nich vytáhli ze strachu před bankrotem státu a zánikem eura, a podle odhadů bude letošní rok prvním, kdy se řecká ekonomika dostane po sedmi letech z recese. Premiér Antonis Samaras dokonce prohlásil, že Řecko letos opustí záchranný program, po vzoru Irska se vrátí na finanční trhy a „opět se stane normální zemí“. To je možná příliš optimistický výhled, nicméně faktem je, že úroky za řecké dluhopisy počátkem letošního roku klesly poprvé na hodnotu, již měly před krizí v roce 2010. Trhy tak začaly Řecku opatrně důvěřovat.
Řekové za to samozřejmě zaplatili – a dost vysokou cenu. Platy v zemi klesly v průměru o 20 procent, nezaměstnanost se blíží ke 30 procentům, počet lidí s příjmem pod oficiální hranicí chudoby stoupl od roku 2009 ze dvou na 45 procent. Vláda zavádí nové a nové daně a poplatky, jimž nelze utéct bez radikálního snížení životní úrovně. Nejnověji bude každý Řek s ročním příjmem nad 11 tisíc eur – což je průměrný český plat – platit 25 eur za pouhou návštěvu nemocnice. Dálniční poplatek z Atén do Soluně (500 kilometrů) stojí od nového roku 58 eur – tedy víc než benzin na tuto vzdálenost.
Na druhé straně se vláda snaží uklidnit hněv lidí aspoň budováním pocitu, že jsou na férovém hřišti, kde pravidla platí pro každého bez ohledu na funkce a moc. Například (dnes už bývalý) ministr dopravy a proslulý boháč Michalis Liapis byl odsouzen ke čtyřem letům vězení poté, co jej policie přistihla v luxusním džípu s falešnou poznávací značkou, bez řidičáku a bez povinného pojištění. O několik dnů později putoval do vězení poslanec neonacistické strany Zlatý úsvit Iason Bibos za stejný čin – i jeho luxusní SUV mělo falešnou poznávací značku, aby se majitel vyhnul placení daní.
Hrdinové na obědě
„Řekové jsou skuteční hrdinové dnešní doby,“ prohlásil v Aténách 8. ledna šéf Evropské komise José Manuel Barroso. Je možné, že díky řeckému předsednictví uvidí Evropané propastné údolí, jímž museli Řekové projít, a poopraví svůj názor o líném národu žijícím na cizí úkor. Zprávy o jejich výkonu začínají ostatně prosakovat do médií už nyní.
„Byl jsem teď v Řecku,“ řekl například Hospodářským novinám nedávno šéf evropské větve globálního koncernu General Electric Ferdinando Beccalli-Falco, „a abych byl upřímný, čekal jsem, že najdu velmi depresivní situaci. Ale vůbec ne. Obědval jsem se šesti zákazníky a bylo to poprvé za pět let, kdy všichni kolem stolu souhlasili, že situace se dramaticky zlepšuje. Procházejí tvrdými věcmi, ale zvládají to, a i když cesta před nimi je ještě dlouhá, nálada se zlepšuje.“
Řecké předsednictví dává Evropě šanci uvidět tuto zemi v lepším světle. Stejnou šanci ale dává Řekům, z nichž mnozí viní Evropu za své útrapy, aby ji uviděli v lepším světle také oni.
Text vyšiel v týždenníku Respekt.
