Udání v době teroru / Esej

Dokument, který jsme měli možnost všichni číst, praví, že se student Milan Kundera, narozen tehdy a tehdy, dostavil na stanici SNB a oznámil, že se mu přítel svěřil, že se mu jeho přítelkyně svěřila, že jistý její známý Miroslav Dvořáček si k ní dal do úschovy kufr. Následovala prohlídka na koleji u dívky, která kufr uschovala, zatčení Miroslava Dvořáčka a jeho pozdější soud, který mu vyměřil trest dvaceti dvou let.

Dokument by pravděpodobně nevzbudil velký ohlas, kdyby se ze studenta nestal skvělý a světoznámý spisovatel. Spisovatel sám popřel, že by se něco takového stalo, a zdůraznil, že dotyčného Dvořáčka ani neznal, což je ostatně ze záznamu o udání zřejmé. Spisovatel zveřejnění dokumentu označil za atentát na svoji osobu.

Jakkoliv faksimile uvedeného policejního záznamu působí věrohodně, ctím presumpci neviny.

Policejní záznam byl počízen dodatečně (zaznamenává i následné kroky policie), nenese Kunderův podpis.

Lze připustit, že někdo jiný učinil oznámení a použil Kunderovo jméno. Oznámení se také týkalo bezvýznamné a v normální společnosti nevinné věci: uschování kufru. Přitom je velmi pravděpodobné, že ten, kdo oznamoval, musel vědět či slyšet něco daleko závažnějšího. Majitel byl totiž v zemi ilegálně. Prokazatelným faktem zůstává odsouzení Miroslava Dvořáčka, který jen o vlas unikl trestu smrti. Ať tedy učinil oznámení kdokoliv, ohrozil muže, jehož udal, a ten člověk utrpěl celoživotní újmu. Každé udavačství je odpudivé a hodné odsouzení.

Konec zimy padesátého roku

Jestliže toto vytknu před závorku, mohu přejít k tomu, co zjevně stojí za touto událostí. Vše se událo koncem zimy padesátého roku, tedy v době, kdy se blížil svému vrcholu komunistický teror. Vědět o někom, kdo se nelegálně objevil v zemi, a krýt ho, znamenalo napomáhat velezradě. Nikdo, kdo se ocitl v takové situaci, si nemohl být jist, jaký trest ho čeká, protože justice byla ve službách zločinného režimu. Navíc společnost byla rozdělena. Našlo se dost těch, kdo byli přesvěděeni, že udat takzvaného nepřítele je jejich povinností.

Oficiální propaganda takový čin oslavovala jako službu socialismu, který byl přece nadějí lidstva. Našlo se i dost těch, kdo sloužili režimu jako provokatéři. Ve chvíli, kdy o člověku, který byl režimem označován za nepřítele, vědělo víc lidí, hrozilo nebezpečí, že někdo z nich je provokatér a učiní udání; zbylé tím pochopitelně vystaví nebezpečí, že budou odsouzeni za to, že nepřítele kryli. Je pravda, že se našlo dost statečných lidí, kteří i v takových situacích byli ochotni riskovat svoji svobodu anebo život raději, než by zašli na stanici SNB a udali. Je také pravda, že ne všichni jsme stateční. Toto není omluva udavačství, jenom vysvětlení historických okolností, za nichž k udání došlo. Je to i svědectví o režimu, v němž bylo tak často třeba statečnosti, pokud si člověk chtěl zachovat charakter.

Ti, kdo berou dokument za autentický, si kladou řadu otázek. Jaká je odpovědnost člověka za vlastní činy? Jaká je odpovědnost umělce, neovlivní jeho čin, byť spáchaný v mládí, společnost anebo aspoň jeho čtenáře? Lze od sebe oddělit mravní postoje a dílo? Neznehodnotí podobný čin i následující tvorbu spisovatele? Na žádnou z otázek nelze zcela jednoznačně odpovědět. Jsem přesvěděen, že člověk a zvláště intelektuál má v tak zásadních otázkách usilovat o mravné jednání. Z hlediska čtenáře: je jistě pravda, že věříme-li někomu, obdivujemeli se mu a zklame nás, zasáhne to naše city, naši důvěru. Nic z toho by však nemělo sloužit jako omluva či výmluva za naše vlastní pochybené činy. Trvám na tom, že každý z nás je zodpovědný za své činy, za své vlastní svědomí.

Pokud se týká tvorby, říkám aspoň, že všechno, čím spisovatel žije, se nějak může obrazit v jeho díle, a obvykle se to stává. I odsouzeníhodný čin (dodejme, že ojedinělý, a nezmírňující vinu za utrpení postižených) a třeba jen podvědomá potřeba se s ním vyrovnat, může podnítit vznik velkého díla. Takový je paradox tvorby a vlastně i života.

Text vyšiel v Lidových novinách.