Ruský hřbitov / Esej

Foto: Jerome Sessini

Foto: Jerome Sessini

Na Šeremetěvu bylo o dvě hodiny víc než na mých hodinkách, ale v tmavých chodbách letiště se čas vrátil o desítky let. Proto chce Aeroflot vlastnit pražskou Ruzyni, jako svou předsunutou elegantnější dlaň? Moskvu založil kníže Dolgorukij.

V hotelovém pokoji jsem odložila kufr plný knih a šla na večeři s ředitelkou českého centra. Servírka mě při objednávce pití znejistůla: “S gazom ili net?” Nebyla to počouchlost, jen dotaz, zda chci perlivou vodu. Ale měli tu i mikulovský cabernet, který jsme si s paní ředitelkou Vlastou noblesně přiobjednávaly po deckách. V Rusku se říká sto gramů, psychicky vás to trochu nadeptává. Když jsme se dobraly ke kilu, na mých hodinkách bylo teprve devět.

Pokračující večer jsem strávila u televize. Na ruských kanálech se mluvilo o gazu, o Obamovi, o nějakých bulharských záchodech. České televize (bydlela jsem v českém domě) pietně připomínaly Jana Palacha.

Po nedělní snídani mě vyzvedl kamarád kamaráda pan A., pochválil mi kožich i válenky a poslal mě do pokoje ještě pro čepici. Vyjeli jsme škodovkou do namrzlých ulic. Na parkovišti pod Rudým námůstím (správně se má překládat Krásným, ale to už se nikdy nepodaří) seděly ruské vrány. Mnohem větší a děležitější než ty naše. Krásné náměstí zase bylo menší a opravdu pěknější, než jsem si je doma stavěla.

“Chcete se mrknout do mauzolea?” zeptal se pohostinně pan A.

“On tam furt je?”

“Nevím, jestli on, ale je.”

Raději jsme šli do jednoho z kostelů. Lidé vcházeli s plastovými lahvemi a plnili je vodou, která crbolila z kontejnerového samovaru. S gazom ili net? Ale pan A. šeptal, že je to svatá voda. Děkovně se nad ní žehnali a líbali ikony na stěnách. Chřipková epidemie sem ještě nedorazila. Pan A. koupil tenké svíčky, zapálili jsme je a mysleli si přání. Ale je otázka, jestli to odtud jde odpinknout přes satelit. Hlas kněze zněl až na náměstí, tam zmizel v hudbě, kterou nad kluzištěm u obchodního domu GUM rozprašovaly tlampaře.

U brány Kremlu stáli v uniformách maršálové, zblízka jsem poznala Stalina a Brežněva. Smějící se Lenin (kterého na chvilku pustili z nocležiště) byl v civilu. Lidé si je fotili a dávali jim dýška. Naddimenzní hřích pořád fascinuje. Při nedávném hlasování o největších postavách ruské historie byl Gruzínec Džugašvilli na třetím místě. Většina jeho moskevských soch je už ale na odkladišti v Gorkého parku. Jsou tam i další z té party, například obrovitý zakladatel řeky Dzeržinskij. Ale taky jsem v tom samém parku viděla sněhem zapadané památníky obětem Gulagu. Nepochopitelné.

Odpoledne mě pan A. zavezl na Vrabčí hory (dříve Leninské). Každé velké město, kterým protéká řeka, je i z malého kopce fotogenické. Lomonosovova univerzita, kolem které jsme se vraceli, je několikrát mohutnější než náš hotel v Dejvicích (dříve Internacional) a podobných velkolepých věží je v Moskvě ještě dalších sedm. Poslední postavili v památečním goticko-stalinském stylu až v devadesátých letech a je to prý nejvyšší obytný dům v Evropě. Na špici pulzuje signálka pro letadla, většina oken předražených věžních apartmá je však tmavých. Velký národ ale potřebuje velké stavby a velké pomníky. Ten, který znázorňuje vítězství nad fašismem, se mi ani nevešel do objektivu, a tak jsem zaostřila jen na spodní část, kde Jiří zabíjí draka. Svatý Jiří je patronem Moskvy. Ale kvůli tomu samozřejmě nebudeme stěhovat našeho křehkého Jiříka z Hradu někam do parku.

V pondělí dopoledne jsem sestoupila do metra. Výzdoba stanic připomíná pravoslavné kostely. Podzemní ukázková byzanc. Otřískané vagony, které dosluhují i v Praze, jsou ale nudně šedé a bez sprejerských inovací. Plakáty v chodbách, kde se zahřívají bezdomovci (bomžové, čili “bez mjesta žitělstva”), jsou nejen reklamní, viděla jsem i nabádavá hesla: “Láska k národu začíná láskou v rodině”. Nebo červenomodrobílý záhon: Květy ruské vlajky! Při jízdě metrem se z reproduktorů stále opakuje, aby mladí uvolnili místa starším a aby byli ohleduplní. Někdy je to oslyšeno, při vystupování na stanici Sportivnaja jsme překračovali ve dveřích batoh rozložitého Ramba. Než mu nastrojená dáma vynadala. Pak šla přede mnou, z tašky jí čouhaly plastové lahve. V areálu kláštera novicek se zařadila do fronty na svatou (svěcenou) vodu. Moji domněnku, jestli to pak doma dávají do lednice a postupně pijí místo ranního džusu, rozhočeně vyvrátila. “Kropíme tím byt a jídlo!” Jsme kulturní národ.

Ve vzdálené ulici Prečistěnka právě padly výstřely, které zabily novinářku Anastasii Baburovovou a advokáta Markelova, který u soudu zastupoval čečenského otce, jehož dcerku znásilnil a zavraždil ruský děstojník. Podle juliánského kalendáře byl svátek Zjevení Páně. Pravoslavné náboženství ten den ani tak nespojuje s Třemi králi, větší důraz klade na výročí kůltu Ježíše v Jordánu. Pravoslavná církev je kromě Gazpromu největší oporou vládnoucí moci při budování Velkého Ruska. Moskevský (nedávno zemřelý) patriarcha byl Putinovým věrozvěstem, vzájemně se ctili. Alexij II. byl zkušený muž, jeho úvazky ke KGB spadaly až do padesátých let. Putin je čerstvá síla a především na ženy prý působí charismaticky. Ale dokonce i Solženicyn ho po návratu z emigrace uznal jako autoritu a ospravedlnil jeho minulost. (Rozvědka je prý naprosto nutnou službou vlasti. Za každého režimu.) Malířka Táňa, moje průvodkyně v dalším dnu, to Solženicynovi neodpustila. “Zkazil si renomé. Měl už mlčet, senila!”

Táňa je z nynějších poměrů v zemi zoufalá. Moje přání projít se Starým Arbatem sice splnila, ale s trpkými poznámkami. “Dnes už je to jen atrakce pro turisty. Umřelo to.” Vedla mě na dvorky, které dřív žily a dnes jsou tu garáže a novostavby. Historické uličky, které starosta Moskvy dává bořit, nezůstávají dlouho rumištům, starostova žena vlastní velkou stavební firmu.

Před stánky s obrázky zmizelého světa nás oslovil švédský televizní štáb. Nejdříve se zajímali, jaká je naše profese. “Na volnych chlebach!” usmála se svobodně umělkyně. A tak se povzbuzeně zeptali, co očekává od instalace Obamy. “Nic. Nemůžeme vkládat naděje do Obamy, ale pouze do ruské vlády. A ruské vládě je jedno, kdo je v Americe prezident!” vysvětlila Švédům.

Později u vína (sto gramů bílého) jsme s bohemistkou Ninou a Vlastou raději mluvily o literatuře. “Dostojevský? Ten je mnohem lepší v překladech, veř mi. V originále dost hrůza. Ale má vždycky silný příběh,” uznala Nina.

“Co Turgeněv?” vytáhla jsem svou starou lásku. “Tak ten má úžasné věty! Je precizní, umí popsat krajinu, náladu, i mlhu. I Hemingway se na něm učil.”

“Já nanejvíc miluju Čechova,” svěřila se Vlasta. “A řeknu vám svou teorii. Čechov měl určitě český původ. Nemá v sobě tu zběsilost. A ten jeho humor, to taky vůbec není ruské. Jeho předkové sem asi přišli někdy po Bílé hoře,” fabulovala zasněně.

“V tom případě je Čechov vedle Kafky nejlepší český spisovatel!” řekla Nina.
Po té úžasné zprávě jsem přihodila ještě sto gramů a Vlasta koupila bělomorky. Naučila mě, jak se to musí zakroutit a ohnout nahoru. Cigarety (i americké) jsou tu (na naše pomůry) levné. Církev využívá své dačové zvýhodnění při dovozu tabáku. A každoročně postaví 300 nových kostelů, především podél čínských hranic.

Pak mě znovu převzala Táňa a zavedla mě k domu, kde bydlel Puškin se svou krásnou ženou, kvůli které pak umřel. Kdysi v tom pamětním domě byl i můj táta. Bohemista, který ho tehdy provázel, mu pošeptal jednu z mnoha tradovaných historek o velkém poetovi. Jak se Alexandr Sergejevič v ranní kocovině prodýchával na balkóně a ulicí jely dvě kněžny v kočáře. “Ach, Mistře, jaké štěstí vás vidět. Složte nám nějaké verše!” A zívající Mistr vyhovůl: “Slunce už leze slavně nad mraky a první pizdy sháněj amanty.”… V originále se to rýmovalo přesněji. Kousek níž je u chodníku socha Okudžavy, vypadá zamyšleně a taky trošku přiopile, chatrné sáčko s čerstvým sněhem na ramenou.

V knihkupectví jsem si prohlížela Kunderovy přeložené knihy, zabíraly celý regál. O další polici se dělil Hašek s Kafkou. Čechov byl zatím ještě mezi domácí literaturou. Probírala jsem pohlednice s replikami sovětských plakátů (například zelenavá žena vycházející z nemocnice, pod kterou je varování: Potrat škodí tvému zdraví!). Ale Táňa řekla, že to jsou blbiny pro turisty, a koupila mi ústavu. Stála jen 19 rublů (asi 12 korun).

“O nové ústavě tady bylo referendum,” řekla mi. Já jsem hlasovala proti. Nová ústava dávala příliš velké pravomoci Jelcinovi. Ale zase je v ní děležitá a obsáhlá pasáž o lidských právech, tu psal Sacharov. Dokončil to a umřel. Ústavu si nosím pořád v batůžku, a když je konflikt, tak milicionářům předčítám.

“Co říkáš na ten staronový státní znak?” obrátila jsem v dlani minci s dvouhlavou orlicí.

“Coby. Černobylské kuře,” zasmála se.

“A jak jsi spokojená s hymnou?”

“Pch! Nejdřív jsme to při různých produkcích ignorovali. Ale pak kvůli nám přijali zákon na ochranu hymny. Takže kdo při ní nevstane,” půjde sedět.

Areál české ambasády je ze staré známosti v centru Moskvy (ulice Julia Fučíka) a působí jako pevnost. Železný plot s bodci, ostražitý vrátný, v budovách vysoké stropy, mohutná schodiště, ohromné sály. Brzy tu bude skvělý ples. Přes zasněžený dvůr jdeme do skromného Českého centra, je to takový téměř vejminek. Vlasta tu už nacvičeně rovná židle, dvě asistentky připravují mikrofony. Prezentaci české kultury v Ruské federaci mají na starost tři lidé. Množství menší než malé. Ale kultura si vždycky své cestičky vychodí, na rozdíl od plynu. V pěl sedmé je v kulturním sále asi padesát lidí. Mluvím o Palachovi, Nina tlumočí a čte přeložené ukázky z mé knihy o něm. Pak v hrobovém tichu filmové záběry z národního pohřbu.

A potom debata. Mladá novinářka s uslzenýma očima pořád nechápe motiv toho pohledného studenta. Invazi zřejmě ve škole neprobírali. Zalituji, že jsem nepřivezla dokumentární záběry ze srpna, a snažím se tu starou zradu aspoň převyprávět. Nina tlumočí po větách, zní nám to jako kulometné dávky. V devět hodin vstane v zadní řadě starší muž. “Já jsem byl jeden z těch, co přiletěli těmi antonovy. Pak jsme jeli v samohybných dělech z Ruzyně do centra Prahy. Bylo mi dvacet, tak jako Palachovi. Chci se teď omluvit. Ale asi se to nedá odpustit.”

Dívám se na něho, Nina na mě a čeká, co soldátovi řeknu. “Omluva se přijímá,” říkám bez úsměvu. Lidé vstávají a tleskají. Na pocit zadostiučinění je ale už pozdě. Knihy si rozebrali bohemisté a jejich studenti. Možná to přeloží a možná dostanou od nějakého bankéře peníze, aby to vydali. Svobodu tisku Sacharov garantuje v ústavě.

Ráno česká televize hlásí, že ruský plyn už zase proudí, Slovensko počítá ztráty v eurech, Bulharsko a Maďarsko zmrzlé. “No vidíš, já plyn neplatím už dva měsíce a nevypli mi ho,” řekla mi pak Táňa.

Třeba to spletli, míním. V hale hotelu televize opakuje Obamův projev. “Láska k vlasti začíná láskou v rodině.”

Novoděvičí hřbitov, kam potom jedeme, byl založen pro šlechtu, ale začátkem minulého století sem vpustili i chudé herce z MCHAT. Časem se ze hřbitova stal Slavín. Pro cizince je to stručná a pomůrně drsná kamenná učebnice dějepisu. V rohu areálu je bílý nůžný náhrobek Stalinovy ženy Naděždy, která v jednatřiceti letech zemřela na průstřel. Dodnes je nejisté, zda pistoli držela ona, nebo Koba (Stalinova bohatýrská přezdívka z dob, kdy vykrádal banky). Poblíž křehké Nadi jsou hroby jejích vyvražděných příbuzných. Sichr je sichr.

Táňa nás vede dál kolem náhrobku Majakovského (sebevražda), spisovatele a ekonoma Čajanova (popraven), investigativního novináře Arčoma Borovika (neobjasněná havárie letadla), spisovatele Fadějeva (sebevražda) až k hlavní trase, kde je vesele rozvlněný červenomodrobílý Jelcinův náhrobek. I další politici, co neumřeli přímo ve funkci, a tudíž nejsou u Kremelské zdi, tu našli své místo. Například Chruščov, jehož hlava na kubistickém pomníku vypadá jako záběr z videa al-Kajdy. Monumentální režisér Bondarčuk s nosem zabočeným do sněhu zvyšuje věkový průmůr umělců (zemřel až ve čtyřiasedmdesáti). Jeho přítel herec, režisér a spisovatel Šukšin to (neobjasněně) zabalil už ve čtyřiačtyřiceti. Bulgakov zemřel na smutek ve čtyřiceti devíti letech. Ptám se na Solženicyna. “Ten je v Donském klášteře. Nedaleko něj tam je i hromadný hrob s nevyžádanými popely popravených z třicátých let. Chceš tam taky zajet?”

Ne. Tohle už asi stačí.

“Jak se vám líbila Moskva?” ptá se řidič Roman, když mě po pěti dnech odváží na Šeremetevo.

“Je velmi zajímavá.”

“To je. A je to statečné město! Tady za tím nadjezdem je linie, kam až došli Němci. Než jsme je zahnali!” Romanovi je čtyřicet. A je Tádžik. Odnáší mi kufr plný novin a časopisů a přátelsky se loučí: “Tak zase brzo přijeďte!”
Odlet je až za tři hodiny! Ale sichr je sichr, na tenhle spoj je lepší přijít dřív. Lavičky v hale jsou obsazené, sedám si k baru.

“Dvestě gramů červeného!” Servírka vyndá malou lahvičku.

“Pět set osmdesát rublů.” Tolik černobylských kučat už nemám. A tak mi za dvě stovky čepuje půllitr německého piva. Prostě Evropa.

Text vyšiel v prílohe Salon, denníka Právo.