Porušil pravidlo mlčení. Popsal praktiky mafie i jména. Pak mu zavolala policie, že se mu změní život, že mafie chce jeho hlavu. “Žil jsem jako myš,” říká Roberto Saviano.
Foto: Frank Bauer
Projdu přes bezpečnostní rámy Evropského parlamentu. V kavárně dostanu instrukce – je to třetí patro, salonek, poznáte to podle bodyguardů. Zamířím tam. Čtyři členové ochranky a další tři zaměstnanci parlamentu stojí přede dveřmi. Tady to bude.
“Prohlédneme si vaši tašku. Prolistujte ten sešit,” prosím. “Ukažte, že diktafon funguje. Děkuji,” udílí příkazy policista, který mě proklepne k přijetí u jedenatřicetiletého nepřítele italské mafie.
V předsíni jsou další tři lidé. A v místnosti bez oken sedí Roberto Saviano. Už pátý rok se ukrývá. Má sedm ochránců a párkrát už opustil Itálii, aby se nadechl. Nemůže ven nikdy sám, nedaří se mu pronajmout si bydlení. Visí nad ním potvrzená klatba neapolské mafie, rodiny Casalesi. Jako 26letý totiž napsal knihu Gomora. Porušil mlčení. Popsal jména i praktiky neapolské ekonomiky. Obchod s drogami i mrtvými. Nemusel chodit daleko, mafie je na každém rohu, v každém oboru. Jeho surová Gomora bodovala i na filmovém plátně a jinak než známý Kmotr. Pravdivěji. Za nynější knihu Krása a peklo dostal v Bruselu evropskou literární cenu.
V posledních letech přišel o přátele a má deprese. O rodině odmítá mluvit kvůli její bezpečnosti. Jeho noví přátelé jsou policisté, žalobci i soudci, ale taky Salman Rushdie či agent Donnie Brasco. A on pořád píše. Funguje to tak: buď zmizíš, nebo pokračuješ, ale pak musíš být hodně vidět, říká v rozhovoru pro MF DNES. Roberto Saviano vidět je. Má za sebou čtyři hyperúspěšné debaty v italské televizi. Jeho příběhy o skutečné Itálii lidé sledovali víc než fotbal.
Jak cestujete?
Klasicky, měl jsem tu eskortu jako v Itálii, tři auta.
Říkáte klasicky s eskortou. Jak pro koho. Jezdíte jen autem?
Do Belgie jsem letěl. V letadle je mi dobře, cítím se svobodně, jak jsou tam všichni kontrolovaní. A tady se o mě stará belgická policie.
Zvykl jste si na bodyguardy?
Na to se nikdy nedá zvyknout. V Itálii a v Kolumbii žije s ochrankou nejvíc lidí na světě. Na jednu stranu je to dobře, protože to zachránilo život mnoha lidem. Na druhou stranu totální stres.
V Itálii jste na vrcholu popularity. Máte za sebou čtyři díly superúspěšných televizních debatních večerů s 11 miliony diváků. Mění se tím něco?
(směje se trpce) To nedokážu říct, byl to zázrak. Mít vrcholy sledovanosti vyšší, než je finále fotbalové Ligy mistrů, je fakt k neuvěření.
Změní se něco pro Itálii?
Zdá se, že je to poselství naděje. Už jen to, že miliony lidí chtěly poslouchat příběhy o své zemi a že to vidělo hodně mladých lidí.
Třeba to bude mít vliv na vládu magnáta Silvia Berlusconiho.
Ta už fakticky padla. Jen mají všichni strach ji shodit i formálně, protože ten, kdo to udělá, se musí připravit na mstu. Na každého jsou připraveny očerňující materiály, nátlak, manipulace, prostě to, co je v Itálii pravou hrozbou demokracie. Každý, kdo se vládě postaví, se musí připravit na mediální útok, na pomluvy, na “špínomet”.
Kdo by mohl po Berlusconim vést zemi?
To kdybych věděl! Ani si nemyslím, že po Berlusconiho zimě hned přijde jaro. Bude to ještě dlouhá a tuhá zima. Italská politika je strašně slabá, skřípnutá starými komunisty, starými zvyky, myšlením.
Pomůže vám popularita vylézt z nory?
Zůstalo to stejné. Možná mi to zvedne respekt u těch, kdo by se mě chtěli s velkou úlevou zbavit.
Z filmu Gomora.
Muselo vás to přece podpořit psychologicky.
Ono to funguje následovně: když ti mafie věnuje pozornost, buď zmizíš, přestaneš dělat, cos dělal, a tak se z toho vyhrabeš, anebo se rozhodneš pokračovat, ale pak musíš být hodně vidět a získat autoritu. To je skutečná ochrana a tu teď mám. Ale život mi to nezmění, budu dál žít jako teď. Samozřejmě, kdybych odjel z Itálie, na co myslím každý den a co jsem už i několikrát udělal, mohl bych žít víceméně normálně.
Zůstanete v Itálii?
Na chvíli určitě odjedu. Pak uvidíme, ale asi se tam vrátím.
Teď máte i evropskou cenu za literaturu. (Cenu získal za knihu Krása a peklo, pozn.red)
Zmírní to utrpení, které prožívám s dalšími Italy. Nadává se nám i z nejvyšších pater, že tím, že popisujeme kontrasty, pomlouváme vlastní národ. Popsat zlo přece znamená, že se mu postavím a ne že ho šířím, jak si někdo myslí.
Z Itálie poslední roky chodí pořád zprávy o zatýkání mafiánů. Má to na vás vliv?
Ano, to, že rozebrali casaleský klan, jehož praktiky jsem popisoval,mi vážně ulevilo. Předtím jsem žil zalezlý jak myš. Je to lepší, ale mafii jen tak někdo neporazí.
Proč vás vlastně chce dostat?
Často se mě lidi ptají, proč se tak silná organizace bojí slov spisovatele. To je kouzlo literatury. Příběhy, které stojí osamoceně a daleko, se vyprávěním stanou příběhy všech, kdo je čtou. Mafie se nebojí těch, kdo je píšou, ale těch, kdo si je přečtou. Když se zmocníš příběhu, přestane být stínem, ale stane se osobní událostí. Mafie chce, aby všechny příběhy byly v její režii, “naší věcí”, jak si říká sicilská Cosa nostra.
Kdy a jak se dozvíte, že už vám nehrozí nebezpečí?
Vůbec nevím. Časem. Tím, že padnou další, že přibude kajícníků.
Po přečtení příběhů z knížky Peklo a ráj to vypadá, že ta samota vám vlastně jde k duhu.
(směje se) No, to ano.
Z filmu Gomora.
Najdete na životě po skrýších a s ochrankou nějaké výhody?
Výhoda je, že vedu absurdní a neuvěřitelný život, díky kterému vidím nepředstavitelné věci, dostanu se k vysoce postaveným lidem, jezdí za mnou zástupci zahraničních vlád pro radu, žiju v policejních kasárnách a státní zástupci a vyšetřovatelé jsou jako mí bratři, rodina. Mám šanci mluvit k milionům lidí. Můj život není jen schovávaná, ale má i své přednosti.
Dostanete se k lidem. Můžete své postřehy psát?
Ano. K novým věcem se dostávám přes policisty a soudce. Je to jiné, ale pořád fascinující. Jako bych jen změnil válečnou frontu.
Nerozšíříte své psaní o mafii za italské hranice?
Jistě, protože je to mezinárodní fenomén. Mě baví studovat její dynamiku, ale ne proto, že bych byl “mafiolog”. Mě zajímá ekonomika, demokracie, a tím pádem se dostávám k mafii. Tvrdím, že hlavní ekonomika je ta nelegální. Kdo studuje fungování mafiánského podnikání, studuje pravou ekonomiku. Až pak přichází legální podnikání, i když to vypadá opačně.
Proč si to myslíte?
Výnosy ze všeho nelegálního jsou vyšší. Když sečtete odhady výnosů z padělků, obchodů s kokainem, s odpadky, obchod s lidmi, prostituci, obchod s přistěhovalci, stavebnictví, falešné peníze, to všechno je v tom. Nemluví se o tom, ale zfalšovat euro je jednoduchá záležitost a má vliv na inflaci.
Jak to víte?
Z jednoho vyšetřování. První, co se po vstupu některých východních zemí do Evropské unie událo, byl přítok falešných peněz. U nás byly hned a snadno se daly získat i tiskařské šablony. Mafii se musí čelit, anebo na ni demokracie dojede. Demokracie není završená, dokud v zemích, jako je Itálie, Francie nebo Španělsko, mafie dává politice pravidla. A s nynější krizí posiluje, banky potřebují peníze.
Nechcete vstoupit do politiky?
Není to moje profese, já píšu.
Z filmu Gomora.
Schovával jste se po Evropě, nebyl jste i v Česku?
Ne, ale moc rád bych přijel. Je to krásná země a na rozdíl od odtrženého Slovenska, v němž se usídlily snad všechny kriminální organizace, má ještě Česká republika určitý demokratický prostor. Snad je to silnou tradicí. Zdá se, že politici se nenechali v Česku a snad ani v Maďarsku zanítit kriminalitou tak, jako v Rumunsku nebo Bulharsku. Albánie, Makedonie, Estonsko nebo Lotyšsko se nechaly koupit úplně. Nejsem expert, ale vím z doslechu, že mafie tam dělají obrovský byznys.
Vypadá to, že italská mafie je nejlépe zorganizovaná ze všech.
Nevím, jestli je tam všude italská mafie. Ale je to ona, která nadiktovala pravidla. Obrovsky silná je však narkomafie v Mexiku, v Kolumbii, sílí i japonské organizace a některé se s Mexičany spojily, silní jsou Rusové a takové Bulharsko, o němž se říká, že když každý stát má mafii, tak v Bulharsku má mafie stát.
Objevil jste se i v aféře WikiLeaks.
To je zajímavé, ale ne kvůli mému jménu, ale protože to krásně popisuje, jak věci fungují. Týdeník l´Espresso objevil, že španělští prokurátoři jednali s americkou FBI a mými větami, mými závěry je žádali o zásah ve Španělsku. To znamená, že nějaký spisovatel, novinář tím, že shrne problém, může posloužit žalobcům k zákroku. To je krása.