Kdo vytvořil vražednější režim – Hitler, nebo Stalin? Kniha amerického historika Timothyho Snydera ukazuje v překvapivém světle události ve východní Evropě v letech 1932–1945.
Foto profimedia.cz / Corbis
Dina Proničevová kráčela se svými rodiči a sestrou v davu a zdálky slyšela výstřely. Byl podzim roku 1941. „Ty nevypadáš jako Židovka,“ pošeptala jí matka. Dina se tedy u kontroly prokázala papíry – měla totiž ruské jméno po manželovi. Němci jí přikázali zůstat bokem. Dina se dívala, jak matka, otec i sestra nazí kráčejí v zástupu k okraji rokle nedaleko Kyjeva známé jako Babí Jar. Bitím byli přinuceni si lehnout na mrtvá těla a čekat na výstřel do týla. Viděla, jak umírají, viděla umírat i mnoho dalších; třeba ženu, jež prosí, aby byla zabita ve stejném okamžiku jako její dcera, či jinou, která se v posledních vteřinách pokoušela kojit své dítě. Němci ho však hodili do rokle a zoufalá matka skočila za ním.
Vraždění trvalo bez přestávky 36 hodin, zabito bylo 33 761 lidí. Když se setmělo, Němci se rozhodli zabít i Dinu – viděla příliš mnoho. Zachránila se jediným možným způsobem: když začala střelba, vrhla se do rokle a předstírala, že je po smrti. Vydržela ležet bez hnutí, když po jejím těle šlapali Němci kontrolující, zda jsou všichni mrtví. Když házeli na haldy mrtvol hlínu, udělala si malou dírku, aby mohla dýchat.
Tak se Dina stala jedním z velmi mála svědků, kteří podobné masakry přežili.
Území nasáklé krví
Její příběh je jeden z mnoha, které ve své knize Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin (Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem) vypráví americký historik a profesor Yaleovy univerzity Timothy Snyder. Kniha vyšla loni na podzim a mnohé světové deníky a časopisy ji označily nejen za nejlepší historickou knihu loňského roku, ale za jednu z nejdůležitějších knih posledních let vůbec.
Není to jen tím, že je napsaná velmi poutavě. Timothy Snyder udělal něco, co až dosud nebylo ve světě zvykem: šedesát let po Hannah Arendtové a její klíčové knize Původ totalitarismu a mnoho let po románech Vasilije Grossmana prostudoval hrůzy dvou totalitních režimů minulého století – Stalinova a Hitlerova – jako jeden fenomén. Jak napsala Anne Applebaumová v časopise The New York Review of Books, právě v tom spočívá Snyderův originální přínos: „Zabývá se totiž ukrajinským hladomorem, holocaustem, Stalinovými masovými popravami či poválečnými etnickými čistkami jako různými aspekty téhož jevu.“
Snyder v knize popisuje události let 1932–1945 a soustřeďuje se na území zhruba od Poznaně po Smolensk (dnešní Polsko, Pobaltí, Ukrajina, Bělorusko a část západního Ruska). Právě tady leží ony „krvavé země“, které na základě známého paktu Ribbentrop-Molotov okupovali po roce 1939 Hitler i Stalin; tudy se přehnaly armády obou diktátorů a zasévaly smrt v nepředstavitelných rozměrech – zahynulo tu více než 14 milionů lidí.
Kanibalismus jako důsledek
Snyder se kromě jiného podrobně věnuje hladomoru na Ukrajině počátkem třicátých let, který si podle jeho střízlivých odhadů vyžádal 3,3 milionu životů (dalších 1,3 milionu lidí zemřelo hladem v sovětském Kazachstánu). Na základě dokumentů není pochyb, že Stalin poslal tyto lidi na smrt vědomě.
Na celém ukrajinském venkově nebylo v letech 1932–1933 nic k jídlu, protože Stalinův režim sebral lidem všechno obilí včetně osiva, aby jím nakrmil průmyslové oblasti Ruska a současně zničil soukromé rolníky. Komunistická utopie totiž tehdy s rolníky nepočítala – měli se proměnit v proletariát, tedy v dělníky v továrnách (anebo zemřít). Navíc byl paranoidní Stalin přesvědčen, že ukrajinští rolníci jsou sabotéři, kteří „tak nenávidí socialismus, že úmyslně nechávají umírat své rodiny“, aby jej očernili.
Průvodním jevem hladomoru byl kanibalismus, o němž Snyder píše s pečlivostí historika, ale také s empatií vůči lidem v zoufalé situaci. „Dobří lidé umírají první. Ti, kteří odmítli krást anebo se prostituovat, zemřeli. Ti, kteří darovali jídlo jiným, zemřeli. Ti, kteří odmítli jíst maso mrtvých, zemřeli. Ti, kteří odmítli zabíjet své bližní, zemřeli.“ V knize Snyder cituje z dopisu jedné mladé lékařky přítelkyni z června 1933; ještě se nestala kanibalkou, avšak napsala: „Nevím, jestli se jí nestanu, než tento dopis dostaneš.“
Rodiče často páchali sebevraždu a vybízeli děti, aby snědly jejich těla, anebo naopak, zabíjeli své děti, zpravidla ty nejmenší, aby nakrmili zbytek rodiny. Byl to však často jen odklad nevyhnutelné smrti. Ukrajina byla plná sirotků s nafouklými břichy. V jedné vesnici se několik žen pokoušelo založit něco jako sirotčinec, neměly však pro děti jídlo a jedna z nich popsala, co se jednoho dne stalo: „Děti tiše seděly a pojídaly toho nejmenšího, malého Petruse. Trhaly z něj kousky masa a jedly. A Petrus dělal to samé, trhal kousky ze sebe sama a jedl je. Další děti sály krev z jeho ran.“ V těch letech bylo za kanibalismus odsouzeno nejméně 2505 lidí; skutečný počet těch, co z nouze jedli maso svých bližních, však byl podle Snydera zcela jistě mnohem vyšší.
Svět o těchto hrůzách neměl tušení. Jen jediný západní novinář psal o hladomoru v těch letech pravdu: Brit Gareth Jones. Naopak nositel Pulitzerovy ceny Walter Duranty, tehdejší moskevský korespondent The New York Times, ho obvinil z přehánění a připustil jen, že lidé na Ukrajině umírají na „nemoci z podvýživy“. Snyder píše, že Duranty věděl o milionech mrtvých, ale jako obdivovatel sovětského systému byl přesvědčen, že hlad slouží vyššímu cíli a že „nemůžete udělat omeletu, aniž rozbijete vejce“. Americký prezident Franklin D. Roosevelt sice měl informace o hladomoru od ukrajinských politiků žijících v polském exilu, ale měl dost vlastních starostí s hospodářskou krizí a usiloval také o lepší diplomatické vztahy se Sovětským svazem.
Vyvracení mýtů
Snyderova kniha je však mnohem víc než jen popisem drásavých příběhů obětí Stalina a Hitlera. Vyvrací například představu Západu, že utrpení na západní frontě bylo srovnatelné s tím, co se dělo ve východní Evropě. Zpochybňuje ovšem také tvrzení Rusů, že právě oni trpěli za války nejvíc; dokládá, že nejvíc umírali obyvatelé Ukrajiny, Běloruska, Pobaltí a Polska.
Americký historik vyvrací i obecně sdílený názor veřejnosti, že nejtypičtějším nástrojem zabíjení byly plynové komory typu Osvětimi/Březinky. Ve skutečnosti většina z deseti milionů Hitlerových obětí do těchto táborů ani nevkročila: Němci je buď zastřelili v lesích (často za pomoci místních Hitlerových spojenců) nebo je vyhladověli na smrt (například tři miliony sovětských válečných zajatců), případně otrávili plynem ve speciálních náklaďácích či v táborech smrti jako Bełżec, Sobibór a Treblinka. Polovina z obětí holocaustu (tedy z celkového počtu 5,4 milionu Židů, z nichž asi čtyři miliony žily právě na území „bloodlands“) byla ve skutečnosti zabita kulkami. V roce 1943, kdy se v Osvětimi začal používat smrtící Cyklon B, už byla velká většina evropských Židů po smrti.
Snyder upozorňuje, že obrazy, které symbolizují holocaust – například fotografie na kost vyhublých vězňů, nalezených americkými vojáky v koncentrácích v samotném Německu, třeba v Bergen-Belsenu –, jsou zavádějící: ve skutečnosti většinou nejde o Židy. Tábory vznikly pro nucenou práci, ne pro zabíjení (byť se v nich samozřejmě často umíralo). Naopak z táborů jako Bełżec ve východním Polsku či z masakrů v lesích Běloruska nejsou žádné fotografie a nevypovídají o nich skoro žádní svědci, neboť pobyt v nich téměř nikdo nepřežil. Svou úlohu sehrálo také to, že dějiny holocaustu byly psány většinou na Západě a zejména díky těm, kdo přežili, což nebyl případ lidí, kteří se octli na východě v táborech určených k okamžité likvidaci příchozích. Kromě toho území, kde zemřela podstatná část obětí, ovládl po válce Sovětský svaz, který i z ideologických důvodů odmítal považovat Židy za oběti zvláštního druhu a mluvil jen „sovětských obětech“.
Pravdivá však není ani představa o Stalinových gulazích jako symbolu smrti. Ve skutečnosti devět z deseti vězňů přežilo (byť celkově jich v gulazích zemřel asi milion). Na zabíjení měl Stalin jiné nástroje – od hladomoru až po popravy v období velkého teroru v letech 1937–1938, kdy dal zastřelit téměř 700 tisíc lidí, z nichž zhruba 200 tisíc mělo polskou národnost.
Snyder vyvrací i často opakované tvrzení, že zlo páchali jen příslušníci SS, nikoli německá armáda. Právě na území, o němž Snyder píše, se němečtí vojáci, tedy wehrmacht, zhusta podíleli na zabíjení bezbranných civilistů.
Který byl horší?
Historik Snyder četl dokumenty z archivů v deseti jazycích včetně ukrajinštiny, běloruštiny a jidiš. Postupoval jako archeolog, který v terénu zkoumá obrovské množství detailů, ale také jako akademik, jenž se opírá o monumentální práce stovek svých předchůdců. Mnohé z toho, co popsal, není – zejména pro samotné historiky – novinkou, nová je však metoda, s níž k dějinám přistupuje. A také mnohé příběhy a detaily, jež objevil díky otevření archivů ve východní Evropě po roce 1989.
V závěru se autor vrací k základní otázce, která vzbuzuje vášně už desítky let: který z obou totalitních systémů byl horší? Jeho odpovědi každý čtenář nalezne v samotné knize: jednou z nich například je, že sovětský systém byl vražednější v čase míru, německý naopak v čase války. Snyder zároveň upozorňuje, že oba režimy od sebe přebíraly metody zabíjení a mnoho obětí bylo výsledkem interakce obou systémů.
„Dnes, s velkým odstupem času, máme možnost oba systémy srovnávat. Stamiliony Evropanů, jež byly dotčeny oběma režimy, tento luxus neměly,“ připomíná Snyder. Celé období je podle něj dodnes stále nepochopeno. Nejdříve musíme totiž poznat, co se vlastně stalo, jak probíhal holocaust a zabíjení na území „bloodlands“.
Svojí knihou k tomuto poznání vykročil. Svědčí o tom záplava nadšených recenzí ve světovém tisku i nové kolo vášnivých debat o genocidě a holocaustu. Snad se brzo dočkáme českého vydání Snyderovy výjimečné knihy, autor těchto řádků však varuje: nečíst před spaním.
Paradoxy „krvavých zemí“
⇒Na území východní Evropy, v tzv. bloodlands, zahynulo více než 14 milionů lidí: například Stalinem vyvolaný hladomor v letech 1932–1933 si vyžádal 3,3 milionu obětí, převážně Ukrajinců; za německé okupace přišlo o život 4,2 milionu sovětských občanů (hlavně Rusů, Bělorusů a Ukrajinců); Němci zabili kulkami či plynem 5,4 milionu Židů. Další oběti mají oba režimy na svědomí mimo jiné v letech 1939–1941 v okupovaném Polsku.
⇒Za prvních zhruba šest a půl roku od nástupu k moci zabil Hitler asi deset tisíc lidí, zatímco stalinský režim ve stejném období zahubil miliony; naopak v čase války vraždili ve větší míře Němci – rychleji než jakýkoli stát předtím.
⇒Nacisté celkem usmrtili zhruba tolik Nežidů jako Židů. Přitom ale za jediný den (ve druhé polovině roku 1941) zabili více Židů, než jich přišlo o život ve všech pogromech v ruské historii.
Text vyšiel v týždenníku Respekt.
