Nejen Britové, i Američané si začínají uvědomovat, že Murdoch je jejich problém.
Britské drama proniklo také krunýřem americké sebestřednosti. Legendární reportér Carl Bernstein jej přirovnal k aféře Watergate. V ranních televizních zprávách apeluje Hugh Grant na Američany, aby se probudili a pochopili, že Rupert Murdoch má špatný vliv i na jejich média. Senátor John D. Rockefeller volá po vyšetřování aktivit Murdochovy mateřské firmy News Corp., zda nebyly napíchnuty také telefony Američanů. Pokud by se ukázalo, že terčem byly oběti 11. září, jak naznačuje britský poslanec Tom Watson, okamžitě to přestane být pro Američany zahraniční aféra. Jen v jediném americkém médiu se tváří, jako by se nic z toho nestalo – v televizi Fox News, kterou vlastní Murdoch.
Infarkt jako varování
Co to ale všechno znamená? „Přichází něco jako britské jaro,“ píše sloupkař The New York Times David Carr. Já bych to řekl takto: Murdochův debakl odhaluje nemoc, která po třicet let pomalu ucpávala srdce britského státu. Toto je infarkt, který vás varuje, že jste nemocní, ale také vám dává šanci uzdravit se. Hlavní příčinou této britské nemoci byla příliš velká, nelítostná a nekontrolovatelná síla médií, jejím hlavním symptomem pak byl strach.
Mluvit o britském jaru jako analogii k arabskému jaru je zjevně poetická nadsázka. Ve srovnání s většinou světa je Británie svobodná země. V mnoha ohledech je dnes i lepší, než byla v době, kdy Murdoch koupil The Times v roce 1981. Ale v horních vrstvách britského veřejného života chodili muži a ženy s malými rampouchy strachu zaraženými do srdce. A strach je nepřítelem svobody.
Byl to strach, o němž se nemluvilo, sebeklamná zbabělost, která se maskovala mlčením, eufemismy a výmluvami. Ve skrytu duše si politici, poradci, lidé od PR, veřejní činitelé i – jak se dnes ukazuje – policejní pohlaváři říkali: Jen ne proti Murdochovi. Nikdy nejít proti bulváru. Murdoch a jeho firmy hanebně a ilegálně pronikali lidem do soukromí, aby se díky intimním detailům ze života celebrit noviny lépe prodávaly a aby si zabezpečili politický vliv.
I když bulvár nešel přímo proti vám, vždy tady byla hrozba, že to může udělat. Víme, že ti, kdo pronikali do soukromí, se nezastavili před ničím a před nikým. Královská rodina, rodiny britských vojáků zabitých v akci, unesené děti – všichni byli terčem vetřelců.
Murdoch v. premiéři
Arogantní síla médií také v mnoha ohledech utvářela britskou politiku. S pohledem na ruiny pokusu Tonyho Blaira najít Británii pevné místo v EU, pokusu, který byl zničen euroskeptickým britským tiskem, jsem jednou poznamenal, že Murdoch je druhý nejmocnější muž v Británii. Ale pokud se moc měří ve vymezeném smyslu podle hesla „kdo se koho bojí víc“, pak byl Murdoch mocnější než poslední tři britští premiéři. Báli se ho více, než se bál on jich.
Blair viděl, jak jeho předchůdce Johna Majora a lídra labouristů Neila Kinnocka zničil nepřátelský tisk. Poučil se z toho a předcházel si tiskové barony, seč mohl. Až když opouštěl po deseti letech svůj úřad, troufl si říct o britských médiích, že se chovají jako „brutální bestie“.
Minulý týden jsme se dozvěděli, že Blairův nástupce Gordon Brown věří, že citlivá data jeho rodiny od lékařských záznamů až po výpisy z účtů napadli hackeři. Brown nám sdělil, že ho tehdejší šéfredaktorka dalšího Murdochova tabloidu The Sun přivedla k slzám, když mu telefonovala, že se chystají uveřejnit zprávu o cystické fibróze jeho tehdy čtyřměsíčního syna Frasera. Tahle žena je Murdochova pravá ruka a jmenuje se Rebekah Brooksová. A přesto, když se o pár let později vdávala, Brown přišel na obřad. Chtěl totiž opět vyhrát volby.
David Cameron si předcházel barony tisku obecně a Murdocha zvlášť. Co hůř, za ředitele komunikačního odboru si vybral Andyho Coulsona, bývalého šéfredaktora Murdochova The News of the World. Nevím o nikom mezi britskými novináři, kdo by si myslel, že Coulson nevěděl o praktikách svých podřízených. Cameron však ignoroval všechna varování.
Nejvíc je šokující, že selhala i londýnská policie, která dala k ledu vyšetřování celé aféry. Neřekla ani těm tisícům lidí, že jejich jména jsou na seznamu těch, jejichž telefony plánují noviny napíchnout. Až pod tlakem publikovaných výsledků vlastního vyšetřování deníků The Guardian a The New York Times policie opět celý případ otevřela.
Premiér Cameron slíbil veřejné slyšení. Velmi důležité bude zjistit, proč se policie chovala tak laxně. Jedno vysvětlení se nabízí: strach. Policie měla strach z toho, že se provalí její úzké styky s Murdochovými novinami; někteří policisté byli novinami přímo placeni a na oplátku noviny psaly oslavně o úspěších policie. Zdá se, že policie se víc bála kritiky bulváru než toho, že je s ním v úzkém spojení. A tak šla taky do kolen.
Šance
Možná se dozvíme ještě horší věci o naší minulosti, budoucnost však už vypadá lépe. Ten nejlepší britský žurnalismus zvítězil nad tím nejhorším. Politici se konečně zbavili nadvlády mediálních baronů a obnovili svoji legitimitu pocházející z voleb. Padla bariéra strachu.
Z tohoto močálu snad vzejde nová rovnováha mezi politiky a médii, policií a zákonem, vznikne nový typ seberegulace tisku. Nebezpečí je v tom, že jakmile odezní prvotní rozhořčení, vše se usadí v polovičatých řešeních, podobně jako tomu bylo v případě skandálu zneužívání poslaneckých výhod. Zatím však tato jedna z nejvýznamnějších krizí britského politického systému za posledních třicet let nabízí šanci. Až se na podzim vrátím z Ameriky do Británie, najdu ji o něco svobodnější.
Esej vyšla v denníku The Guardian, v českom preklade v týždenníku Respekt.
