Aféra policejní šikany a týrání na Slovensku je špičkou ledovce.
Foto: Josef Koudelka / Magnum Photos
Počátkem dubna přišla do redakce slovenského deníku SME poštou obálka s dopisem podepsaným ženou, která už byla delší dobu mrtvá. Přiložené DVD však ukazovalo událost živou až příliš: policisté z Košic na něm na chodbě obvodního policejního oddělení týrali romské chlapce. To, že se našel člověk (zřejmě právě z policejního prostředí), který měl už té hrůzy dost, je však jedinou dobrou zprávou v celé aféře, jež obletěla svět pod titulem „slovenský Abú Ghraíb“.
Fackuj a líbej
21. března volala v Košicích starší paní na policii a ohlásila, že ji parta mladých Romů přepadla, zranila (při útoku upadla a vykloubila si rameno) a ukradla jí kabelku. Policisté okamžitě vyrazili, mladé Romy chytili a ti se na místě přiznali. Ostatně, nebylo to jistě poprvé, co kradli, jeden z nich už měl za krádež podmínečný trest. Přestože tři z nich byli ještě děti, policisté je odvedli na stanici, i když podle předpisů měli volat rodiče a psychologa, a tam si s nimi čtyři hodiny vyřizovali účty. A natáčeli.
„Banda cikánská“ je slyšet na videu jednoho z policistů. Policistů je sedm, kluků šest. Dospělá přesila je nutí navzájem se fackovat, líbat, svlékat, pouštějí na ně psy, jednoho vyvěsili za nohy z okna – to vše přímo na chodbě policejního oddělení. Video viděly statisíce lidí po celém světě, převzaly ho i světové agentury. Divák se při jeho sledování nemůže zbavit dojmu, že vidí jen jeden díl z dlouhé série, žádnou ojedinělou situaci. Vše běží jak na drátkách a bez váhání. Sadismus, sexuální i rasistický motiv jsou zjevné: muži ponižují chlapce, bílí ponižují Romy.
Jakmile aféra propukla, jednal ministr vnitra Robert Kaliňák i policejní prezident Ján Packa na první pohled razantně: policisté jsou vyšetřováni, byli propuštěni ze zaměstnání, jejich nadřízení přišli o funkce. Jako kdyby chtěli říct, že dál není co řešit. Však také ministr Kaliňák zdůraznil, že šlo o „selhání jednotlivců“, ne systému. Packa zase odmítl rasový motiv, který se prý prozatím neprokázal, proto se ani nedostal do obvinění, stejně jako paragraf o mučení. Zůstalo jen u zneužití pravomocí veřejného činitele a vydírání.
Vláda jako celek se aférou nezabývala, policejní šikanu a týrání dětí odsoudil jen ministr vnitra a vicepremiér pro lidská práva, jinak však politici mlčí, včetně premiéra Roberta Fica i prezidenta Ivana Gašparoviče. Nevládní organizace vyzvaly ministra vnitra, aby přijal politickou odpovědnost za selhání svých podřízených a odstoupil, je to však marné volání. Slovenští politici dobře vědí, že gesto na obranu Romů jejich popularitě rozhodně neprospěje.
Segregace na postupu
Na Slovensku vládne ve vztahu k Romům jakási zvláštní štítivost, která se v posledních letech projevuje veřejným mlčením politiků, byť je to možná lepší, než kdyby měli rasistické poznámky. Slováci si dobře pamatují jaro 2004, kdy Romové po radikálním snížení dávek v rámci sociální reformy masově rabovali obchody a vláda proti nim nasadila armádu. Situace se zdánlivě uklidnila, když se jim dávky opět zvýšily, a od té doby vládne tiché napětí. Pod povrchem to však bublá, stačí si otevřít internet. Šéfredaktor deníku SME Matúš Kostolný musel zrušit možnost internetové diskuse pod článkem o týrání romských dětí, neboť z hlubin slovenské anonymity se vyvalila mohutná vlna nenávisti vůči obětem.
„Případů násilí vůči Romům bude přibývat,“ myslí si psycholog Dušan Ondrušek, šéf občanského sdružení, které se už léta věnuje předcházení konfliktů v mnoha zemích světa včetně Slovenska. Právě v posledních pěti letech totiž probíhá podle něj na východě země nenápadná segregace, obce a města systematicky vytlačují Romy za svoje hranice, školy pod tlakem rodičů zavádějí přestávky na oběd zvlášť pro romské a neromské děti anebo bílí rodiče posílají své děti do vzdálenějších škol, kde romské děti nejsou, takže se školy čím dál více dělí na romské a neromské. „Toto řešení uklidní situaci jen na chvíli, důsledkem je však postupné vyhrocování konfliktu,“ říká Ondrušek.
Psycholog nepochybuje o rasovém motivu policistů, ale vidí především, že je to útok na ty, kdo jsou slabší, jde o potvrzení nadvlády, kterou schvaluje i společnost. „Obávám se, že se z těch propuštěných policistů stanou v očích veřejnosti hrdinové,“ říká. Pokud vezmeme v úvahu názory na internetu, jsou jimi už teď.
Slovensko podepsalo v roce 1994 Evropskou úmluvu o zabránění mučení, jejíž výbor už v roce 1998 doporučil Slovensku instalovat kamery do policejních vyšetřoven. Žádný z ministrů vnitra se však tímto doporučením neřídil. „Taková kontrola policistů přitom má smysl,“ říká Ondrušek, „světové výzkumy ukazují, že po delší době nakonec vede ke změně jejich chování.“
Ano, kamery ve vyšetřovnách by možná zabránily násilí, které si nakonec policisté natočili sami na své mobily. Problém je ovšem mnohem hlubší. Psychiatr Péter Hunčík, který se rovněž zabývá společenskými konflikty a dobře zná i situaci v Maďarsku, říká, že společnost i pod tlakem současné krize hledá svého nepřítele a na ráně jsou právě menšiny. V únoru v Maďarsku zastřelili neznámí vrazi romského otce se synem poté, co jim podpálili dům, vůdce opozice Viktor Orbán mluví o „cikánské kriminalitě“. „V Maďarsku jsou to Romové, protože jiné menšiny tam prakticky nežijí, ale na Slovensku jsou to spíše Maďaři, kteří více vyhovují potřebě národního nepřítele,“ říká Hunčík.
Horší než jinde
Možná má pravdu, ale je to z bláta do louže. V nedávné kampani před prezidentskými volbami se na jihu Slovenska sice opravdu objevovaly protimaďarské plakáty, po aféře s týráním romských dětí se však v Rožňavě na jihovýchodě země objevily na budovách plakáty protiromské. Averze vůči Romům je na Slovensku sice podle průzkumů srovnatelná s jinými zeměmi střední a východní Evropy, kde žije romská menšina, ale v jednom ohledu je na Slovensku problém palčivější. Málokde totiž žijí Romové v tak děsivých podmínkách a v takové koncentraci v jedné části země, tedy na východě. V osadách připomínajících slumy brazilských měst jich tam žije odhadem 130 tisíc (ze zhruba 380 tisíc).
Beznadějnost celé situace však tkví především v postoji politické garnitury. V celé dvacetileté historii moderní slovenské demokracie se nenašel politik, který by se opravdu vážně a systematicky zabýval problémem romské menšiny (jejich práci částečně suplují mimovládní organizace a solidně se chovají také média), zato se našla spousta těch, kteří si zejména v devadesátých letech na odporu vůči ní budovali svoji image. Současná vláda si za svého nepřítele zvolila maďarskou menšinu a vůči té romské se chová přezíravě, což si ovšem společnost – včetně policistů – vykládá správně jako výraz pohrdání. Proto není ono týrání romských dětí „selháním jednotlivců“, jak by to rád viděl ministr vnitra, ale systémovým jevem, jehož důsledky na sebe zřejmě nenechají dlouho čekat.