Historie Protokolů sionských mudrců, po Mein Kampfu nejsmrtonosnější knihy v dějinách, má všechny rysy politického thrilleru, černé kroniky a románu v žánru pláště a díky. Hemží se to v ní dvojitými agenty a mezinárodními špehy, hochštaplery a plagiátory, jezuity a svobodnými zednáři, satanisty v kněžských sutanách a ruskými mystiky v sandálech, korunovanými hlavami, sebevražednými atentátníky i tvůrci spikleneckých teorií.
Je to hotový materiál na bestseller, který právě zaplavil knihkupecké pulty v Česku a Polsku. Pražský hřbitov, nejnovější román Umberta Eca, se má stát hitem tohoto podzimu.
Nejjedovatější květ magické Prahy
Recenzovat bestseller má asi takový smysl jako vozit dříví do lesa. Omezme se tedy na tvrzení, že knížka se čte jedním dechem a že se z ní člověk může dozvědět hodně o myšlenkových pochodech Evropanů 19. století. Její titul je však nejen neopodstatněný, ale navíc zavádějící – v knize není o Čechách ani slovo. Praha se objevuje výhradně v souvislosti se židovským hřbitovem, který při vzniku nejznámějšího antisemitského mýtu sehrál důležitou roli.
Jak rozkrýva Umberto Eco, i tento mýtus byl – jako všechny zápletky Protokolů – plagiátem. V roce 1868 vyšel román Biarritz od jakéhosi sira Johna Retcliffa. Pod tímto pseudonymem se ukrýval Hermann Goedsche, padělatel, šarlatán a agent pruské rozvědky a grafoman. V kapitole s názvem Pražský židovský hřbitov a rada představitelů dvanácti kmenů izraelských popsal tajnou poradu rabínů, kde plánovali převzít vládu nad světem.
Jde o nejznámější a nejčastěji citovaný pražský motiv ve světové literatuře. Znalec literatury Peter Demetz ho nikoli neprávem označil za “nejjedovatější květ magické Prahy”. Právě na přelomu 60. a 70. let 19. století se zrodila legenda české metropole coby sídla mystiky a alchymistů, rabiho Löwa, golema a císaře Rudolfa II. Cestovatelé z Anglie, Ameriky i Německa tehdy objevili Josefov, čtvrt, která se od středověku zachovala téměř v nezměněné podobě. Pražský magistrát ovšem jejich nadšení nesdílel a do konce století nechal větší část ghetta zbourat. Legenda ale žije a pražští hoteliéři a restauratéři z ní žijí dodnes. Stejně jako spisovatelé, naposled Umberto Eco.
Vůbec se mu nedivím. Což by si někdo koupil knížku s názvem Varšavský hřbitov? To už by spíš nalákal název znějící: 1920. Bitva ve Varšavě. Což je titul, jímž svůj nejnovější film opatřil 79letý Jerzy Hoffman, tvůrce Pana Wolodyjowského (1969) a Potopy (1974). Po válce s Turky a Švédy přišla řada na Rusy. Je na co se dívat, je to i v 3D verzi zvlášť závěrečná bitevní scéna, kdy polská kavalerie masakruje bolševické hordy, stojí za to. Za kamerou stál Slawomir Idziak (Helikoptéra v ohni, Král Artuš, Harry Potter a Fénixův řád) a uvídte v něm Józefa Pilsudského (ztělesnil ho Hoffmanův oblíbený herec Daniel Olbrychski), Lenina a Stalina (hrají je ruští herci).
Divný je ten svět
Když jsem byl naposledy v Praze, několik lidí se mě zeptalo, co dělá písničkář Czeslaw Niemen. Bohužel už sedm let nežije. Jeho vdova se soudí s piráty a dvě dcery zpívají ve vynikajíci křesťanské kapele gospely.
Nejoriginálnějšímu polskému rockerovi bylo 19, když do Polska přijel z Běloruska. Narodil se krátce před válkou na území zabraném 17. září 1939 Sověty. Unikl deportaci na Sibiř (kam se jako dítě dostal Jerzy Hoffman), ale povolení k návratu do země dostal až v roce 1958. O devět let později zazpíval na festivalu v Opolí píseň Divný je ten svět, od níž se datuje jeho slavná kariéra. Zemřel po několikátém souboji s rakovinou. V domě, kde se narodil, před rokem otevřeli Muzeum Czeslawa Niemena. Zaslouží si vaši návštěvu, je to jen 1000 kilometrů na východ od Prahy.