Welcome to Sarajevo. Foto: Ron Haviv
Welcome to Sarajevo: na slavné fotografii Rona Haviva z roku 1994 jsou muži v uniformě, jak si užívají rauchpauzu – a také palební pauzu – před rozstříleným domem. Plakát, který dnes visí před letištěm, nese tentýž název, ale je na ní šťastná rodinka, fontána Sebilj na starém městě – a láhev kokakoly, snad coby symbol všech změn, k nimž tu došlo v těch 15 letech od války.
Sarajevo se změnilo stejně jako mnoho metropolí ve střední Evropě. Když se procházíte po hlavní třídě, která se ještě pořád jmenuje Maršala Tita, mohli byste stejně dobře být v Polsku nebo Maďarsku, a dokonce snad i v Rakousku. V Praze ne, protože ta je na to moc vypulírovaná; ale možná v Brně nebo v Ostravě, kde je podobně úzké koryto řeky. Jsou tu opravené domy z dob habsburské monarchie, elegantní nákupní centra, pár zanedbaných domů, z nichž vane typický zatuchlý zápach, a spousta paneláků. Těch pár válečných ruin, které ještě stojí, se tváří jako stavební parcely – a domy se stopami po kulkách jsou ostatně k vidění i v Budapešti.
Je to fascinující směsice Vídně, střední Evropy, země se zakázaným názvem (Jugoslávie), globalizace – a Istanbulu. Jediným nápadným rozdílem mezi Sarajevem a ostatními městy regionu jsou totiž zdejší četné mešity a starý bazar Bašľaršija. Takový miniorient, alespoň tak město viděli mnozí autoři působící kolem roku 1900. Dnes je Sarajevo místem, které může lecčemu přiučit samozvané znalce islámu, kteří varují před nebezpečími tohoto náboženství.
Potlačit vzpomínky a jít dál Vedle sebe tu totiž pokojně existují různé životní styly: vidíte tu mladé muže, kteří večer pijí jen džus, i takové, kteří do sebe házejí jeden drink za druhým. Ženy v šátcích i minisukních… Různé dress kódy tu žijí vedle sebe, jak se zdá, v míru, stejně jako většinou i ve vídeňské čtvrti Ottakring známé svým multikulturním obyvatelstvem. Po slovansky strohém přivítání následuje často vřelá srdečnost a humor a pak nabídka cigarety. Kouří se tu hodně. Člověk se tu brzo cítí jako doma.
Při pohledu na bezstarostný pracovní ruch, který Sarajevem vládne, si člověk jen těžko dovede představit, že během oněch 1425 dnů obležení v letech 1992 -1995 tu přišlo o život více než 10 000 lidí, z toho 1500 dětí. I přes jarní náladu je to pořád ještě poválečná společnost, vedle sebe přebývají v těsné blízkosti touha po normálnosti a staré trauma. Podle odhadů bylo za války znásilněno 20 000 bosensko-hercegovinských žen. A když se vypravíte do srbského okolí Sarajeva, máte velkou šanci, že na polích uvidíte pracovat tytéž muže, kteří svého času ostřelovali město, a možná nejen to. Ale nejen oni by účast v terapeutické skupině považovali za trapnou. Heslo zní: potlačit vzpomínky a jít dál.
Cena za vratký daytonský mír z roku 1995 byla nejen lidsky, ale i politicky vysoká. Kromě počtu obětí, rozsahu poničení země a hospodářství, které závisí na mezinárodní pomoci, trpí Bosna a Hercegovina hlavně správní strukturou připomínající labyrint. Koberec z ústřižků malých kantonů a dvou států v jednom – máme tu přece ještě Republiku srbskou – a doutnající vládní krize, to jsou mlýnské kameny na cestě k všednodennosti. Ale v Belgii to koneckonců není o moc jiné.
Samozřejmě tu těžko přeslechnete radikální politiky všech tří stran – Muslimy, Srby a Chorvaty -, kteří na sebe stále znovu nepříjemně upozorňují. Takoví jsou sice i ve státech Evropské unie, tady ale mohou natropit daleko větší škody: se svým fundamentalismem – ať už se nazývá nacionalismus nebo islamismus – a relativizací genocidy.
Ale situace v zemi se už hodně znormalizovala a je daleko od toho, co mi roku 2003 řekl jeden bosenský kolega: “Musíme se zase začít vzájemně zabíjet, aby na nás svět nezapomněl?”
A přesto: až Evropa zase chytí dech po hospodářské krizi, bude své zraky chtě-nechtě zase muset upřít na západní Balkán. I tady se bude rozhodovat o budoucnosti kontinentu a Unie. Neboť jedině vstup Chorvatska, Srbska, Bosny a Hercegoviny, Černé Hory, Makedonie a Kosova do Evropské unie pomůže zajistit trvalý mír a zvýšit stabilitu poválečných společností. Při otevřených schengenských hranicích by nacionalismus etnických menšin časem vyprchal – a paradoxně by znovu vznikly struktury spojené s celkem, po němž tady mnozí tajné touží: Jugoslávií. Tak by se uzdravila i evropská myšlenka, která v Sarajevu utrpěla hned dvě fatální střelné rány: v roce 1914 a 1992.