Američané kdysi snili o životě se spoustou volného času,dnes ale pracují více než kdy dřív.
Foto: Profimedia.cz
Jeden ze zakladatelů svobodné Ameriky a spoluautor její ústavy Benjamin Franklin snil už v 18. století o tom, že lidé budou jednou díky technologickému pokroku pracovat čtyři hodiny denně a zbytek času budou moci věnovat „volnu a štěstí“. Jeden z nejvýznamnějších ekonomů minulého století John Maynard Keynes dokonce předpokládal, že počátkem 21. století to budou jen dvě hodiny.
Jak velmi se oba mýlili! Na jejich omluvu je třeba říct, že žili v době, kdy zkracování pracovního času bylo jedním z hlavních politických témat a víra v pokrok lidstva neznala mezí. Jenže teď je všechno jinak: Američané pracují naopak stále víc – stráví dnes v práci o 200 hodin více než v roce 1973 a jsou ohrožováni tím, čemu Benjamin Kline Hunnicutt říká „časový hladomor“. Tento autor vydal počátkem roku knihu Free Time: The Forgotten American Dream (Volný čas: Zapomenutý americký sen), v níž se zabývá jednou z velkých záhad současné doby: proč zmizel tento sen a co jej nahradilo?
Pak se něco zvrtlo
Lidem se už ve středověku docela dařilo lenošit – těsně před nástupem protestantů počátkem 16. století si užívali 156 svátků v roce, tedy téměř polovinu všech dnů. Pak ale přišla průmyslová revoluce, fabriky, protestantská pracovní etika a zcela nový druh nájemné dřiny v manufaktuře nebo za pásem. „Kontrast mezi prací a životem se zvětšil tak jako nikdy dosud,“ píše Hunnicutt.
Kde je skutečná svoboda, skutečný vzduch, skutečný volný čas?
Mělo mnoho intelektuálních vůdců, kteří přemýšleli o využití volného času, až ho jednou bude dostatek pro všechny, psali knihy, objížděli Ameriku a burcovali lid, aby odmítli „sobecký kapitalistický systém“. Shodovali se přitom na klíčové potřebě vzdělání, díky němuž vzroste důvěra mezi lidmi a jejich schopnost spolupráce, jejich odolnost vůči tyranii a egoismu. Tento „vyšší pokrok“ byl chápán jako cesta ke štěstí, jež vede přes duchovní rozvoj osobnosti. Na první pohled to připomíná levicovou ideologii, ovšem byli to hlavně američtí republikáni, kteří tyto myšlenky razili. Nehlásali materiální rovnost: například slavný básník Walt Whitman neměl nic proti bohatství, ale trval na tom, že každý člověk musí být natolik materiálně zajištěn, aby si byli všichni rovni v možnostech svého osobního rozvoje.
Široký průzkum napříč několika státy na východě USA v roce 1880 ukázal, že dělníci mají představu, co by dělali s vytouženým volným časem. Trávili by ho s rodinou, chodili na návštěvy, pracovali na zkrášlení svých domů, četli, učili se hrát na hudební nástroj, mnozí mluvili o „ozdravení duše“.
Vítězné tažení za zkrácení pracovní doby trvalo až do třicátých let 20. století, kdy americký Kongres zcela vážně uvažoval o zavedení třicetihodinového pracovního týdne. Pak se ale něco zvrtlo.
Rooseveltova otočka
Hunnicutt s lítostí konstatuje, že „většina z nás pracuje déle než kdysi“. Podle posledních statistických údajů pracují Američané nejvíc ze všech vyspělých národů s výjimkou obyvatel Jižní Koreje. „Jak to, že předpovědi tolika vážených mužů a žen o zkrácení pracovní doby se ukázaly mylné a někdejší debaty o využívání volného času byly vystřídány stížnostmi na přepracovanost a uspěchaný život?“ ptá se Hunnicutt. A jeho odpověď je překvapivá: prodlužování pracovní doby nemá kořeny v ekonomice, ale v kultuře.
Vývoj byl ostatně podobný též v Evropě – ještě v šedesátých letech 20. století pracovali lidé na obou stranách Atlantiku zhruba stejně dlouho, dnes se však tento poměr změnil ve prospěch Evropanů. Němci odpracují ročně 1413 hodin, Francouzi 1476, zatímco Američané 1787, nicméně evropskou tabulku kazí ekonomiky s nižší produktivitou, a tudíž delší pracovní dobou (například Řecko – 2032 hodin, Polsko – 1937 nebo Česko – 1774, údaje pocházejí ze statistik OECD).
Odborníci vidí jistý rozdíl mezi Evropou a Amerikou v tom, že Evropané se – i pod tlakem kulturního dědictví, silných odborů a vyšších daní – rozhodli pro méně práce, aby jí zbylo pro více lidí, a jejich ziskem je více volného času. Američané naopak dali přednost vyšším výdělkům a konzumu.
Nicméně americký příběh je poučný také pro nás, protože má obecné rysy. Ekonomická krize ve třicátých letech měla být skvělou příležitostí pro završení hnutí za zkrácení pracovní doby – podle obecně přijímané ekonomické logiky se tím měla snížit nezaměstnanost a navíc lidé, kteří by měli více volna, budou prý trávit čas aktivní činností (včetně nakupování), jež zase podporuje rozvoj služeb a tím i ekonomický růst.
V roce 1933 schválil americký Senát výzvu Bílému domu, aby administrativa začala připravovat zákon o třicetihodinovém pracovním týdnu. Historicky první vydání časopisu Newsweek vyšlo 15. dubna 1933 s obálkou, která hlásala, že tento zákon je už na spadnutí.
Prezident Franklin D. Roosevelt byl zpočátku pro, pak ale změnil názor. Hunnicutt přiznává, že doteď není úplně zřejmé, proč se tak stalo, nicméně tvrdí, že Roosevelt svým Novým údělem „změnil směr americké historie“, když začal razit heslo o „plném pracovním čase a plné zaměstnanosti“.
Zjednodušeně řečeno, na místo volného času, jenž byl po staletí vnímán jako hlavní smysl života, postavil práci samotnou, „glorifikoval“ ji, jak píše filozofka Hannah Arendtová. Nebyl samozřejmě sám. V té době hlavně podnikatelé jako třeba Henry Ford varovali, že pokud bude mít „volný čas přednost před prací“, ekonomický růst bude vážně ohrožen.
V té době však vznikla vážná konkurence představě o duchovním životě ve formě konzumu – fabriky chrlily nové a nové produkty, které výrazně zlepšovaly kvalitu života. S něčím takovým myslitelé v 19. století nepočítali – na trh se valily auta, ledničky, rádia a telefony. Jak řekl Rooseveltův poradce, ekonom z Harvardu Thomas N. Carver: „Otázka zní, zda dáme přednost zvyšující se prosperitě, nebo volnému času.“ Většina Američanů následovala Carvera a Roosevelta a volný čas se naopak stal symbolem promarněné šance vydělávat peníze a zlepšovat tak svůj život.
Pak přišla válka, kdy na volný čas nebylo pomyšlení, neboť válečný průmysl musel běžet na plné obrátky, po válce potom hrozba Sovětského svazu, vesmírný program, mezinárodní konkurence, zvyšující se národní dluh, jejž bylo třeba splácet – a samozřejmě rostoucí a zdánlivě nekonečné možnosti konzumu.
Dílo zkázy – podle Hunnicutta – bylo dokonáno příchodem televize, jelikož většina lidí začala ten volný čas, který jim zbyl, věnovat jejímu sledování místo toho, aby zdokonalovali svou osobnost a svá společenství. Sen celých generací amerických myslitelů, kteří vycházeli z antické moudrosti, že smysl práce spočívá jen v tom, aby umožnila smysluplný život ve volném čase, vyšel vniveč. Jeden z nejznámějších bojovníků za volný čas, slavný architekt Frank Lloyd Wright ještě ve třicátých letech věřil, že lidstvo bude žít v přírodě a do města bude chodit do práce pouze na šest hodin tři dny v týdnu, zbytek času bude věnovat „festivalu života“. Po válce už jen zklamaně naříkal: „Kde je skutečná svoboda, skutečný vzduch, skutečný volný čas?“
Sen není mrtvý
Hunnicutt ve své knize přiznává, že je zděšen ze ztráty amerického snu, a statistikami dokládá své přesvědčení, že změna „směru americké historie“ byla chybná. Třetina Američanů je prý dnes chronicky přepracovaná, 65 procent přiznává stres z práce a 70 procent si stěžuje na nedostatek volného času. A ani onen sen o vytrvalém růstu prosperity se už neplní, jelikož 90 procentům Američanů navzdory delší pracovní době a vcelku dynamickému růstu HDP klesají reálné příjmy (ve prospěch horních deseti procent).
Přesto lze vidět celou situaci i jinak. Za více než 100 let se povedl dramatický civilizační skok – na přelomu 19. a 20. století byl v Evropě i v Americe roční průměr tři tisíce odpracovaných hodin, nyní je to o třetinu, někdy až o polovinu méně. Proměnil se také charakter této práce, kontrast mezi „životem a prací“ výrazně slábne. Jak před týdnem napsal jeden z typických představitelů nové generace Američanů, expert na informační technologie a esejista Jerry Brito: „Moje práce mě baví a dělal bych ji, i kdybych byl miliardářem a nemusel pracovat.“ Brito patří ke stále se rozšiřující skupině těch, kdo vyhledávají tvořivou práci, která je uspokojuje, a nehledí tak moc na to, kolik času v ní stráví a jestli přitom jejich plat trhá rekordy. „Mohl bych hodně vydělávat jako právník,“ říká Brito, „ale místo peněz a osmdesátihodinového pracovního týdne jsem si vybral konzum volného času.“
Možná se tak obloukem vrací starý sen, jen v poněkud jiné podobě. Rozpor mezi prací a životem, který vznikl v době průmyslové revoluce, totiž pomalu ztrácí význam, stejně jako slábne definice volného času, jejž v mnoha případech nelze odlišit od práce. Kdoví, možná by byl Benjamin Franklin mile překvapen