Čína prožívá renesanci tradičního myšlení a Západ má o čem přemýšlet.
Když jsem byl dítě, s Čínou se mi pojila představa mírně komicky vyhlížejícího Číňana s řídkými vousy ve vyšívaném hedvábném rouchu, s kuželovitou čepicí, vykřikujícího se směšným přízvukem „tak praví Konfucius”. Později to byly černobílé fotografie z Maova období, které mi ukazoval můj entuziastický anglický učitel, ještě později pak naivně dezinterpretovaná kulturní revoluce (pořád mám svoji studentskou malou rudou knížku). Dnes je to čínská akademička Jü Tan s americkým vzděláním a v černém kostýmu, která mi zde v Pekingu vysvětluje, co to vlastně ten Konfucius pravil.
Čína prožívá návrat konfucianismu a za popularizací Konfucia stojí zejména mediálně známá Jü Tan. Její kniha Čínská kuřecí polévka pro duši jde na odbyt, prodalo se jí více než deset milionů výtisků, z toho asi šest milionů načerno. Na nádvoří prestižní Tsinghuaské univerzity v Pekingu kdysi stála socha předsedy Maa. Dnes je tam Konfucius. Připravovaný velkofilm o Konfuciovi dokonce sponzoruje státní agentura a Jün-Fan, drsňák z hongkongských thrillerů, v něm hraje Mistra. Existují již dokonce speciální konfuciánské soukromé školy.
Konfucia si přivlastňuje nejen společnost, ale i stát a komunistická strana. „Konfucius pravil, že harmonie je vznešená,” prohlásil v únoru 2005 prezident Chu Ťin-tchao, když obhajoval proklamovaný cíl komunistické strany dosáhnout harmonické společnosti a světa. Podle premiéra Wen Ťia-paa obsahuje tradiční kultura čínského národa – od Konfucia po Sunjatsena – mnoho vzácných prvků, jako je harmonie různých názorů a společné sdílení světa.
V největší pekingské konfuciánské svatyni je elektronicky znázorněno rozmístnění Konfuciánských institutů – čínského ekvivalentu Goethova institutu a Britské rady – po celé planetě. I když se věnují zejména výuce čínštiny, elektronická mapa v pekingské svatyni naznačuje, že světu by určitě prospělo lepší porozumění konfuciánské filozofii.
Pozor na Huntingtona
Jsou dva způsoby, jak interpretovat renesanci konfucianismu v Číně: první je zjednodušující, druhý o něco zajímavější. Ten první se v konfucianismu snaží najít klíč k porozumění současné čínské společnosti i politice. To je příklad toho, čemu říkám „vulgární huntingtonismus”, přihlouplá verze kulturního determinismu, kterou lze najít v knize Samuela P. Huntingtona Střet civilizací – „Číňané jsou konfuciáni, a proto se takto chovají.”. Především existuje mnoho odlišných verzí konfucianismu (liberální, konzervativní, levicový, ale také popový). Mnohem důležitější však je, že konfucianismus je pouze jedním z prvků eklektické směsi, jež charakterizuje dnešní Čínu. Mnoho aspektů její společnosti a politického systému je možné analyzovat bez odkazu na konfucianismus a nad některými se Mistr musí obracet v hrobě. Vedle konfucianismu je možné v dnešní Číně najít prvky leninismu, kapitalismu, taoismu, západní konzumní společnosti, socialismu, čínskou imperiální tradici legalismu – a mnoho dalších.
Je to přesně tato směs, která definuje čínský model, jenž mimochodem pořád není zcela utvořen, neboť Čína je rozvojovou zemí – v každém smyslu tohoto slova. Když už chceme hledat označení pro dnešní Čínu, lepším kandidátem nežli konfucianismus je „konfekcionismus”. Tajemství je právě v oné směsi.
Z toho plyne, že je velkou chybou vnímat politickou a intelektuální konverzaci s Čínou jako dialog mezi civilizacemi, v němž Západ představuje „západní hodnoty” a Číňané „čínské hodnoty”, a má jít o to, co se shoduje a co si odporuje. To je naprostý nesmysl. Neexistuje nic takového jako čistá západní nebo čínská civilizace. Všichni jsme se po staletí – a především v posledních dvou staletích – navzájem mísili a ovlivňovali. Je mnohem více Západu ve Východu a Východu v Západu, než si většina lidí představuje. A co víc, dokonce i před dvěma a půl tisíci lety, když Evropa a Čína byly skutečně vzdáleny, přemýšlel Konfucius o podobných tématech jako Platón a Sofoklés, protože ta témata jsou univerzální.
Přitažlivější než Korán
Skutečně zajímavý způsob, jakým by měl Západ komunikovat s konfucianismem, spočívá v jednoduché tezi: existoval velký myslitel, který nás ještě dnes může mnohému naučit. Různé školy scholastické interpretace po dvě tisíciletí nejenom reinterpretovaly Konfucia, ale přidaly i mnoho vlastních myšlenek. Měli bychom ho – a jeho interprety – číst stejně, jako čteme Platóna, Ježíše Krista, Buddhu nebo Charlese Darwina a všechny jejich interprety. Toto není dialog mezi civilizacemi, nýbrž dialog uvnitř civilizace.
Pro tuto konverzaci se musíme spoléhat na překladatele. Znovu jsem četl překlad Konfuciových Rozprav od Simona Leyse, který obsahuje mnoho odkazů k západním autorům (Konfuciův kultivovaný džentlmen je zde přirovnán k Pascalovu honnête homme a podobně). S Leysovou pomocí zjišťuji, že Rozpravy jsou ve skutečnosti mnohem přístupnější, příjemnější a hodnotnější než základní text jiné kulturní tradice, se kterou musejí Evropané komunikovat: Korán. Samozřejmě, některé pasáže jsou obskurní a anachronické, zatímco jiné – například upřednostnění vlády mužů před vládou zákona – jsou v ostrém kontrastu se současným liberalismem. Ale z mnoha rčení přisuzovaných Mistrovi vane výjimečně svěží vítr sekulárního humanismu.
Upřednostňuji jeho opatrnou formulaci zlatého pravidla reciprocity – „co si nepřeješ sám, nevnucuj jiným” – před tou křesťanskou. Co má dělat vláda? „Udělej místní lidi šťastnými a přitáhni migranty zdaleka.” Jak nejlépe posloužit našemu politickému vládci? „Řekni mu pravdu, i když jej uráží.” A nejlepší ze všech: „Lze zbavit armády jejího generála, ale ani tomu nejvíce pokořenému muži nelze vzít svobodnou vůli.”
Konfucianismus nabízí i důraz na několik specifických hodnot – například odpovědnost za generace minulé i budoucí. To není vůbec špatná idea v čase, kdy ničíme planetu, kterou nám zanechali naši prarodiče. Britský ministr školství si nedávno vysloužil jemně satirické komentáře pro svůj názor, že anglickým školákům by prospělo studium Konfucia. Ale neprospělo by nám všem? Nenaučili bychom se pouze něco o Číně a Číňanech, ale možná i o nás samotných.