Zpráva ze Stockholmu / Esej

Pohleďte na Evropu. Domov pro staré lidi. Kontinent, který si vybral bezvýznamnost. Mezinárodní hráč ve strategických rozpacích. Slabý, rozdělený a pokrytecký. Tohle všechno můžete slyšet o Evropě z úst pozorovatelů ve Washingtonu, Moskvě a Pekingu. Úkolem nás Evropanů je tento názor změnit.
Můžete být Evropanem bez jakýchkoli emocionálních, intelektuálních či idealistických vazeb na Evropskou unii, ale potřeba 27 států EU mít silnější a koordinovanější zahraniční politiku je očividná. Ve světě, který se rostoucí měrou mění pod vlivem neevropských velmocí, zejména Číny, slábne relativní síla i těch největších evropských států. A bude slábnout dál.

Pokud si myslíte, že mluvím o nějaké abstraktní záležitosti, o níž se baví diplomaté na svých recepcích s lososem na talířku a sklenkou vína v ruce, která nemá nic společného s obyčejným člověkem, zamyslete se znovu. Jak už jsme za posledních šest měsíců pocítili na vlastní kůži, naše zaměstnání, úspory, hypotéky či životní pojištění jsou přímo ovlivněny globálními jevy, jako je finanční a ekonomická krize, masová migrace, mezinárodní organizovaný zločin, klimatické změny a hrozba pandemie – a žádnému z nich nedokáže čelit stát jednající na vlastní pěst.

Bude to pořádný cirkus

Ve Stockholmu se minulý týden sešla skupina Evropanů různých profesí, od členů think tanků přes byznysmeny, spisovatele, diplomaty a občanské aktivisty až po bývalé prezidenty a hejno bývalých ministrů zahraničních věcí, jejichž cílem bylo dospět k potřebným závěrům. Spojené státy mají už dávno svou Radu pro zahraniční vztahy, jejímž cílem je kromě jiného zlepšit americkou zahraniční politiku. Cílem nedávno ustanovené Evropské rady pro zahraniční vztahy (ECFR) je nejdříve vůbec nějakou evropskou zahraniční politiku vytvořit – aby se poté mohla zlepšovat. (Pro pořádek: jsem členem vedení té rady.)

Překážky na cestě k vytvoření něčeho, co by si zasloužilo označení „evropská zahraniční politika“, jsou ovšem velké. Překážky institucionální, politické a v širším smyslu slova také kulturní. Evropa promarnila spoustu času jenom tím, že se soustředila na institucionální řád. Slátanina zvaná Lisabonská smlouva, což rozhodně není žádná evropská ústava, nám jej umožní zlepšit, pokud to umožní Irové svými hlasy ve druhém referendu na podzim a pokud dva euroskeptičtí prezidenti – polský a český – přidají pod smlouvu schválenou jejich parlamenty své podpisy.

Potom může začít dřina: dát dohromady víc lidských a finančních zdrojů pro vytvoření něčeho, co bude fakticky ministerstvem zahraničí v čele s následovníkem Javiera Solany, který je dnes ovšem jen vysokým představitelem EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku a bývá občas neformálně, avšak mylně označován za ministra zahraničí. Měl by být také vytvořen post tzv. prezidenta Evropské rady, která je složena z premiérů všech 27 států EU, jehož funkční období by mělo trvat dva a půl roku.

Když jsme ve Stockholmu mluvili o tom, co čeká Švédy v době jejich předsednictví ve druhém pololetí 2009, bylo jasné, že to bude pořádný cirkus. Irové možná řeknou ano a Lech Kaczyński i Václav Klaus možná podepíší Lisabonskou smlouvu, kromě toho koncem září budou volby v Německu. Švédové možná zorganizují speciální summit k jednání o prvním předsedovi Evropské rady a novém „ministru zahraničí“. V takovém případě nastane obvyklý jev, připomínající koňský handl – mezi levicí a pravicí, malými a velkými státy, starými a novými členy, severem a jihem, mezi ženami a muži, mezi živlem slovanským, germánským a románským. Půjde taky o to vybalancovat pravomoci předsedy Evropské rady s pravomocemi jiných dvou mužů či žen, kteří nasednou na dva další koně EU, totiž na posty předsedů Evropské komise a Evropského parlamentu. (USA mají jednoho prezidenta, který jím opravdu je; EU má tři nebo čtyři, ale ani jeden jím ve skutečnosti není.)

Důležitá je tu vůle

Jména, která se vynoří z nekuřáckých místností za zavřenými dveřmi, budou důležitá. Tony Blair je jedním z neformálně ohlašovaných kandidátů na funkci, kterou noviny mylně označují za „prezidenta Evropy“. Bylo mi řečeno, že Francouzi by zase rádi protlačili do další funkce – té po Solanovi – bývalého bezbarvého eurokomisaře Michela Barniera. Mám za to, že do funkce hlavy Evropské rady by se hodil spíše někdo se schopností hledat kompromis (což je jeho opravdová role) a na Solanovo místo zase někdo s větší váhou: někdo jako Joschka Fischer, například, anebo Carl Bildt, švédský ministr zahraničí. Právě tato funkce bude totiž opravdu důležitá, tam budou peníze a lidé, jejichž hlavním úkolem bude nastartovat lepší koordinaci evropské zahraniční politiky – pokud to ovšem členské státy umožní.

Vše totiž záleží na politické vůli důležitých členů EU. Prezident Nicolas Sarkozy byl jako předsedající EU velmi dynamický a efektivní, ale dnes má tendenci Evropě motat hlavu. Německo se čím dál více stává „normální“ evropskou zemí, což znamená, že dává přednost spíše vlastním krátkodobým zájmům. Od roku 2010 převezme britskou zahraniční politiku do rukou zřejmě euroskeptik William Hague. A Silvio Berlusconi je, no, Silvio Berlusconi.

Ale i kdyby lídři klíčových států měli politickou vůli ke společné zahraniční politice, jsou tady ještě hlubší problémy, které můžeme pojmenovat jako politická kultura. Naše politiky jsou stále do velké míry národní, stejně jako naše média, anebo jsou nanejvýš orientovány na lingvistické komunity: anglofonní, frankofonní, hispanofonní, germanofonní, polskofonní a tak dále. Je tedy velmi těžké mít opravdu panevropskou širokou debatu o zahraniční politice. (Tento text sice možná vyjde v různých překladech v různých evropských novinách, ale je to spíš výjimka.) A kromě toho mnoho Evropanů vůbec nemá ve zvyku uvažovat strategicky o evropských zájmech ve světě. Jak můžete dělat zahraniční politiku bez politického zřízení a bez veřejné podpory?

Takže znovu: naši čínští, ruští i američtí kritici budou mít pádné důvody pro tvrzení, že Evropa nemá na to, aby jednala společně. A naším úkolem je jim tento názor vyvrátit.

Text vyšla v denníku The Guardian, v českom preklade v časopise Respekt.