Nedávné vyhoštění nelegálních Romů (Cikánů) z Francie zpět do Rumunska vyvolalo po celé Evropě protesty nejen liberálních médií a vrcholných politiků – a tedy nejen levice. Vyhánění přesto pokračovalo – a stalo se špičkou mnohem většího ledovce evropské politiky.
Incidenty tohoto typu je třeba vnímat na pozadí dlouhodobého procesu opětovného přeskupování politického prostoru západní a východní Evropy.
Donedávna politickému prostoru evropských zemí dominovaly dvě hlavní strany, které oslovovaly celý elektorát – strana napravo od středu a strana nalevo od středu. Poslední volební výsledky na Západě, ale i na Východě, signalizují postupný nástup jiné polarity. Máme jednu převažující středovou stranu, která je pro globální kapitalismus jako takový, obvykle navíc s liberální kulturní agendou (tolerance vůči potratem, právům homosexuálů, náboženských a etnických menšin atd.). A proti této straně se staví neustále sílící protipřistěhovalecká populistická strana, kterou na okrajích doprovázejí otevřeně rasistické neofašistické skupiny. Jak jsme se do takové situace dostali?
Když se v roce 1990 rozpadly komunistické režimy, vstoupili jsme do éry, v níž se převládající formou výkonu státní moci stala depolitizovaná expertní správa a koordinace zájmů. Jedinou možností, jak v tomto novém kontextu do tak nepolitické sféry vnést vášeň a aktivně mobilizovat lidi, je strach: strach z imigrantů, strach z kriminality, strach z bezbožné sexuální nemravnosti, strach z ekologické katastrofy a také strach z obtěžování (politická korektnost je ostatně příkladem liberální obdoby politiky strachu).
Důsledkem je, že na obsahu získal pojem toxické subjekty. Zatímco původně tento termín vychází z populární psychologie, která nás varovala před emocionálními upíry, hranice užití se dnes rozšiřuje. Pojem toxický přitom zahrnuje celou řadu vlastností, které patří do naprosto různých rovin (přírodních, kulturních, psychologických, politických).
Sociálně je nejvíce toxickým zahraniční Soused – a podivná propast jeho myšlenek, rozkoší, názorů a zvyků. V důsledku je pak konečným cílem všech pravidel mezilidských vztahů snaha dát do karantény (nebo alespoň neutralizovat a potlačit) právě tento toxický rozměr a tím potlačit zahraničního Souseda – odstraněním jeho jinakosti – na neškodného krajana.
Konečným výsledkem je, že dnešní tolerantní liberální multikulturalismus se stává zkušeností Ostatních zbavených jejich jinakosti – Ostatních bez kofeinu, kteří tančí fascinující tance a mají jasný ekologicky holistický přístup k realitě, zatímco zvyky jako bití žen zůstávají mimo naše pohledy.
Mechanismus takové neutralizace už v roce 1938 nejlépe zformuloval Robert Brasillach, francouzský fašistický intelektuál, který byl v roce 1945 odsouzen a zastřelen.
Sám sebe považoval za umírněného antisemitu a tvrdil: “Sami jsme si povolili tleskat v kině Charliemu Chaplinovi, polovičnímu Židovi, obdivovat Prousta, polovičního Žida, tleskat Yehudi Menuhinovi, Židovi; a Hitlerův hlas se k nám nese po rádiových vlnách pojmenovaných po Židu Hertzovi… Nechceme nikoho zabít, nechceme organizovat žádné pogromy, zároveň si ale myslíme, že nejlepším způsobem, jak zabránit nepředvídatelným akcím instinktivního antisemitismu je organizovat antisemitismus rozumný.”
Copak to není stejný přístup, jaký dnes naše vlády zaujímají vůči imigrační hrozbě? Poté, co správně odmítnou otevřený populistický rasismus jako “nepřiměřený” a “nepřijatelný” pro naše demokratické standardy, razí “vlastní rozumná” rasistická ochranná opatření. Nebo, jak nám vysvětlují dnešní Brasillachové: Sami jsme si povolili tleskat africkým a východoevropským sportovcům, asijským lékařům, indickým programátorům. Nechceme nikoho zabít, nechceme organizovat žádné pogromy, přitom si ale myslíme, že nejlepším způsobem, jak zabránit vždy nepředvídatelným násilným akcím instinktivní obrany proti přistěhovalcům, je zajistit přiměřenou ochranu před přistěhovalci.
Vize detoxikace Souseda je volným přechodem od přímého barbarství k barbarství s lidskou tváří. Je to regrese od křesťanského evangelia (Miluj bližního svého) zpět k řecko-římskému nadřazování vlastního kmene nad barbarskými Ostatními. Kamuflováno obranou křesťanských hodnot je to ve skutečnosti samo o sobě největší hrozbou pro naše křesťanské dědictví.