Každá nová kniha Milana Kunderu je vo Francúzsku veľkou udalosťou, výnimkou nie je ani tá posledná esejí Une rencontre (Stretnutie), ktorú mu Gallimard vydá na jeho osemdesiatiny. Ako sa kniha páči Jacquesovi Rupnikovi, Janovi Šmídovi či Lubomírovi Martínkovi?
Český rozhlas (?esko), 06.04.2004
Spravodajca českého rozhlasu v Paríži, novinár a spisovateľ Jan Šmíd, si povystrihoval z francúzskych novín väčšinu recenzií, všetko pozitívne, ba dokonca nadšené, a vyráža na Sorbonu, na oddelenie kultúry. “Zcela náhodně oslovuji mladou dívku s nadějí, že nebude vědět o koho jde. Říká vám něco Milan Kundera? ptám se. ‘Myslím, že napsal román nějaká lehkost nebo co. To je jediná věc, kterou znám. Knížka se mi moc líbila, připadala mi velmi různorodá a zajímavá, ale neznám už žádné další. Tuším, že psal nějaké eseje, třeba o donu Quichotovi, ale to je všechno,’ říká mi Tiphaine Pocquetová, která bude brzy profesorkou. Kniha měla vyjít už v minulém roce, termín vydání se neustále měnil, nakonec tedy vychází krátce před narozeninami spisovatele, který kvůli nedávné aféře neaféře zřejmě přišel o Nobelovu cenu, jak tvrdí alespoň francouzské denníky. Mnozí, zejména u nás, by přivítali, kdyby Milan Kundera napsal spíše román, v němž by se vrátil ke své takzvané afé?e, třeba pomocí fiktivních postav. Ale spisovatel dává přednost esejům. Politolog Jacques Rupnik, který je s Kunderou v kontaktu, je přesvěděen o tom, že pokud spisovatel chtěl ve svých románech něco sdělit, tak už tak učinil. ‘Jeho poslední román byl o nemožnosti návratu. To nedorozumění mezi exulantem, který se vrací po dvaceti letech, a bývalými známými. Zjistí, že oni si myslí, že utrpěli a on se měl dobře, byl venku, oni mu budou vykládat o svém utrpení. Jako spisovatel z toho udělal velké dílo. Takže na tuhle otázku už odpověděl. To, co se odehrálo, ho zřejm? utvrzuje v této roli, že návrat není možný,’ řekl Jacques Rupnik.”
Ako slúbil, knihu si Jan Šmíd cez víkend prečítal: “Když se poprvé objevila informace o tom, že Milan Kundera vydává novou knihu, většinu z nás mohlo napadnout, že se v ní bude chtít vypořádat s obviněním ze spolupráce se Státní bezpečností. A učiní tak románovou formou, kde fiktivní postavy budou mít, jak to tak obvykle bývá, svůj čitelný či mén? čitelný předobraz. Nic takového, žádný román se nekoná a přiznejme si, že ke značnému zklamání mnoha z nás, kteří věřili tomu, že Kundera vydá na sklonku svého života dílo, v němž rozvine témata, kterých se dotkl už ve svých předchozích pracích – emigraci, zradu, odcizení, identitu. Spisovatel je opravdu rozvíjí, opakuje a upřesňuje – avšak pouze formou esejě.”
Revolver Revue (?esko), 06.04.2004
(Cez Týden). Zatiaľ čo väčšina ľudí, ktorí sa s Milanom Kudenrom kedy stretli sa predháľa v debatách na tému ako veľmi významných je v českom i svetovom kontexte Milan Kundera, časopis Revolver Revue ponúka esej Lubomíra Martínka Směšné vášně. Aj on, tak ako Milan Kundera, prežil mnoho rokov v Paríži, ale to neznamená, že by bol k staršiemu kolegovi láskavý: “umí psát tak, aby vzbudil ve čtenáři dojem, že ho považuje za vysoce inteligentního a rovnocenného partnera, a tím ho dostane tam, kde ho chce mít. Česi ho milujú, lebo jim říkal přesně to, co chtěli slyšet, slovy, jimž byli schopni rozumět, Francúzi zas, pretože má image levicového reformního intelektuála a břitkého kritika totalitních režimů, který se i v očích velmi vzdělaných Francouzů stal autoritou na problematiku komunismu a střední Evropy.” Podľa Týdna Lubomír Martínek polemizuje s Kunderovým tvrdením, že autor nemá nič spoločné so svojim dielom. “Velmi podnětný a odvážný esej v době, kdy většina české literární obce dělá v dobré víře vše pro to, aby Milan Kundera, když už nic jiného, alespoň zpřístupnil českým čtenářům své texty; bez ohledu na to, jestli někdy nahlásil na policii nějakého agenta,” odporúča Pavel Mandys.
Lidové noviny (?esko), 04.04.2004
Ďalší Parížan, spisovateľ, filozof a arabista Zdeněk Muller si kladie otázku: “Znamená slovo rencontre v jejím titulu setkání, nebo střetnutí? Čtená? také sotva unikne pokušení tázat se, zda tu nemá, třeba jen mezi řádky, hledat autorovu odpoveěď na obvinění z udavačství, jemuž byl vystaven na podzim loňského roku. Jisté je jedno. V šestadvaceti disparátních textech, seskupených do devíti bloků, vede autor úvahy o existenciálních a morálních otázkách, jež prostupují celým jeho uměleckým životem. Hovoří o jiných, a přitom mluví především o sobě. Takže setkání, alebo střetnutí? Vsadil bych na slovo shledání. Ano, Kundera se ve svých textech snaží shledat sám se sebou. Se svou tvorbou skrze vzpomínky na skutečné i umělecké přátele a skrze úvahy o malíčích, hudebnících a spisovatelích, v nichž znovu a znovu objevuje své spřízněnce. Vypovídá o shledávání s živými nebo s těmi, kdo jsou věční svým dílem. S časem jako zážitkovými momenty a dobou jako historií propadů humanity, které se zapomínají a vracejí. Proč asi přitom opakovaně připomíná Prahu? Město vystavěné z velké části cizinci (Italy a Němci především) a pak naplněné českým národním obrozením. Vzepětím národa, jež se nezrodilo ani z revolucí, ani z válek. Povstalo z kultury, z literatury a hudby.”
Hospodářské noviny (?esko), 03.04.2004
Novinár Petr Fischer síce nežije v Paríži a nie je ani žiaden známy spisovateľ, ale hrdí sa tým, že jeho recenzia na najnovšiu knihu Milana Kunderu vyšla ako prvá. Objavuje tiež, že hlavnou témou, ktorá sa vtiera, je Smrť. “Milan Kundera se implicitně snaží dívat na věci, dění a lidi sub specie aeternitatis čili z hlediska vě?čnosti, kterou sice jako velký ironik neuznává v dogmatické podobě (ve figuře Boha), ale připouští si ji jako charakteristiku obecně religiózní, časovou, antropologickou. Může za to tíha blížící se smrti, jež se u osmdesátiletého autora přirozeně vtírá jako hlavní téma. Je všude. Nalézá se v přemýšlení o nostalgii u Leoše Janáčka, v eseji nazvaném Nejnostalgičtější opera. Lze ji vycítit už v úvodním eseji Malířovo brutální gesto: o Francisi Baconovi, kde se Smrt čtenáře dotýká i tělesně, jako by Kundera teprve s viditelným odumíráním těla nalézal filozofickou hloubkou veškeré tělesnosti, která sice neposkytuje pevný základ ničemu, protože sama mizí, ale paradoxně k němu otevírá cestu. Baconovy obrazy, v nichž se rozpadají těla, deformují tváře a lámou kosti, Kunderu přibližují ke zkušenosti humanistické dehumanizace. Tedy k poznání, že v utrpení a hledání duše jsme na jedné lodi se vším živým, protože duše je vždy něco inkarnovaného, něco vtěleného. Podobný motiv nelidského jako cesty k lidskému se objevuje i v posledním eseji. Tam je také nejotevřeněji ?itelný dotek smrti, je cítit v přímém setkávání s mrtvými, ‘s mrtvými minulými i budoucími’, kterých je vždycky víc než živých (Kundera tu bezprostředně navazuje na Paula Valéryho, ale i na Jacquese Derridu a jeho hovory s mrtvými, jimž dlužíme za jejich smrt). Končí tak poslední esej Kůže: arciromán, probírající Malaparteho strhující knihy-reportáže o druhé světové válce, který nabízí i drobnou útěchu z umírání: ‘…ve své nadňazenosti se nám mrtví vysmívají, vysmívají se malému ostrovu času, na němž žijeme, vysmívají se malinkaté nové Evropě, a tím nám dávají možnost, abychom si uvědomili veškerou bezvýznamnost a pomíjivost…'”