Kdybychom si z česko–slovenských dějin uplynulého století vybrali jména Edvarda Beneše a Jozefa Tisa a podívali se do českých historických příruček, studií, encyklopedií nebo nahlédli do publicistického článkového archivu, nebude co řešit: Edvard Beneš, sice možná leckdy chybující, je bytostný demokrat, zatímco klerofašista Jozef Tiso je válečný zločinec, kterého Edvard Beneš nechal po válce popravit.
Vznik Československa v roce 1918 je v Česku obecně považován za vítězství české demokratické tradice. Pokud výše uvedené nebudeme brát jako mýtus, který měl svůj positivní i negativní dopad, sotva porozumíme česko-slovenským dějinám 20. století a zůstaneme uvězněni v omezujícím černobílému schématu Beneš/Tiso. Positivní byl tento mýtus v tom, že dokázal v širokých masách lidí svázat vznik samostatného státu – tedy de facto nacionální princip – s demokratickými mocnostmi a s demokracií jako takovou, a tím československou společnost chránit před meziválečným svodem diktatur. To je pochopitelné. Stejně tak pochopitelné je, že u poražených Němců nebo Maďarů, kterým se nejen rozpadly Uhry, ale přišli i o početné obyvatelstvo vlastní národnosti, to na základě toho samého principu fungovalo opačně. A negativní byl tento mýtus v tom, že jakmile nás západní mocnosti nechaly v Mnichově na holičkách, stala se z českých demokratických tradic zlá karikatura.
Demokracie a katolictví
Ve skutečnosti, co se týká demokratických tradic, na tom byli Češi stejně dobře nebo špatně jako ostatní obyvatelé Rakousko-Uherska. Česká demokratická tradice byla ve skutečnosti umělý produkt odbojových českých předáků za první světové války, který sloužil jako politický instrument při vzniku a ospravedlnění nového státu před dohodovými mocnostmi. Je-li tedy Edvard Beneš českými národovci označován za demokrata, děje se tak v onom politicky instrumentálním smyslu, nebo chceme-li ideologickém smyslu, který nejenže nemusí mít s proklamací hodnot, jež má dotyčný představovat, zhola nic společného, ale může s nimi být i v příkrém rozporu.
Ve skutečnosti byl Edward Beneš národní socialista, který byl schopen použít pro svaté národně socialistické cíle nedemokratické metody. I když se třetí republika (1945 – 1948) slovně přihlásila k Masarykově meziválečnému Československu, ve skutečnosti byla jeho popřením. Fašizující systém Národní fronty, politické, ekonomické a kulturní zglajchšaltování v mnoha oblastech jen plynule navázalo na dobu nacistické hegemonie. Edvard Beneš byl nejvyšším representantem režimu, který se de facto stal spojovacím můstkem mezi hnědým a rudým fašismem.
Podobně jako tomu je s Benešem a demokracií, má se to i s Tisem a katolictvím. Když si člověk čte projevy presidenta Tisa za války, na první pohled je zřejmé, že jeho názory jsou často neslučitelné i s tím nejomezenějším výkladem katolického učení, v zásadním rozporu s křesťanstvím. Stejně tak je očividné, že katolicismus, spojený s národovectvím, byl na Slovensku využíván k politické instrumentalizaci, podobně jako demokracie ve spojení s českým nacionalismem.
Stejný princip
Jaký je vlastně rozdíl Edvardem Benešem a Jozefem Tisem? Jistě, za Tisa byla deportována značná část slovenských Židů do nacistických vyhlazovacích táborů. (Je ovšem otázka, zda si vedoucí představitelé Slovenského štátu uvědomovali, jakou ďábelskou hru s nimi nacisté hrají, tedy že se deportacemi podílejí na jednom z největších zločinů v dějinách lidstva. Podle mne ne, tedy do roku 1942, kdy byly transporty mimo jiné na nátlak Vatikánu zastaveny, aby pak byly obnoveny už v německé režii v roce 1944. Hloupost ovšem nikoho neomlouvá, často má naopak ještě horší důsledky než když jsou ti, co rozhodují, v obraze a lavírují, čímž obětem chtě nechtě poskytují větší prostor či čas k úniku.).
Když si ovšem čtete Benešovy projevy z doby poválečné o „vylikvidování“ německé otázky, tak je nelze interpretovat jinak, než jako výzvu lůze k pogromu proti německému civilnímu obyvatelstvu. Jozef Tiso své antikřesťanské postoje vůči židovské menšině označuje za křesťanské, stejně jako Edvard Beneš ve svých antidemokratických projevech proti Němcům mluví jedním dechem o obraně demokracie. Ideologické instrumenty k legitimisaci násilí jsou odlišné, ale princip je stejný.
V Česku se Edvard Beneš tradičně hájí tím, že se veškerá vina svaluje na Němce, kteří si přece začali. Tyto argumenty ovšem jen potvrzují antidemokratický charakter těchto strážců československé demokracie. Proti řádným soudům s válečnými zločinci by pochopitelně nemohl nikdo říct ani popel – na rozdíl od pomsty, která byla navíc zaměřena proti ženám, dětem a starcům: muži se dosud nevrátili z vojny a aktivní nacisté většinou vzali do zaječích.
Jozef Tiso navíc úřadoval za války, kdy jsou nejrůznější bestiality běžné. To jejich pachatele jistě neomlouvá. Přesto rozdíl existuje. Takzvaný divoký odsun českých Němců, usedlých v českých zemích po staletí, se odehrál s hrůznou brutalitou už v době mírové – všechny trestné činy proti německým civilistům, včetně vražd byly pak zpětně dekretem presidenta republiky pardonovány (až do 28. října 1945).
Výše uvedené vynikne o to víc, že Edvard Beneš nebyl protiněmecký šovinista, stejně jako Jozef Tiso nebyl antisemita – aspoň ne v onom hitlerovském smyslu. Jednoho ani druhého nelze obvinit z nějakých zištných či jiných nízkých důvodů. Oba byli přesvědčeni, že v dané situaci jednali nejlépe, jak mohli – jako demokraté nebo katolíci. Přesto se stali jednou z největších ostud české demokracie a slovenského katolicismu.
Destrukce idejí
Odpověď na otázku, jak je to možné, nechám na čtenáři. Jak je možné, že nejliberálnější, nejvíc pokrokový národ ve střední Evropě, jako byli Němci, kde míra antisemitismu zdaleka nedosahovala takového rozsahu, jako tomu bylo v Rakousku, Polsku nebo ve Francii, nechal ve svém lůně vyrůst strašlivou apokalypsu holocaustu?
Snahy některých obdivovatelů postavit Tisovi pomník na Slovensku jsou jistě nechutné, ale v Česku parlament přijal přímo zákon: President Edvard Beneš se zasloužil o stát. To ano, a taky se zasloužil o destrukci idejí, na kterých byl tento stát založen. Poučení z dějin je jediné: poučit člověka nelze.
Text vyšiel v mimoriadnom vydaní časopisu Mosty s názvom Česko-slovenský fenomén, ktoré ako samostatnú prílohu v denníku SME vydalo občianske združenie česko-slovenské Mosty.