Jasně! Zrušte fond kultury! Nestavte knihovnu! Fond kinematografie nechte vyhnít! Vykašlete se na kulturu, milá vládo, milí poslanci a milé poslankyně, senáte, magistráte… Nedotujte divadla, ten kulturista to dělal dobře!
České muzeum výtvarných umění pryč z Prahy, jeho vykopnutý ředitel – bravo! Žádné podpory časopisům o umění! A knihy ať si na sebe taky vydělají samy! Jejich autoři a tvůrci kultury vůbec – ať neotravují, neremcají, neprotestují, ať dělají něco pořádného, něco smysluplného, něco, co naši zemi, která ze všeho nejradši přebohatě dotuje sněžná děla (kdo mohl tušit, že přírodní sníh v Liberci a okolí nakonec přece jen bude a teď se zas naopak musí odvážet!), jinak a pořádně proslaví. Ať začnou, troubové, jezdit na běžkách!
Na Hradčanech byl okruh poněkud úzký a krátký; špatně se předjíždělo. A na výstavišti to zas nemělo tu historickou kulisu, kterou si závodníci a byznysmeni kolem nich tak rádi užívají. Ať je běžecká trať příště vedena Nerudovou ulicí přes Karlův most až na Staroměstské náměstí. Tam by mohli například biatlonisti krásně střílet. Zrovna tam, co popravili 27 českých pánů – to bude stylové, to se bude dobře prodávat.
A sdruženáři by mohli skákat třeba na Petříně, stačilo by jen trochu přestavět rozhlednu a udělat z ní tak něco smysluplného, co se dá dobře využít, potáhnout reklamou, jako byl donedávna do auta zabalený Husův pomník (Mistr si vydělával na opravu). Zabalte všechny sochy a po mníky do reklam!
Anebo by se mohlo skákat na Letné, však by se tam něco stihlo postavit ve zrychleném řízení bez výběru. Na to peníze potečou, krize nekrize. Nakonec, pořádání závodů mistrovství světa v Liberci už stálo dvě miliardy. Pokud si dobře vzpomínám, blob na Letné měl původně stát jednou tolik. Jenže jakou hodnotu má knihovna proti jednomu sportovnímu klání? Žádnou!
Úplně vidím, jak je nějaký náš přední běžkař-závodník vyslán reprezentovat naši vlast jen za stravu! A jede za jídlo na den, jako jezdíme prezentovat české hodnoty my, spisovatelé, když nás náš stát někam vyšle (a když se na poslední chvíli nevzbouříme). Nabízejí nás, tisknou plakáty (pro nůž, samozřejmě, dodáme zdarma veškeré podklady), organizují… A pak nám sdělí, že za vystoupení (v cizí řeči), na nůž se poctivě připravujeme, na něž se uříme, trénujeme jako na prestižní závod, léta budujeme jméno a hlavně musíme vytvočit dílo, které stojí za to v cizině předvést…, pak nám sdělí, že žádný honorář nedostaneme, protože na to nejsou finance, ba dokonce ani žádné kolonky! Vymyslí akci, zaplatí cestu, nocleh, dají na jídlo. A reprezentuj, troubo!
Přitom je kultura jediná, poslední oblast, která nás od okolního globalizovaného světa odděluje, vyčleňuje, je to poslední, jediná položka, která nás ve stále si podobnějším světě (byznysu) činí jedinečnými. Jenže kdo potřebuje jedinečnost, když z ní žádné peníze nekoukají. A když, tak ne hned…
Kdyby se prodražené mistrovství v Liberci nekonalo, byla by to prý pro českou republiku veliká ostuda – tak státní milióny a miliardy tečou proudem. Nepostavená knihovna? Kultura v rozkladu? Ubohost, která její existenci provází? Ta trápí jen nás, trouby. Nakonec, můžeme přece dělat něco jiného, užitečnějšího!
Třeba vyrábět sníh. Do foroty. Aby bylo co odvážet.
Text vyšiel v prílohe Salon, denníka Právo.