Když Česká pirátská strana s velkou pompou ohlásila před Vánocemi vznik webové stránky po vzoru WikiLeaks, za jedno z prvních vítězství nad vládním establishmentem si připsala zveřejnění smlouvy na nákup zdravotnických přístrojů organizací samosprávy Ústeckého kraje. Pirátská strana, jež si tímto činem buduje v českém prostředí pověst téměř disidentské skupiny odhalující pečlivě střežená státní tajemství, by dnes na Slovensku vypadala jako parta komiků.
Téměř ve stejnou dobu – těsně před Vánocemi – totiž slovenský parlament odhlasoval novelu občanského zákoníku, podle níž budou od letošního ledna všechny obchodní smlouvy uzavřené se státem (včetně samosprávy) vyvěšené na internetu a zveřejnění bude podmínkou jejich platnosti. Taková otevřenost je neobvyklá dokonce i v evropských státech pyšnících se nízkou mírou korupce.
Byla to však právě zkorumpovanost politického prostředí, která vedla premiérku Ivetu Radičovou k tomuto kroku, jenž je bezesporu jejím největším politickým vítězstvím od nástupu k moci. Jak řekl jeden z poslanců vládní koalice, Miroslav Beblavý: „Potřebujeme, aby ty, kdo drží veřejnou moc, střežilo pět milionů obyvatel Slovenska.“
Slovensko bojuje s korupcí, zveřejňuje na internetu všechny státní zakázky a obchodní smlouvy.
Pro ilustraci, jakou vichřici by slovenský zákon vyvolal v Česku: například firma se státní účastí ČEZ by musela zveřejnit všechny smlouvy, k nimž se dnes novináři dostávají tajnými kanály (i to jen k některým). O miliardových nákupech na ministerstvu obrany ani nemluvě. Platilo by to dokonce i zpětně, neboť slovenská vláda už zveřejnila všechny smlouvy tohoto typu od roku 2006 a zveřejnění těch staršího data (od roku 2000) slíbila do konce roku. První důsledky své otevřenosti vláda pocítila už i na vlastní kůži: vypukl skandál kvůli zjevně předražené zakázce, kterou od bývalé Ficovy vlády získala v roce 2008 konzultační firma, jejímiž majiteli byli náměstci dvou ministerstev vlády Radičové. Jeden z náměstků už rezignoval.
Příčin tak razantního nástupu transparentnosti státu je několik. Na rozdíl od Česka, kde hlavním tématem kampaně pravicových stran bylo zadlužování státu, na Slovensku to byla dramaticky bující korupce za vlády Roberta Fica. Tehdejší opozice emocionálně posilovala odpor vůči úplatkářům také připomínkou rozkrádání státního majetku vládou Vladimíra Mečiara v 90. letech, které je dnes trpkou součástí slovenské historické paměti. Samotná premiérka Radičová – na rozdíl od Petra Nečase relativně nezávislá na mocenských strukturách své partaje, protože je v ní jen místopředsedkyní – si pak vzala protikorupční agendu osobně na starost.
Obecnější příčinou je světový trend, v němž sociální vztahy stále silněji ovlivňuje Facebook (mnoho politiků současné vládní koalice živě komunikuje na síti) a politika se dostává pod stále silnější tlak médií, přičemž WikiLeaks je toho spíše jen vedlejším efektem. Politici pak mají dvě možnosti: buď se opevnit kruhovou obranou utajování, nebo se naopak formálně úplně otevřít veřejnosti.
Diplomky na web!
Jaký vliv bude mít slovenský experiment na snížení korupce, to ukáže čas. Opozice tvrdí, že zveřejnění tisíců smluv jen zahltí veřejnost i média, která si s nimi nebudou vědět rady. Slovenští novináři budou jistě vystaveni důležité zkoušce ve schopnosti analyzovat složité obchodní smlouvy, ale zastánci experimentu tvrdí, že vždy se najde někdo – například firma, která v soutěži o státní zakázku prohrála –, kdo je upozorní na přemrštěné ceny. A hlavně: už samotné vědomí, že vše bude na webu, firmy i státní úředníky donutí chovat se odpovědně.
Revoluční odhodlání vlády vydat se všanc veřejnosti je provázeno i dalšími kroky. Od roku 2012 se mají veřejné zakázky dělat povinně přes elektronické aukce. Některá ministerstva s tím začala už s předstihem a hlásí milionové (v eurech) úspory. Také v justici je připravena série opatření, která mají oslabit slovenskou „justiční mafii“, jež ovládá prakticky celou špičku soudnictví a na rozdíl od té české vytvořila vlastní korupční síť nezávislou na politickém vlivu. Kromě jiného budou soudy povinně zveřejňovat rozsudky na internetu a ne jenom na požádání jako dosud (které navíc mnohé soudy nerespektovaly).
Dalším vítězstvím transparentnosti je zákon, který přikazuje zveřejňovat na internetu diplomové práce studentů vysokých škol, což by mělo omezit hojně rozšířené plagiátorství, dobře známé i v Česku (kde ovšem zákon tuto povinnost nezahrnuje, za zveřejnění se považuje i uložení diplomky do veřejné knihovny).
Cesta k téměř absolutní otevřenosti státu, jíž se Slovensko vydalo, je možná riskantní a nikdo neumí předem odhadnout případné nezamýšlené účinky. Také není vůbec jisté, zda zmíněné kroky utnou chapadla korupční chobotnice, jež je stejně zbytnělá jako v Česku a v celé střední Evropě a vyvinula si neobyčejnou schopnost obcházet jakkoli dobře míněné zákony. Slovensko se však díky svým bouřlivým politickým dějinám, které vždy jednou za čas přivedou do čela země radikální politickou garnituru, stává – už podruhé od zavedení radikálních daňových reforem před osmi lety – opět laboratoří společenských experimentů.