Když prezident České republiky nedávno obvinil z nejnovějšího konfliktu na Kavkaze Gruzii, řada politických komentátorů nad tím více méně mávla rukou jako nad projevem ješitnosti nebo vlastně neškodného tuzemského furiantství. Jenže v případě obvinění Gruzie nešlo o nějaký exces Václava Klause, ale o jeho zcela zvláštní vztah k Moskvě.
Jenže v případě obvinění Gruzie nešlo o nějaký exces Václava Klause, ale o jeho zcela zvláštní vztah k Moskvě, který je setrvalý a konzistentní a který lze sledovat od počátku 90. let, kdy se Klaus dostal na politické výsluní.
Jedině tak si můžeme vysvětlit jeho zahraničněpolitické postoje, které jsou jinak z hlediska českých národních zájmů nepochopitelné.
Integrace Evropy
Na prvním místě jde o proces evropské integrace, který Sověti po léta považovali za překážku pro tradiční ruskou zahraniční politiku podle hesla „rozděl a panuj“.
Sověti se ještě počátkem padesátých let vysmívali vojenské bezmoci západní Evropy a zvážněli, až když bylo v roce 1957 založeno Evropské hospodářské společenství. Nepříjemný pocit Kremlu z rostoucí konkurence zesílil po rozpadu sovětského impéria, s integrací bývalých satelitních států do Evropské unie a s nástupem putinovské garnitury do čela Ruska.
Obavy z užší spolupráce starších a nových evropských demokracií vyjadřoval ve střední Evropě také Václav Klaus, který Čechy varoval před ztrátou vlastní suverenity v Evropské unii. Klaus tak činil, aniž by přitom navrhl jakýkoli jiný životaschopný projekt mezinárodního ukotvení České republiky. Ani také nemohl, protože mimo EU existuje už jen jeden možný model: oblast spadající do ruské sféru vlivu. A o to právě jde.
Visegrád
Klausův postoj byl nejlépe vidět na jeho vztahu k projektu užší spolupráce středoevropských zemí, k tzv. Visegrádské čtyřce. Spolupráce Česka, Polska, Slovenska a Maďarska, zemí se společnou historickou zkušeností, byla přitom nejpřirozenější cestou, jak posílit naše pozice vůči bruselské byrokracii nebo jen vůči Německu, před jehož vlivem v EU Klaus několikrát varoval.
Ve skutečnosti to je zcela opačně. Zatímco země Visegrádu mají v Evropském parlamentu 116 poslanců, Německo jen 99, ačkoli má 82 milionů obyvatel a země Visegrádu dohromady jen 64 milionů. Malé a středně velké země jsou v EU upřednostňovány na úkor velkých, a pokud bude Evropská unie, založená na partnerství jednotlivých národních států, jen trochu fungovat, je pro českou politiku „německá otázka“ vyřízena.
Je snad Klaus někomu zavázán a veřejnost to nemá vědět?O tom, že Klausovi ve skutečnosti nikdy nešlo o skutečnou opozici vůči Bruselu – a tedy o něco legitimního a nanejvýš potřebného –, ale o samotnou existenci EU, jasně svědčí fakt, že projekt Visegrádu hned v samých počátcích odmítl. Jako novopečený český premiér prohlásil počátkem ledna 1993 v rozhovoru pro francouzský deník Le Figaro: „Visegrád se nás netýká. Jednalo se o proces, který zcela uměle vyvolaly západní země.“
Měl naprostou pravdu – zatímco Západ se snažil o integraci zemí bývalého východního bloku v zájmu rozšíření pásma stability a prosperity evropského společenství, Moskva měla vždy zájem na atomizaci střední Evropy, aby ji pak mohla lépe ovládat.
Když se Klausovi podařilo středoevropskou spolupráci odsunout na vedlejší kolej, zcela neomylně se ze všech našich sousedů nejvíce přátelil s Vladimírem Mečiarem, který představoval největší prvek nestability ve střední Evropě a jehož „slovenské furianství“ mělo zakrýt vazalský poměr ke Kremlu (za Mečiarova premiérství byla upevněna smrtonosná závislost Slovenska na Rusku v oblasti strategických surovin). Jak se v tomto ohledu zachoval Václav Klaus?
Privatizace rafinerií
Jedním z nejzávažnějších kroků strategického významu nové polistopadové vlády bylo rozhodnutí o způsobu privatizace českého petrochemického průmyslu. Vedle západních konsorcií měla eminentní zájem na znovuzískání či potvrzení rozhodujícího vlivu v petrochemii ve střední Evropě Ruská federace.
Na české straně jí sekundovali lidé spojení s předlistopadovými firmami zahraničního obchodu. Jejich snahou bylo upevnit stávající vazby mezi petrochemickými podniky tehdejší ČSFR a podniky bývalého SSSR, což byl zájem i monopolního dovozce ruské ropy, Junkova Chemapolu. I když v celé transakci mohlo jít z české strany především o byznys mezi starými kamarády (laciná ruská ropa – levná zpočátku „pro přátele“, později pak podle situace), už na první pohled znamenala tato tzv. česká cesta privatizace rafinerií jedno obrovské bezpečnostní riziko.
Není žádným tajemstvím, že ruský ropný průmysl je pod kontrolou bezpečnostní služby, a tedy Kremlu. Česká republika by se stala energeticky závislou na zemi, která hospodářskou politiku využívá k prosazování svých mocenských zájmů a která nepřestala usilovat o obnovení svého vlivu ve střední Evropě. To vše za situace, kdy ruskou okupaci v roce 1968, její nedozírné ekonomické, kulturní či ekologické škody, značná část ruské veřejnosti, včetně politických a vojenských elit, dodnes interpretuje jako bratrskou pomoc, za kterou by měli být Češi vděční.
Při rozhodování, zda privatizovat české rafinerie s pomocí západních konsorcií, či s pomocí ruských firem, nebylo co řešit – bylo to stejné, jako kdyby se polistopadová reprezentace zcela vážně rozhodovala mezi Varšavským paktem a NATO. Přesto se Václav Klaus postavil za „českou cestu“. Když ministr vnitra Jan Ruml předložil vládě zprávu, upozorňující na bezpečnostní rizika této cesty, označil Klaus zprávu za „mimořádně nekvalitní“ – „absolutně bezcennou pro jakékoli rozhodování“.
Když si nebezpečí uvědomil tuzemský tisk, spustil proti „české cestě“ kampaň a mimo jiné odhalil šéfa Chemapolu Václava Junka jako dlouholetého agenta komunistické rozvědky, utekl se Václav Klaus k deníku Právo a svěřil mu svou tezi, že viníkem všeho špatného v minulosti „byl komunistický systém, nikoli pár jednotlivců, kteří v rámci něho páchali ty či ony nedobré činy“. V souvislosti s „osočováním“ Junka pak vyslovil obavy o transformační proces: „Jsem trochu neklidný z dnešní nové fáze agentomanie, která se u nás začíná objevovat, protože ta by nabízela jiné řešení a zcela jiné pojetí našeho transformačního procesu. … To bych považoval za nesmírně varovné.“ Klaus tvrdil, že v Chemapolu jsou odborníci a že není důvod, proč by se neměli podílet na privatizaci rafinerií.
V celé věci nešlo ovšem o Junka a spol., ale o zásadní otázky národní bezpečnosti, které nemohl Klaus nevidět, i kdyby byl na obě oči slepý. A podobně je to i s dnešní válkou na Kavkaze a snahou Moskvy získat zpět pod kontrolu ropovody, které jsou důležité pro zmírnění závislosti Evropy na ruských dodávkách.
Proč to dělá?
Václav Klaus měl po listopadu 1989 více než rezervovaný odstup od úsilí o náš vstup do NATO, zpochybňuje evropskou integraci a léta bojkotoval středoevropskou spolupráci. Tedy tři základní procesy, které jsou garantem svébytnosti a nezávislosti České republiky a jsou na straně druhé v příkrém rozporu se snahou Kremlu uplatnit svoji velmocenskou politiku v tomto koutě Evropy. Zatímco Klaus často nejde daleko pro kritiku Západu a našich evropských či severoamerických spojenců, nikdy jsme z jeho úst neslyšeli byť jen náznak kritiky fašizujícího se putinovského Ruska.
Zbývá otázka, proč to dělá. Vede snad Klause k podobnému jednání ekonomický katedrový fanatismus, který je zcela odtržený od světa reálné politiky, nebo to je opravdu jen ješitný člověk, který je svému vysokému mínění o sobě samém schopen obětovat i ta nejzákladnější politická a bezpečnostní pravidla jenom proto, že je zastával jeho předchůdce? Nebo je snad Klaus někomu či něčemu zavázán a česká veřejnost o tom nemá vědět?
To je nakonec jedno. Podstatné je, že Václav Klaus svými zahraničněpolitickými vystoupeními nehájí zájmy České republiky a porušuje snad každé slovo přísahy, kterou skládal jako její prezident. Nestala se už z jeho prezidentování kauza pro Ústavní soud?
Text vyšiel v týždenníku Respekt.