Historie se vrací, aby nás zneklidňovala. Před dvaceti lety řekla tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová lídrovi Sovětského svazu Michailu Gorbačovovi: “Británie a západní Evropa nemají zájem na sjednocení Německa.” Slova z komuniké NATO můžou znít jinak, ale těch si nevšímejte. Nechceme sjednocení Německa. A pokračovala ještě dál (ale neměla pravdu): “Můžu vám říct, že toto je také názor prezidenta USA.” Tak alespoň tehdy zaznamenal rozhovor jeden z nejbližších poradců Gorbačovových. Britský zápis téhož rozhovoru, který byl před pár týdny zveřejněn spolu s dalšími dokumenty ministerstva zahraničí, přidává několik fascinujících detailů.
Byl to akt okázalého podrazu jednoho z dlouholetých a důvěryhodných spojenců v NATO. Byla to také ukázka nerespektování touhy Němců z NDR, kteří protestovali na ulicích nebo hlasovali nohama a kteří měli už zanedlouho jasně vyjádřit svůj názor, že jejich svoboda – politická hodnota, s níž se Thatcherová tolik ztotožňovala – je nejlépe dosažitelná spojením se západním Německem. A navíc to bylo od premiérky velmi krátkozraké.
Nevyjadřovala své obavy soukromě západnímu spojenci, ale vybalila je rovnou muži, který měl ještě stále moc německému sjednocení zabránit. Britský zápis zní takto: Pan Gorbačov řekl, že rozumí, kam premiérka směřuje. Sovětský svaz pochopil problém velmi dobře a může být ujištěna, že Sověti si nepřejí sjednocení Německa o nic víc než Britové. Bylo užiteľné dotknout se tohoto delikátního problému a poznat vzájemné názory na něj.
Není útěchou, že Francois Mitterrand a Francie vysílali Moskvě stejný signál. Gorbačovův poradce Anatolij Černajev, který zapsal konverzaci s Thatcherovou, si 9. října 1989 zaznamenal do svého diáře, že Mitterranděv poradce Jacques Attali s námi mluvil o obnovení pevné francouzsko-sovětské aliance, ‘zahrnující vojenskou integraci – kamuflovanou odkazem na společné využití armád při přírodních katastrofách’. Z francouzské šeptandy a poznámky Thatcherové Černajev usoudil, že stručně řečeno, oni (Francie a Británie) tomu (sjednocení Německa) chtějí zabránit našima rukama.
Trapná epizoda
Na nedávném semináři v Londýně, organizovaném historiky ministerstva zahraničí, reagoval na tyto zápisy bývalý německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher s elegantní blahosklonností. Řekl, že si byl samozřejmě vědom postoje paní Thatcherové, ale příliš se ho neobával, protože dokud mají Němci za zády Američany, Britové proti nim nepůjdou. Ukázalo se, že měl pravdu, a navíc pověst Británie dostala mezi Němci pořádně na frak.
Na témže semináři prohlásil William Waldegrave, tehdejší náměstek britského ministra zahraničí, že to byla jedna z nejpolitováníhodnějších epizod v historii britské diplomacie. Z publikovaných záznamů vyplývá, že tehdejší ministerstvo zahraničí v čele s Douglasem Hurdem opakovaně varovalo, že odpor Thatcherové je nepolitický, zavádějící a krátkozraký. To byl také zřejmě důvod, proč si u příležitosti dvacátého výročí pádu berlínské zdi britské ministerstvo zahraničí tak pospíšilo s publikováním dokumentů, které je staví do lepšího světla.
Číst si tyto záznamy je pro mě zvláště zajímavé, protože předcházely tomu, co vešlo ve známost jako chequerský seminář (Chequers je venkovské sídlo britského premiéra, pozn. red.), jehož jsem se v březnu 1990 zúčastnil spolu s dalšími pěti historiky specializovanými na Německo. Většina z nás zastávala jasný názor, že Německo dokázalo za posledních čtyřicet let svoji důvěryhodnost a že má být podpoľeno ve svém úsilí se sjednotit.
Vzpomínám si na jeden elektrizující okamžik, když konzervativní historik a válečný veterán Hugh Trevor-Roper, který v Německu hned po skončení druhé světové války vyšetřoval nacisty, Řekl Thatcherové zhruba toto: Paní premiérko, kdyby nám někdo v roce 1945 řekl, že existuje šance mírového a sjednoceného Německa jako pevné součásti Západu, nemohli bychom uvěřit, jaké štůstí se na nás usmálo. A proto bychom měli dnes sjednocení vítat, ne mu odporovat.
Po dvaceti letech můžeme vidět jasněji, jakou pravdu měl Trevor-Roper a jak hluboce se Thatcherová mýlila. Žádná z jejích nočních můr se neuskutečnila. Sjednocené Německo neválcuje Evropu. Dokonce ani prudká ekonomická recese nesvedla německé voliče na scestí radikální pravice. Po nedávných volbách se rýsuje klasická centristická liberálně-konzervativní vláda. Německo je na hony vzdáleno touze vést Evropu k federálnímu superstátu. A německé sjednocení otevřelo dveře k rozšíření EU smůrem na východ, a tedy ke sjednocení Evropy.
Problém je dnes Británie
Je pravda, že jinak úspěšný příběh německého sjednocení vyvolává v některých ohledech rozpaky. Politický systém, který byl původně vytvořen k tomu, aby zabránil návratu diktatury, vyvinul natolik složitý systém vyvažování, že jej lze jen stěží reformovat. Samostatný evropský problém je zvláštní vztah Německa a autoritářského Ruska. Na druhé straně každý z velkých evropských států má nějaký problém, který je důvodem k obavám – včetně Británii. Zatímco Evropa kdysi zažívala bezesné noci a trápila se německou otázkou, po dvaceti letech by měla trpět nespavostí spíše z britské otázky.
V Británii totiž existuje xenofobní, ultrapravicová a nacionalistická strana BNP, jejíž lídr se nedávno objevil v jedné z nejsledovanějších show BBC. Je to Británie, jež má zdiskreditovaný parlament, která trpí ústavním chaosem, erozí občanských svobod a chronickým problémem identity. Je to Británie, která se stále nedokáže rozhodnout, jaké má místo ve světě a jakou zemí chce být.
Jedinou věcí si můžete být jisti, že totiž Londýn bude vždy následovat Washington. Takže můžeme doufat, že ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová – podobně jako to potichu udělala administrativa USA před dvaceti lety – jasně varovala stínového (a zřejmě příštího) ministra zahraničí Williama Haguea: “Nebuďte hloupí. Nevytlačujte sebe samé na okraj Evropy.” Je však trapné a ponižující spoléhat na Američany, že přesvědčí britské konzervativce, aby se chovali alespoň jako jakžtakž racionální Evropané.