Kde jsi byl, když zabili Obamu? Věta, o níž doufáme, že ji nikdy nebudeme muset vyslovit. Dokonce jsem váhal, zda ji vůbec napsat, jako by pouhý zápis slov mohl způsobit katastrofu. Přesto, kdykoliv vidíme, jak se Barack Obama noří do davu diváků, někde hluboko v nás nepřestává hlodat obava.
Již týdny sleduji předvolební zpravodajství na televizních kanálech. Během té doby byl již sebemenší detail kampaně rozebrán do úmoru, a přesto takovou možnost dosud nikdo nezmínil. Vynoří se nicméně téměř každý den v osobních rozhovorech, především když mluvím s novináři.
Je taková autocenzura médií v pořádku? Bylo by lépe, kdybych takové věci vůbec nepsal? Někde kolem nás jsou labilní a snadno ovlivnitelní lidé. Odborníci se nikdy neshodli, jak velký vliv mají v takových případech média, ale nějaký mají určitě. Již někdy v průběhu tohoto roku jistý bloger upozornil na to, že výraz „zavraždit Obamu“ se toho dne objevil mezi stovkou nejčastějších zadání ve vyhledávači Google. Měl za to, že k tomu přispěly novinové články a že jeho blog způsobí totéž.
Úplně ignorovat a nikdy nezmínit to, na co mnozí z nás myslí, přesto znamená opomenout něco důležitého. Jenom na temném pozadí takového strachu plně vynikne nezodpovědnost útoků kampaně McCain–Palinová na Obamův charakter, jeho životní příběh a vlastenectví. Mám na mysli obvinění vznesená Sarah Palinovou, že se Obama „spolčuje s teroristy“; automatické telefonáty spojující ho dohromady s „domácím teroristou“ Williamem Ayersem; nepřímé narážky na to, že je cizí, neamerický, či dokonce přímo antiamerický; rýmování slov Obama a Usáma; opomenutí okamžitě se ohradit v okamžiku, kdy jakýsi idiot na mítinku Palinové začne skandovat „Terorista!“, nebo dokonce „Zabijte ho!“.
Příznivci Palinové mohou namítnout, že jsme v Americe, a ne v nějaké ušišlané Evropě. Tady se bojuje tvrdě a bojuje se o vítězství. Pár dloubanců se během rvačky snese, tohle je země skutečných chlapů. Jenže odpovědnější část republikánů s tím nesouhlasí. Tvrdí, že pokud skutečně stavíte „vlast na první místo“ – což je motto McCainovy kampaně –, neměli byste pokoušet démony. Nikoliv náhodou byla Obamovi osobní ochrana přidělena neobvykle brzy hned na začátku primárek. Když člověk sledoval uvážlivou a výmluvnou podporu, kterou Obamovi vyjádřil Colin Powell, nemohl si nevzpomenout na běžně uváděný důvod, proč si kdysi kandidaturu rozmyslel sám generál – jeho žena měla strach, že se ho někdo pokusí zavraždit. Žádný seriózní analytik by nezpochybnil, že Obama, ať je jeho ochranka, jak chce výkonná, čelí vážnější hrozbě než kterýkoliv bílý kandidát.
Máte pocit, že tenhle člověk ví, kým je. A to proto, že to dlouho nevěděl a složitě na to přicházel.Samozřejmě že blázni, xenofobové a rasisti tu jsou tak jako tak. Důležité však je, aby nikdo nikdy nemohl ani náznakem doopravdy tvrdit, že ho republikánská kampaň v jeho činu povzbudila. Považuji za důležité zaznamenat, že jsem slyšel několik bílých republikánů zcela upřímně prohlásit, jak úžasné to bude, pokud Spojené státy dokážou zvolit prvního černošského prezidenta.
Kritika odpudivé tváře republikánské kampaně by ztratila něco ze svého ostří, kdyby Obamova kampaň zahájila srovnatelný protiútok na charakter a životní příběhy Johna McCaina a Sarah Palinové. Je jasné, že Obamův tým si negativní kampaň také neodpustil a skvělý server factcheck.org zjistil, že sám kandidát občas dezinterpretoval McCainovy postoje. Nikdy se ovšem neuchýlil k tak podlým útokům. V poslední prezidentské debatě si dokonce hrdinsky odepřel kritiku předpokladů Sarah Palinové k tomu stát se prezidentkou. Jeho tiché poselství znělo: Nechme to k posouzení Američanům.
Sázky rostou
Význam letošních voleb se roste den ode dne. Je to jako sledovat partii pokeru, při níž se na stole vrší stále větší hromádky žetonů. Jak případná ztráta, tak případný zisk mohou být ohromné. Na straně možného zisku přitom nestojí jen průlomové zvolení prvního Afroameričana prezidentem. Patří sem také šance, že nejdůležitější zaměstnání na světě získá člověk, který má skutečné schopnosti vykonávat ho výtečně.
Nemyslel jsem si to od začátku. Ještě vloni vypadal Obama nezkušeně. Ale získával na jistotě a síle s každou další překážkou. Minimálně prokázal neuvěřitelnou energii a výdrž. Kvůli dlouho protahovanému střetnutí s Hillary Clintonovou vede kampaň již téměř dva roky. Během všech zvratů v kampani i v průběhu finanční krize posledních týdnů si zachoval chladnou hlavu a zůstal naprosto neotřesitelný. To jsou přesně vlastnosti, jaké prezident má mít.
V průběhu debat si zachoval důstojnost, byl dobře informovaný a působil dospěle. Ušklíbající se John McCain vedle něj vypadal jako nevyzrálý adolescent. Na útoky starého vojenského letce reagoval Obama ironickým úsměvem, který zjevně doháněl McCaina k šílenství. Byl z něj cítit onen tajemný odstup, který je nepostradatelný u každého šéfa. Máte pocit, že tenhle člověk ví, kým vlastně je. Ne proto, že to věděl vždy, jako třeba „pokračovatel dlouhé řady McCainů“, ale protože to dlouho nevěděl a složitě na to přicházel. Má v sobě, abych tak řekl, zakořeněnost vykořeněného.
Bezprostředně po poslední televizní debatě si několik komentátorů na CNN stěžovalo, že působil příliš „profesorsky“. (Co vlastně proti profesorům mají?) Pak přišly výsledky průzkumů a ukázalo se, že nerozhodnutým voličům profesorský styl vyhovoval. Po osmi letech strávených s „chlápkem, se kterým byste si rádi zašli na pivo“, by možná neškodil někdo, kdo prokázal, že diskutovaným problémům skutečně rozumí. Aniž by předbíhal vývoj událostí, Obama si již připravuje seznam osobností a návrhů pro svou vládu, rozhodnutý začít lépe, než se to kdysi povedlo Billu Clintonovi. Můj respekt k Obamovi roste každým týdnem.
Nikdy samozřejmě nemůžete nic vědět předem. Bude mít dost odvahy? Dokáže přimět nepoddajnou mašinerii Washingtonu včetně zástupců vlastní strany v Kongresu k tomu, aby dokázali realizovat jeho strategické cíle? Ale všechno to, co nám během letošního podzimu předvedl, naznačuje, že má schopnosti stát se velmi dobrým prezidentem, možná dokonce skutečným velikánem.
Právě proto neprovázely ještě žádné americké volby od roku 1932 tak temné obavy a tak silné světlo naděje.
Text vyšiel v denníku The Guardian.