Homo wessi na návštěvě v Drážďanech / Stlpček

Vlak pomalu vjíždí na drážďanské hlavní nádraží. Naposledy jsem tady byl asi před sedmi lety – jel jsem z Frankfurtu do Prahy a v Drážďanech jsem jenom přestoupil. Měl jsem na to poměrně málo času a pamatuji si, že tmavá hala (skleněná střecha zničená za války byla pokryta břidlicí a dřívím) a všudypřítomné stavební práce ztěžovaly orientaci, takže vlak do české metropole mi skoro ujel.

Poslední listopadový víkend letošního roku jsem ovšem vystoupil na krásně zrekonstruované nástupiště osvětlené novou střešní konstrukcí z bílého skelného vlákna, jíž budovu z roku 1898 opatřil špičkový britský architekt Norman Foster (mj. autor rekonstrukce berlínského Reichstagu). První dojem z Drážďan nemohl být lepší.

Vycházím směrem na Pražskou ulici. Hlavní nákupní třída září novotou a předvánoční světelná výzdoba obchodů láká zákazníky k nákupu dárků. Každý palác konzumu se zdá být novější, hezčí a větší než ten vedlejší a já se začínám trochu stydět za naši frankfurtskou třídu Zeil, která není zdaleka tak jednotná, nová a upravená. Najednou si ale uvědomuji, že jsem na Pražské ulici skoro sám – v pátek večer krátce před sedmou. Na Zeilu se to v té době jen hemží. Téměř prázdná Pražská má v sobě cosi nereálného, skoro děsivého. Je to onen nepoměr mezi leskem nových nákupních středisek a chybějící kupní silou, o němž se mluví v souvislosti s mnoha východoněmeckými městy? Obraz Drážďan dostává první trhliny.

Z Pražské ulice to není daleko na Staré Město. Stačí přejít pár ulic. Na semaforu je červená. Rozhlížím se: moderní tramvajová zastávka, nové koleje, nedávno vyasfaltovaná silnice. To je paráda, musí se po ní krásně jezdit, napadne mě. V západních spolkových zemích jsme si totiž zvykli, že města na opravu ulic nemají peníze a člověk si při jízdě občas připadá jako na Rallye Paříž-Dakar. Pomalu ale začíná převažovat jiná, závistivá myšlenka: To všechno jsem zaplatil já. Každý poplatník daní v Německu totiž měsíčně odvádí tzv. přirážku solidarity neboli soli, jak jí lidově říkáme. Jde vlastně o jakýsi osobní příspěvek na vybudování nových spolkových zemí. Já sám jsem na něm za uplynulých dvacet let zaplatil kolem 12 000 eur. To už jsou nějaké peníze!

V západních spolkových zemích se čím dál tím častěji mluví o tom, jak dlouho ještě my wessies budeme muset soli platit. Rádi přitom zapomínáme, že soli přispívají opravdu všichni poplatníci v Německu, a nejen wessies: platí ji i pracující z nových spolkových zemí, dokonce i ti, kteří nemají německou státní příslušnost. Soli, ale i tzv. vyrovnání nákladů mezi spolkovými zeměmi, v jehož rámci bohatší země odevzdají chudším část svého jmění, je v podstatě takový celostátní projekt, na který bychom my poplatníci – wessies, ossies i Neněmci – mohli být docela hrdí. Mohl by nás bez ohledu na původ spojit. To, co se s těmi penězi dokázalo, není totiž vůbec zanedbatelné. Společenský diskurz ale bohužel mlčí. Snad proto, že těch nepodařených výsledků sjednocení Německa je také celkem dost.

Kde jsou Drážďaňané?

Po celou dobu, co se procházím po Starém Městě, od Frauenkirche přes Zwinger a Semperovu operu až zase zpět k Frauenkirche, jsem víceméně sám, jen sem tam zdálky spatřím další turisty, jak hledají restauraci na večeři nebo se vrací do hotelu. A zase ta nejistota: Proč jsem v celém historickém centru neviděl jediný obchod s potravinami? Kde jsou vlastně Drážďaňané? A kde bydlí? Kolem mě jsou skoro výlučně hotely. Na co se to vlastně dívám? Co je skutečná památka a co novodobá rekonstrukce?

A pak mi dochází: Eurodisney sice leží u daleké Paříže, ale Germandisney je v Drážďanech. Jejich Staré Město působí jako bezkrevná fasáda a umělé pozadí pro rodinné fotky jeho návštěvníků. S odkazem na Kunderu bych mohl říci: drážďanský život je jinde, ale víc jsme jisté doplatili na Disneyho.

Text vyšiel v prílohe Orientace denníka Lidové noviny.