Foto: Newsha Tavakolian
Jedno slovíčko může stačit k tomu, aby se rozpoutala bouře. V poslední době dosáhly kalamáře komentátorů rychle bodu varu a vyslanecké kanceláře celé západní Evropy vystoupily se silnými diplomatickými projevy nesouhlasu. Dopustil se nový francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner rouhání, které by se dalo připsat jeho naivitě či nedostatku profesních zkušeností v nové roli, tím, že se zmínil o nebezpečí války implikovaném íránskou neochvějnou touhou po sestavení bomby a o potřebě se na ni připravit tak, aby se jí dalo vyhnout? Byl za to okamžitě pokárán svými zahraničními kolegy z Moskvy a Říma, Sergejem Lavrovem a Massimem d’Alemou (o válce teď mluvit nesmíme). Stejná písnička zazněla i z Berlína, “albeit mezza voce”. A přesto si na to možná musíme zvyknout. Očividně spontánní kiks francouzského doktora jen potvrzuje pravdivost názoru, který už tu nějakou dobu panuje.
Když jsem se devět měsíců před prezidentskými volbami v rozhovoru dotazoval tehdejšího kandidáta Nicolase Sarkozyho na obrysy jeho zamýšlené zahraniční politiky, byla jeho odpověď jasná a dráždivá: “Íránská krize je dnes nepochybně nejvážnější mezinárodní krizí na světě.” O rok později je jeho diagnóza ještě přesnější. Čeho si tato vážná situace žádá? Neústupnosti, odpověděl budoucí prezident, který zjevně svůj názor nezměnil. Na schůzce s francouzskými velvyslanci v Elysejském paláci na konci srpna mluvil o děsivé hrozbě a o potřebě vyhnout se děsivé volbě mezi íránskou bombou a bombardováním Íránu.
Nová francouzská neústupnost začíná přehodnocením terminologie. Odmítá eufemismy a lingvistická tabu. Pokud existuje hrozba války, neměla by být eufemizována. Měla by být jasně vyjádřena a mělo by se o ní mluvit právě proto, aby se zastavila jakákoli eskalace, dřív než vyústí v katastrofické řešení.
Bernard Kouchner hodil užitím slova válka svůj kámen do stojatých vod skrytých diplomatických nevyjáděení těsně před svou návštěvou Moskvy. To proto, že terčem číslo jedna jeho zprávy bylo právě Rusko. Pokud bude Moskva dál blokovat jakékoli účinné sankce, které by daly dosud platonickému kárání Rady bezpečnosti určitý obsah, pokusí se Francie mimo Radu zmobilizovat Evropskou unii, která je příjemcem více než padesát procent teheránského zahraničního obchodu. Tvrdé ekonomické sankce budou muset vykonat úkol zablokování íránské jaderné spirály. V podstatě pan Kouchner vyzval Evropany, aby, pokud to bude třeba, zastavující manévry Moskvy v OSN obešli. říká se, že když mudrc ukáže na měsíc, slabomyslní vidí jen jeho prst. Když Kouchner mluví o válce, mnozí Evropané to považují za špinavé slovo vhozené jako revolver do tlumené atmosféry uctivých vyjednávání. Utajované a nelegální snahy Íránu překročit práh vojenských jaderných kapacit byly poprvé odhaleny v srpnu 2002. Od té doby, přestože Mezinárodní agentura pro atomovou energii zaznamenala mnohonásobné porušování závazků, nepřinesla vyjednávání, vedená hlavně Paříží, Londýnem a Berlínem, žádné výsledky.
Teď je nejvyšší čas zhodnotit rizika otevřeně a bez obalu. Hrozí skutečné nebezpečí? Všichni experti se shodují, pokud jde o íránskou technickou způsobilost. Dva až čtyŕi roky budou stačit na to, aby bylo dosaženo bodu, z kterého nebude návratu. Proto je čas tak zásadní. Stačí však vyhlídka na jaderný Írán vyděsit západní demokracie natolik, aby se urgentně zmobilizovaly a zabránily Íránu překročit nejzazší práh? Anebo bychom si měli raději říct, jako Jacques Chirac v lednu 2007, že by se pro jednu jadernou sílu navíc nemělo tropit tolik povyku?
Představa, že íránská jaderná bomba by neměla žádné děsledky pro světový mír, má kořeny v těch nejignorantštějších fantaziích, protože Saúdská Arábie, Turecko ani Egypt by se před jadernou nadvládou Íránu nikdy nesklonily. Pozor na ztráty! Na rozlohou desetníkovém Středním východ?, s jeho nejasně definovanými hranicemi, teologickými rozepřemi a jeho naftou, se na obzoru rýsuje potenciální jaderná občanská válka.
© Global Viewpoint