Kdybychom si z česko–slovenských dějin uplynulého století vybrali jména Edvarda Beneše a Jozefa Tisa a podívali se do českých historických příruček, studií, encyklopedií nebo nahlédli do publicistického článkového archivu, nebude co řešit: Edvard Beneš, sice možná leckdy chybující, je bytostný demokrat, zatímco klerofašista Jozef Tiso je válečný zločinec, kterého Edvard Beneš nechal po válce popravit. Vznik Československa v roce 1918 je v Česku obecně považován za vítězství české demokratické tradice. Pokud výše uvedené nebudeme brát jako mýtus, který měl svůj positivní i negativní dopad, sotva porozumíme česko-slovenským dějinám 20. století a zůstaneme uvězněni v omezujícím černobílému schématu Beneš/Tiso. Positivní byl tento mýtus v tom, že […]

Když se koncem roku 1988 v prostředí opozičních skupin rokovalo o tom, které další datum (po 21. srpnu, 28. říjnu, 10. prosinci) by bylo vhodné využít k veřejné demonstraci nesouhlasu s tehdejším režimem, nebylo vůbec sporu. Měl by to být 16. leden – den, kdy se na protest proti normalizaci společnosti po srpnovém obsazení sovětskými vojsky pod Národním muzeem zapálil student Filozofické fakulty UK Jan Palach. Na konspirativních schůzkách, které se konaly střídavě v pražských kavárnách Hlavovka, Demínka a v Kulturním domě železničářů, se diskutovalo jen o formě shromáždění a o tom, zda je výhodnější se sejít v pondělí 16. […]

Když prezident České republiky nedávno obvinil z nejnovějšího konfliktu na Kavkaze Gruzii, řada politických komentátorů nad tím více méně mávla rukou jako nad projevem ješitnosti nebo vlastně neškodného tuzemského furiantství. Jenže v případě obvinění Gruzie nešlo o nějaký exces Václava Klause, ale o jeho zcela zvláštní vztah k Moskvě. Jenže v případě obvinění Gruzie nešlo o nějaký exces Václava Klause, ale o jeho zcela zvláštní vztah k Moskvě, který je setrvalý a konzistentní a který lze sledovat od počátku 90. let, kdy se Klaus dostal na politické výsluní. Jedině tak si můžeme vysvětlit jeho zahraničněpolitické postoje, které jsou jinak z […]