Díky Lechu Wałęsovi žijeme v lepším světě, který však už potřebuje jiné hrdiny.
Foto: Archív
Když Galileo Galilei ve hře Bertolta Brechta zbaběle popírá své učení o obíhání Země kolem Slunce, uslyší výkřik svého studenta Andrey: „Nešťastná je země, která nemá hrdiny.“ Galilei smutně odpoví: „Nešťastná země, která hrdiny potřebuje.“
Nešťastné Polsko v osmdesátých letech minulého století našlo svého hrdinu v Lechu Wałęsovi. Nestal se jím však proto, že byl zvolen vůdcem Solidarity, ale proto, že se nechal zlomit polskými komunisty, kteří Solidaritu v prosinci 1981 potlačili svými tanky a pak Wałęsu drželi jedenáct měsíců ve vězení. Aby bylo jasné, čím Wałęsa prošel, je dobré si připomenout příběh jeho souputníka, vůdce Rolnické solidarity (jež byla významnou součástí hnutí) Jana Kułaje. Ten totiž tlaku komunistů neodolal, vystoupil v televizi s prohlášením, že své účasti v Solidaritě lituje – a byl z vězení propuštěn. Rolnická solidarita se z této zrady už nikdy nevzpamatovala a v roce 1989, kdy komunisté vyjednávali s Wałęsou a jeho Solidaritou o svobodných volbách, hrála už jen podružnou roli. A kdo si dnes na Kułaje vzpomene?
Co Wałęsa nepochopil
Wałęsa je skvělým příkladem toho, že dějiny nelze vnímat jako jakýsi předem určený plán, který jednotlivci jen poslušně naplňují. Jsou nevyzpytatelným předivem rozhodnutí a činů konkrétních lidí. Wałęsovo vědomí odpovědnosti za miliony členů Solidarity, jejímž se stal symbolem, mu jistě dodávalo sílu. O to větší byl ale tlak komunistů, kteří věděli, že stačí zlomit Wałęsu a Solidarita bude navždy zničena. Je to svým způsobem paradox, že komunisté, kteří věřili v marxistický výklad dějin jako zákonitého procesu bez významné role jednotlivců, se tak úporně snažili pronásledovat a lámat těch pár disidentů, kteří by podle marxistické teorie neměli mít na dějiny žádný vliv.
Z Polska se po roce 1989 stala zdánlivě ona šťastná země, která už hrdiny nepotřebuje. Brechtův bonmot, jejž vložil Galileimu do úst, je ale nutné brát s rezervou jako každý básnický obrat. Země potřebuje své hrdiny vždy, mění se jen jejich podoba a role. To Wałęsa nepochopil, když se stal polským prezidentem. Neústupnost a vědomí historického významu sebe samého, které mu tolik pomohly v zápase proti komunistům, se staly v demokracii přítěží, takže se chvílemi jevil jako diktátor. Poláci udělali dobře, když jej poslali do politické penze.
Střední Evropa měla na konci dvacátého století dva historické velikány: Lecha Wałęsu a Václava Havla. Byl to však jen Havel, který – jistě i díky svým intelektuálním schopnostem – dokázal minulé hrdinství nalít do nové formy, jíž byla služba demokracii v prezidentské funkci. Proto je jeho historický význam mnohem komplexnější a lze se z něj učit v celé jeho šíři.
Co mu zůstalo
Wałęsa si samozřejmě zaslouží úctu, již mu Poláci vzdávají, a k jeho sedmdesátinám ji vyjádřili dokonce i jeho domácí odpůrci. Historický význam je však omezen především na osmdesátá léta minulého století, byť z něho čerpají ještě i dnes mnozí bojovníci proti diktaturám po celém světě. Je jistě zajímavé číst si názory tohoto muže na současný svět (viz rozhovor na str. 50–55), protože jsou stejně přímočaré jako kdysi.
Wałęsa se nezměnil, změnily se však okolnosti, změnil se svět, v němž žijeme. Ve střední Evropě je sice nesrovnatelně lepší – i díky Wałęsovi –, než byl v osmdesátých letech, to nicméně neznamená, že Polsko nebo Česko nové hrdiny nepotřebují. A také je tyto země mají, je jich dokonce mnoho, byť je veřejnost nemusí znát. Wałęsa ale už zůstane hrdinou minulosti a je to tak dobře.