Je všeobecně známo, že Švejk vyčinil sapéru Vodičkovi nadávajícímu na Maďary, že některý Maďar taky za to nemůže, že je Maďar. Osobně bych s dobrým vojákem rád souhlasil, ačkoliv ani Švejk by jisté nepopíral, že některý Maďar naopak velmi může za to, že je Maďar.
S patosem 19. století
Například na počátku února zesnulý István Csurka, významný dramatik a jeden z největších poválečných maďarských nacionalistů, je takovým prototypem. Vyznával autentickou národní identitu, za starého režimu skryté a po roce 1989 zcela otevřené: vytáhl ze skříně husarskou uniformu, na police vyložil předválečné slovníky, vyvěsil vlajky páchnoucí naftalínem, dolil si ještě jednu sklenku a alespoň metaforicky vytasil šavli. S teatrálním patosem 19. století zaútočil na vše, co kdy mohlo uškodit národu.
Jako mladý dramatik se István Csurka těšil oblibě již od roku 1956. Soustředil se na mocenskou hru se slovy a lživý životní styl, na jeviště přivedl tragické postavy ocitnuvší se ve slepé uličce. V Kádárové režimu bylo povoleno ledacos, ale mé i své tabu: nesmělo se veřejné hovořit o minulosti, o Trianonu a o roku 1956. A István Csurka měl pravdu, když v samizdatu v roku 1986 varoval, že zametání historických témat pod koberec může vést k jedinému: k zanesení komunikačních kanálů a vzniku situace podobající se ucpanému klozetu. Když pak náhle povolí stavidla a přetlak způsobí výbuch, budeme se divit, řekl tehdy.
Je ironií osudu, že právě autor této metafory byl – řečeno kulantně – největším absurdem tohoto klozetu. Zjistilo se například, že podepsat spolupráci, aby po roce 1956 mohol publikovat. A jeho čím dál odvážnější dramata byla skutečné vydávána až do té doby, než byl autor v 80. letech zakázán. Do prvních svobodných voleb šel jako disidentský hrdina a místopředseda vítězné národně-konzervativní strany MDF.
Husar z parlamentu
Brzy založil novou politickou stranu, která byla méně agresivním předchůdcem dnešní radikální pravice. Měla poněkud komický název: Strana Maďarské Pravdy a Života. Hlavním nepřítelem byli liberálové a první svobodný prezident republiky Árpád Göncz (který právě oslavil devadesátiny). Árpád Göncz byl přitom po roce 1956 jako tajemník Imreho Nagye uvězněn, živil se jako překladatel (přeložil například Pána prstenů).
Roku 1998 získal MIÉP tolik hlasů, že dostal do parlamentu. Tehdy jsme měli možnost poprvé po druhé světové válce slyšet v maďarském parlamentu radikálně pravicovou řeč. István Csurka byl ve svých názorech konzistentní, navíc působil přesvědčivé i na řadu mladých lidí. Jeho rétorika je plné historických reminiscencí a obvinění: liberálové podle něj přistoupili na kompromis se svým bývalým protivníkem, s postkomunistickou stranou, a tím zkompromitovali demokratický systém. Tato koalice pak dala zelenou globalizaci, čímž zradila národní zájmy. Korupční skandály navíc prokázaly nerovnost a nespravedlnost ve společnosti. Spiknutí komunistů s liberály ostatně není ničím novým, tato koalice škodila národu v době Maďarské republiky rad roku 1919, stejné jako v současnosti škodí tržním hospodářstvím s volnou soutěží. To vše řečeno ve zjednodušené zkratce a s nenávistí příznačnou pro antisemitismus. S použitím starého maďarského vtipu lze říci, že István Csurka na tom byl s antisemitismem stejné jako Móricka se sexem: ač myslí na cokoliv, napadá ho právě to.
Není divu, že István Csurka není mimo Maďarsko příliš známy. V poslední době se odmlčel i doma. Až zpráva o jeho smrti na počátku února dala vzniknout novým slovním přestřelkám ve verbální občanské válce, která zemí cloumá. Jeho dílo není snadno uchopitelné. Ale rozhodně velmi může za to, že se sapérem Vodičkou je nesnadné se přít.